Odmítnutí vstupu ohrožuje uskutečnění dvou kursů na Carleton University v Ottawě, které měl T.J. od září přednášet. Tento případ zároveň vede k otázce, jak nízko je hranice pro odmítnutí vstupu do Kanady nebo USA.

K danému problému se v pořadu vyjádřil právník, zabývající se imigračními problémy:

"Jedna stránka věci je, že je přehnané, když kanadská strana odmítla povolit vstup profesorovi s mezinárodní pověstí kvůli tomu, že se zúčastnil (snad) nenásilného protestu. Zdá se, že byl sice zatčen, ale ne obviněn a odsouzen. ... Dnes jsem se dozvěděl, že T.J. je zpátky v USA, kde zjistil, že příslušný soud nemá žádné záznamy. Buď neexistovaly vůbec a nebo už byly zlikvidovány, protože se případ udál před tak dlouhou dobou. Takže teď je v situaci Hlavy XXII. Zdá se, že kanadské úřady jsou přesvědčeny, že T.J. nemá být vpuštěn nikoli kvůli odsouzení, ale proto, že se mohl dopustit něčeho, co z něj nežádoucí osobu činí."

Na otázku zda celý případ může být být politicky motivován, protože šlo o politický čin, za který byl zadržen, právník odpověděl:

"Já bych to tak neviděl, ale jiní mohou. Co víme je, že úředník trval na dokumentaci, kterou T.J. neměl. Je ale je těžké vědět, proč ten úředník tak jednal. Doufám, že to nebyl pokus potlačit disent a demokratická práva. .... Takové případy přibývají, protože na hranicích vládne svrchovaná paranoia zejména při vstupu do Kanady a USA.

Důvodem na jedné straně je, že roste množství prostředků na trénink a s tím spojenou paranoiu ohledně ochrany státní suverenity. Mnoho prostředků jde i do technologie označující lidi, kteří nemají být do země vpuštěni.

Databáze se díky smlouvám a dohodám sdílejí, což mnoho cestujících neví. Je velmi obtížné získat přístup k těmto informacím. Jako právník musím připustit, že je velmi těžké získat dokumentaci -- zejména v USA. V Kanadě máme vcelku solidní zákon o přístupu k informacím během 30 nebo 60 dní po podání žádosti, ale to je velmi obtížné dosáhnout v USA. Další věc je, že jakmile záznam jednou existuje, jeho vymazání je nemožné i když je chybný."

Moderátor k tomu dodal, že T.J. se domnívá, že to, co se mu stalo na hranicích, naznačuje, že je na černé listině buď v jedné a nebo i obou zemích.

(Mimochodem, v Kanadě existuje tak zvaný no-fly list, tedy seznam lidí, kteří nesmějí být vpuštěni do letadla). Tento seznam je tajný. Postižený cestující se o svém zařazení dozví až při pokusu vstoupit do letadla, ale protože důvod je utajen, je proti němu těžká obrana.)

Telefonní dotazy se týkaly různých osobních zkušeností na hranicích. Odpovědi právníka lze shrnout takto: V zásadě existují tři skupiny problémů:

1) V databázi je osoba stejného jména a data narození (senátor Edward Kennedy například nebyl vpuštěn do letadla, patrně díky pomýlené identifikaci);

2) Informace v databázi jsou buď nepřesné a nebo nepravdivé; nebo se

3) Týkají věcí, které by bez paranoie prošly bez povšimnutí (například nezaplacená pokuta za dopravní přestupek).

Existují samozřejmě i různá udání, pomluvy atd, proti nimž se člověk těžko brání, protože o anonymech mu těžko někdo řekne.

Základní poučení, co udělat pro "hladký" vstup do USA, vychází z toho, že je nutné vědět, že Američané se chovají zcela soudružsky, tedy důvěřují, ale prověřují. Na hranicích neberou v úvahu jiné informace než svoje, tedy takové, které jsou na nejrůznějších formulářích, které vystavují americké úřady.

Žadatel se maximálně dozví, že ta či ona instituce proti němu nic nemá, ale ne co když má. Během asi půlhodinové diskuse zmínil právník nějakých pět různých formulářů, které je dobré mít. Opatrnost, neboli matka moudrosti, jak praví Švejk, je pro Kanaďany velmi důležitá, protože přechod hranice do USA je často záležitostí obživy,

Přístup k informacím je záležitost dvousměrná. Na jedné straně jsou státní instituce, které se snaží získat co možná nejvíc informací na každého občana. Druhou stranou mince je obtížnost s jakou se občan k informacím o sobě dostává.

Právo na soukromí lze považovat za základní lidské právo. Hromadění informací o občanech (elektronické špiclování: co občan kupuje, píše, odkud, kdy a proč telefonuje, čte nebo posílá přes internet) je neúnosné. Před několika lety jsem na toto téma napsal článek Databáze a Iva Drápalová , který, myslím, neztratil svoji původní aktuálnost.

Informační systémy se stávají džinem z odzátkované flašky. Informací je tolik, že neexistuje jednoduchá cesta, jak ty nepravdivé vymazat a nebo opravit. Navíc je pravděpodobné, že k jednotlivým jménům jsou přiřazena pouze klíčová slova, respektive nálepky. Jestliže profesor T.J. má u jména "odbory" a "aktivista", může to za určitých okolností stačit k tomu, aby nebyl jako "nebezpečný živel" do země vpuštěn.

Ani ne tak zcela na okraj: Před několika měsíci se odborově zorganizovala skupina zaměstnanců University of Ottawa. Vedení této druhé ottawské university udělalo vše proto, aby k tomu nedošlo, ale nakonec prohrálo arbitrážní řízení. Jestliže tato universita byly ochotna využít všechny právní možnosti k zamezení vzniku takové organizace, není nepředstavitelné, že vedení Carleton University si přítomnost T.J. nepřálo. Co kdyby tam proboha studenty učil, že odborové organizace mají pro zaměstnance klíčový význam při uzavírání (kolektivních) smluv. CBC s touto universitou o případu T.J. nekomunikovalo.

Nutnost shromažďovat informace se většinou zdůvodňuje bojem proti terorismu. To je ovšem směšné. Mnohé vlády totiž netuší, že policie ve svých rejstřících nikdy nemá esa mezi zločinci (teroristy, chcete-li), protože ta se nedají chytit. V kartotékách jsou pouze zločinci druhé a třetí sorty. Tato Cimrmanova téze je přitom známa dobrých čtyřicel let.

Jiné oblíbené zdůvodnění je založeno na komunistickém tvrzení, že slušný člověk (každý kdo jde s námi a není tedy proti nám, jak praví jistý Bush) se přece nemá čeho obávat. To je ale účelová lež. Každý člověk se musí obávat jak možného zneužití informací, tak i jejich (ne)správnosti nebo mylné interpretace. A především toho, že neví, co v jeho složce vlastně je.

Český občan, který ještě pamatuje instituci zvanou kádrové oddělení, má proti svým naivním "západním" protějškům zkušenost, že u každého jména mohou být tajné informace, jejichž existence se projevuje nepřímo v podobě narážení do jinak neviditelných stěn - v zaměstnání i jinde.

Získat kontrolu nad občanem je snaha a cíl každé moci. Různé protiteroristické zákony nikdy netýkají omezení pravomocí nekompetentních politiků a vlád. Týmž ale dávají právo omezit demokratická práva občanů.

V tomto směru se západ, díky předstírané obavě z terorismu, velmi pěkně přiblížil totalitnímu modelu.

S jistou dávkou ironie lze předpovědět, že český občan bude jednou s dojetím vzpomínat, na doby, kdy si zaplatil americké velvyslanectví, aby se za něj prokousalo příslušnými předpisy a případně vbouchnutím razítka do pasu dodalo žadateli cejch požadované čistoty.