Již během prvního čtení Vašeho článku jsem si totiž připadal jako Eskymák za polárním kruhem, jemuž přijel africký odborník kázat, co má dělat v době tropických veder. Nepodezírám Vás však z nějaké psychické úchylky, neboť ačkoliv Vás znám jen z Vašich článků a obrazovky, děláte na mne dojem cílevědomého a chladně kalkulujícího jedince, jemuž obvyklý obličej hráče pokeru a hlavně vždy suše věcná argumentace u emotivně laděných diváků na popularitě rozhodně nikdy nepřidala.

Promiňte, prosím, toto mé subjektivní hodnocení laika ve Vašem oboru, jež by se Vás mohlo nemile dotknout, ale toto srovnání je zde opravdu nutné. Při analýze příčin mé evidentně zvednuté hladiny adrenalinu jsem totiž zjistil, že mnou Vám připisované vlastnosti mám já určitě -- pouze v genech mám zakódován infantilní obličej málem slabomyslného a usměvavého prosťáčka, což je však u nás přijímáno pozitivně širokou veřejností a většinou mi to usnadňuje život v tom našem permanentním a dnes i parlamentním Absurdistánu.

Při druhém čtení Vašeho článku jsem se sebekriticky zcela ztotožnil s Vaším velmi dobře odpozorovaným poznatkem, že "lidé si chtějí popovídat, postěžovat si a případně i lehce exhibovat při prezentaci svých poznatků" a byl jsem nucen konstatovat, že z Vámi uváděných forem exhibice je mi "drsná forma hospodská" krajně protivná a proto upřednostňuji a snažím se o "vybroušený styl nějakého literárního útvaru."

Vážený pane doktore, poněvadž v předcházejícím odstavci v první Vaší mnou uváděné citaci chybí jakýkoliv kvantifikátor, předpokládám proto, že máte na mysli minimálně většinu lidí -- což je v dokonalém souladu s tvrzením vyučujících ještě z dob mé školní docházky za režimu nyní ze zákona zavrženíhodného. Ti mi do jednoho definovali člověka jako tvora společenského. Pokud to naši současní zákonodárci nedeklarovali nějakým zákonem přesně naopak, bude taková touha po "popovídání si" nejspíš zákonná. A to je dobře, neboť dle úsudku specializovaných odborníků je potřeba komunikace v případě oboustrannosti i manželství velmi prospěšná -- protože manželství upevňující. Jenže má manželka je již přes dva roky téměř dokonale němá a já jsem dle mínění některých zatvrzelých mužských šovinistů nepolepšitelný kverulant, jenž je i s ideální manželkou nepokojen a - ve zcela zbytečné touze po oboustranné komunikaci - navazuje kontakty s úplně cizími lidmi po internetu.

Je to pravda. Činím tak v bláhové naději, že stále ještě platí nejspíš už nevědecké tvrzení mé dávno již zvěčnělé babičky (narozené ještě za císaře pána) o tom, že pouhé sdělení starosti spřízněné duši dělí tuto starost dvěma.

Ovšem, pane doktore, nejzávažnější se mi jeví Vámi exaktně odpozorovaná má potřeba zatím ještě lehké exhibice při prezentaci mých poznatků. Z odborné literatury totiž vím, že exhibicionismus je velice záludná, mnohdy latentní a také velice variabilní především mužská úchylka, jež ve své podstatě zahrnuje širokou oblast mužského konání. Od vzorně provedeného sportovního nebo profesního výkonu až po obnažování pohlavních orgánů na veřejnosti. Opravdu nadějné vyhlídky!

A nyní nezbytná vysvětlivka k té literární formě mého exhibicionismu. V té jsem absolutně nevinně. Má ji totiž na svědomí odborníky tolik vyžadovaná spolupráce školy a rodiny. Jako první mou psychiku tímto směrem naprogramovala již vzpomínaná moje babička, když mne ve čtyřech letech -- v pedagogicky chybné snaze zbavit se nesnesitelně zvědavého a zvídavého vnoučka -- naučila číst. V takto započatém zhoubném díle pokračovala moje maminka (obyčejná dělnice a matka čtyř dětí), která jata chorobnou šetrností mi v patnáctém roce mého věku místo požadované literatury opatřila na své jméno vystavený čtenářský průkaz do studijní knihovny Slezského ústavu ČSAV a za spolupachatelství personálu mi podvodným způsobem umožnila po libosti ukájet svou vášeň. Zhoubné dílo pak, vážený pane doktore, završila škola. Každá češtinářka, a později každá profesorka literatury, mi ukládala obsáhlý seznam mimočítankové četby a ve slohových cvičeních požadovala onen nešťastný vybroušený literární styl.

Ty málo předvídavé pedagožky vždy perfektní odevzdanou práci nejen zlovolně chválily, ale často mne i nutily číst ji ze stupínku celé třídě a tak nepochybně položily základy mé literární úchylky, jejíž neodlučitelnou součástí je, dle mínění mojí nedávno ještě zdravé manželky, moje až chorobná záliba v parodii.

Při třetím čtení Vašeho článku, vážený pane doktore, se však musím, bohužel, vzdát své chorobně milované -- čímž nemám pochopitelně na mysli manželku. Může za to tento Váš text: "Místo sloupku nebo fejetonu by bylo účinnější k potlačení nepravostí napsat oznámení o zjištění skutečností nasvědčujících podezření ze spáchání trestného činu nebo si stěžovat na jiném vhodném místě."

Právě tato pravdivá věta vyvolává moji domněnku o rozdílných světech, v nichž žijeme. Ono by to skutečně bylo účinnější -- pokud bychom žili nejlépe na stránkách zákoníků a ne v reálném státě, jehož někteří představitelé se nám marně pokoušejí tvrdit, že tento stát je právní. Pokud by lékaři byli ochotni poskytovat u soudu platné důkazy o své vině.

Pokud by Lékařská komora své povinné členy nenutila dodržovat pro mne podivný mravní kodex, jenž zakazuje vzájemnou kritiku. Pokud by neexistoval v mnoha místech a v řadě oborů opravdový nedostatek lékařů. Pokud by si nemocný mohl svého lékaře opravdu svobodně vybrat a tato možnost nebyla jen teoretická. Pokud by si specialisté nerozdělili bývalé obvody a i v případě momentálního nedostatku vlastních pacientů neodmítali ty "nepatřičné."

Pokud by se Lékařská komora nepodobala středověkému cechu, v jehož pravomoci je zákaz výkonu povolání každému, kdo jakýmkoliv způsobem ohrožuje výsady a "stavovskou čest" toho mnohde téměř dokonale uzavřeného společenství.

Pokud by toto společenství dovedně nevyužívalo faktu, že jeho odborné služby potřebuje každý z nás a mnohdy mu při tom jde doslova a do písmene o život. Pokud by měl člověk jistotu, že při svém pobytu v nemocnici nepadne do rukou -- a někdy i opakovaně -- některému z těch "nehodných," kteří tvoří statisticky nevýznamné číslo. Pokud by nemocný měl jistotu, že vždy bude při vědomí a vždy bude schopen svému příbuznému oznámit, co se s ním dělo. Pokud by nemocný měl jistotu, že jindy bezvýznamné pochybení vždy přežije. Pokud by nemocný byl schopen kvalifikovaně posuzovat vhodnost či nevhodnost podstupovaných zákroků a nebyl nucen podepisovat tzv. "reverz." Pokud by v občanských sdruženích, na soudech a u policie pracovali mechaničtí roboti.

Vážený pane doktore, tyto zdánlivě psychopatické a v nejbližších letech určitě nesplnitelné podmínky jsem formuloval po vyhodnocení událostí, jež mne potkaly během posledních dvou roků při péči o fyzicky i psychicky postiženou manželku v podmínkách skutečně existujícího okresního města. Ovšem nic nehodlám nikde protlačovat, nic nehodlám zbytečně konkretizovat, nikde nehodlám dokazovat svoji občanskou odvahu. Ne snad proto, že nejsem dost statečný a slušný -- jak by snad z Vašeho článku a mé odpovědi pro někoho vyplývalo.

Je to prostě proto, že musím proti velice dobře organizované a zatím neporazitelné přesile hájit všemi dostupnými způsoby zájem pacienta - mé nemocné ženy. Pro tento úkol se cítím být docela obstojně kvalifikován, neboť mým otcem byl zástupce praporu Pohraničního vojska zrušeného v roce 1955 a první hodnotná kniha pro dospělé, kterou jsem tehdy četl, byl Jiráskův román Proti všem.

Otec mi do paměti štípil dva zásadní poznatky. První hlásá, že skutečný muž nikdy nepřijímá život pasivně a s životem bojuje. Druhý otcem propagovaný poznatek je rázu strategického a ten ve shodě s carským generálem Suvorovem říká, že nejlepší obranou je útok. Zde musím konstatovat, že jsem si v současných společenských retro podmínkách ověřil reverzibilitu tohoto tvrzení: Nejlepším útokem je obrana!

Předpokládám, vážený pane doktore, že pokud jste dočetl až sem, velmi pravděpodobně toužíte znát skutečný a srozumitelný důvod té mé exhibice. Do BL píši své příspěvky ze dvou důvodů. Považuji za správné varovat před nemístným idealismem, jímž je podle mého soudu i Váš příspěvek obyčejnému člověku velmi nebezpečný.

Druhý důvod je ryze osobní. Někteří Vaši kolegové, jak jsem zatím viděl pouze ve filmu, doporučují svým pacientům se ze svých psychických obtíží "vypsat." Já jsem si z toho odvodil představu, že v dnešních časech je tak vhodné činit již preventivně a touto psychohygienou si zvýšit pravděpodobnost, že v důsledku prožitého neupadnu tak brzy do rukou Vašich -- nebo do péče některého z Vašich místních kolegů.

Stálé zdraví Vám přeje

Jiří Kramář