Za "pitevní materiál" mi slouží tři články. Čermák si vzal na mušku kritické až odmítavé výroky předních politiků a několika VIP o tisku. Z různých médií přisuzuje právě novinám roli tvůrce mediální agendy. Pro něj: "Noviny jsou zkrátka mediem elit". Tečka. Dva návazné ohlasy v Britských Listech prakticky nepolemizují s jeho kritikou výroků politických veličin, ani se zdůrazňováním významu novin pro společnost. Diskutujícím slouží citace za "oslí můstky", jimiž po tečně unikají jinam. Především je tedy třeba si vždy ujasnit téma debaty, v tomto případě zda jde o noviny (média) nebo o elity.

Při porovnávání významu těchto dvou kategorií nelze zlehčovat roli žurnalizmu, ale perspektivnější a fundamentálnější roli jistě hrají elity. Přesto aktuálně bych jim jako tématu mediální diskuse přednost nedával, protože jsou a) teoreticky prostudována do veliké hloubky a šířky z hledisek sociologie, politologie, managementu a dalších disciplin, takže pár letmých článků může jen sotva být významným přínosem, b) praktické řešení problémů elit (formální i neformální formulace standardů a pravidel jejich vzniku a obměňování, jejich celoživotní vzdělávání a výchova atd.) je dlouhodobé a média tu nemohou pomoci jinak, než účinným objasňováním této problematiky vč. otázek personálních.

Proto pokud nemáme námitky proti faktům, argumentům a hodnocení postojů veřejných osobností k tisku v článku pana Čermáka, a) lze mu udělit absolutorium, b) debatu o elitách či elitářství otevřít - pokud se objeví nový "úhel pohledu" - jinde, jinak a šťastněji, c) přejít k tématu "medií", jakkoliv se nám jevily jako efemérnější téma než "elity".

To chce ovšem odvahu, protože jakákoli konkrétní či obecnější výtka médiím je jimi přijímána převážně jako casus belli. V takové "válce" projevují žurnalisté mimořádně silný esprit d'corps a mají přinejmenším jednu nespornou výhodu. Tak jako měl feudál právo první noci, student před maturitou právo poslední noci,, má redaktor neméně účinné právo posledního slova.

Jestliže korektně chápeme politiku v podstatě jako správu věcí veřejných (co je nad to, jest od ďábla, všeliké příměsi, kterými je politika očerňována) pak skutečné frontové linie leží mezi zájmovými společenskými skupinami, vrstvami a aliancemi, representovanými nejobecněji politickými stranami. Takové štěpení postihuje jak média, tak veřejnost. Teprve sekundární frontová linie se táhne mezi politickou veřejnosti a médii . Na obou stranách této linie stojí elity momentálně dostupné, různé kvality a kvalifikace. Paradoxně formulováno jsou to elity různého stupně "elitnosti". Na této linii by nejen neměla probíhat válka, ani nesmiřitelné bitvy, aniž bujení animozit. Jestliže se oprávněně volá po zkvalitnění demokracie (=diskuse), nutno ( SE&O) zmapovat terén, vyjasnit diagnózu, stanovit terapii, rozpracovat a aplikovat léčebné prostředky a metody.

Je lákavé (z mosta do prosta) jmenovat a oceňovat jednotlivé symptomy anamnesy a diagnosy různých nemocí současné mediální (a ovšem i politické) scény. Pro vlastní zlepšení to však může být zhoubné. Malverzace ovšem nejen nejsou vyloučené, naopak jejich množství a různorodost jsou hojné. Při řešení naší situace nestačí orientovat se na kazuistiku, i když nápravu je nutno prosazovat u jednotlivých kaus. A z taktických důvodů, pro demonstraci byť jen dílčích úspěchů, které nezmizí v písku, je lépe začínat u případů nezpochybnitelných, jak negativně dokázala kampaň "čisté ruce".

Jde mi o prolegomena k projednávání obecnějších principů, postupů a metod, které většinou zůstávají za kouřovou clonou prvoplánových potyček, nebo mlhu dokonce spoluutvářejí. Je potřeba se propracovat na odpovídající meta-úroveň, jakoby vytknout před závorku významné, ale zamlčované či alespoň nevyslovované okolnosti působení moderních medií ve "společnostech pozdní doby" (Petrusek).

Než ve veřejném prostoru dojde k meritornímu (byť chaotickému) pojednávání jakýchkoli otázek (resp. souběžně s ním), dochází k urputným (ne vždy veřejně deklarovaným) půtkám o "místo na slunci", zařazení "bodu" do agendy, na program jednání. Jde tu o nastolování témat, soustavnost a důslednost jejich řešení, konečně o vyvozování závěrů (o onu mou oblíbenou a dříve zmíněnou rezultativnost).

V těchto šarvátkách media usilují o svůj primát a většinou ho úspěšně prosazují. Autonomně rozhodují (a v demokracii se nelze bez svobody slova a tisku obejít) nejen o čem psát, ale i v jakém rozsahu, s jakým zaměřením. Redakční štáby stanoví kdy a kolikrát se (i k vyčerpanému) tématu vrátit; často jakoby do té doby žádné protiargumenty, ba verdikty (někdy doslova soudní) vůbec nezazněly. Rozhodují o tom, co "zazdít", až po flagrantní odmítnutí otisknout "zasláno", polemickou odpověď autora z "nepřátelského" tábora, často např. s alibistickou odvolávkou na nedostatek prostoru. Jejich agenda se počítá na hodiny, dny a zřídka týdny.

Aktivity v politice, legislativě, exekutivě mají jiný rytmus, měřený jen výjimečně na pouhé týdny, ale častěji na měsíce, roky a volební období. Příprava návrhů, připomínková řízení, rozklady či tahanice o formulace nejsou pro media většinou příliš zajímavá a do novinového sloupku či televizního šotu se nevejdou. Aby vůbec připoutaly pozornost veřejnosti (a to bez medií nejde), musí politické instituce věnovat rostoucí úsilí a prostředky prezentacím, brífinkům, happeningům, dryáčnickým performancím, jiným cirkusovým číslům, a vůbec reklamě či často až skandalózní PR činnosti, aby se prosadila "news" (známé diktum, že novinkou není, když pes kousne člověka, ale naopak, -"man-bite-a- dog" - člověk kousne psa)

Media se bez ohledu na politiky (a často bohužel i bez ohledu na "obecné dobré") drží jimi zvoleného tématu tak dlouho, dokud se udržuje či zvyšuje čtenářský zájem, tj. náklad, na němž závisí příjem za reklamu. Když senzačnost (někdy po mnoha týdnech) vyčichne, i v médiích jako když utne. A jaký ohlas má dodatečné vysvětlení? Vzpomeňme, jak Haškův ponocný vykřikuje "To není pravda" za vandrákem troubícím na ukradené křídlovce "Hoří". A že ani pes neštěkne, když se objeví opožděná tisková oprava, a ještě doprovázená jízlivým i rozsáhlejším komentářem? Takto fixovaný mediální obraz života a světa má daleko do jasu benátského zrcadla, jehož kvality by měla média teoreticky dosahovat. To ovšem nezvyšuje kulturu diskuse potažmo demokracie.

Může někdo vážně kategoricky prokázat, že přes veškerou deklarovanou demokratičnost našeho právního státu takto nedochází k "vymývání mozků"? Neméně škodlivý je vznik "informačního smogu", "noise jamu", diskusní zácpy, které znemožňují nastolování jiných, skutečně společensky závažných problémů a otázek. Jen s rostoucími obtížemi lze důvěryhodně smetat se stolu jako neopodstatněné všechny ty stížnosti, protesty a kritiku za podíl medií na degradaci demokracie, na nastolování "mediokracie". Je snad málo snah o ovlivňování "svobodných", "nezávislých" sdělovacích prostředků, podezřelé aspekty symbiózy medií a politiků ve veřejném (diskusním) prostoru, jejichž následkem politická hra je stále méně "fair"?. To vše nehledě na přehršle etických profesních i firemních kodexů.

Za obzvláště "chucpe" považuji, když před důležitým zákonodárným nebo exekutivním rozhodnutím kdekdo tepe politiky, že k věci neproběhla dostatečná diskuse. Copak naši "hlídací psi demokracie" nemají možnost jakékoli téma cupovat ad nauseam? Že žurnalista může přinutit partnera nezaplevelovat své vystoupení žvásty, odhalit své utajované ledví je patrné na TV pořadech Václava Moravce a ještě flagrantněji na 20 rozhlasových minutách redaktora Veselovského.

Jak ZTOHOVEN? Rýsuje se jakési (tentokrát podle feldkuráta Katze) vymezení "křížové cesty hříchu".

a) Nevěřím na spiklenecké teorie, svalující veškeré viny na cizí tajné služby od CIA a MI5, přes Mossad a Deuxiemme bureau po FSB-KGB- NKVD.

b) Neuspokojivý stav nelze připisovat výhradně zlovolným machinacím činitelů v branži (jak v politické třídě tak i mediích) i mimo ni (od nichž se žurnalisté vždy oficiálně i neoficiálně většinou oprávněně distancují).

c) 18 let po Listopadu je stále obtížnější vymlouvat se na intriky "starých struktur" a agentů StB. Kde byla naše společnost za podobný časový úsek od dřívějšího výchozího historického milníku? Počítáno od roku 1918 již probíhaly přípravy X všesokolského sletu a houstlo mračno Mnichova. Po stejné době od roku 1948 sílil společenský kvas, který vyústil do Pražského jara).

d) Původci křupanských výlevů vůči mediím si přímo říkají o (slovní) výprask. Běda však, že se klacek nachází i na politika, který si blízko pravdě troufne pokritizovat právě třeba liknavost a ignorování důležitého tématu tím či oním sdělovacím prostředkem (neřku-li obecně).

e) Bohužel však v žurnalistice pozoruji vůči kritice převážně obranářské postoje. Téměř nevidím náběhy k nějakému "slovu do vlastních řad". Omlouvám se za užití "normalizačního" hesla, ale soudím, že jeho - převážně apolitické - uplatnění by v současné době zapůsobilo v dusné (post-blbé?) společenské atmosféře osvobozujícím způsobem.

Doufám ale, že intelektuální společenství začíná - byť zatím nesměle - po opatřeních k ozdravění mediálního prostředí volat. Vidím to na první straně LitN 37, kde v podčárníku "Psaní českým internetem" se Ivan Hoffman zaměřil na analogický soubor problémů. A v následujícím čísle cituje Ludvík Vaculík čtenářskou otázku: "Proč nemůžeme mít jedny noviny, chytré, elegantní, prázdné banalit, vulgarit a reklamy, ...a tenčí". To není děržimordovská výzva k omezení počtu titulů či k cenzuře, ale volání hladovějícího intelektu. LV replikuje tichou jízlivou odpovědí: "Protože Vás není dost". Koho není dost? No přece čtenářů, kteří si tradičně vysokou kvalitu vynucovali: čtenářů Krameriových poštovních novin, Družstevní práce, ELKu a Avicena, Literárek 60. let. Nezní to jako pohádka, že právě poslední měly v předvečer Pražského jara náklad 160 tisíc výtisků? (ne že by se jich tehdy neprodalo více, ale omezovala je kvóta papíru).

A nezávisí snad i kvalita médií i na vzdělaností národa, po jejíž regeneraci volají intelektuálové ve své obrodné výzvě? Ale pozor na tu cimmermanovskou Švestku a úlety po tečně.