8. 8. 2007
O Libyi a o penězích:Dávat těm, kteří chtějí vícReakce na článek Štěpána Kotrby "Libyi jsme si vypěstovali sami - jako masožravou rostlinu" Musím přiznat, že jsem dosud netušil, že i v politickém psaní může existovat cosi jako surrealismus, píše Richard Prager. Je to asi proto, že jsem již delší dobu systematicky přecházel texty páně Kotrby coby apriori irelevantní. Vzhledem k tomu, že jeho "libyjský výkřik" nesl v podtitulku věnování mé osobě, prokousal jsem se tím houštím (či snad spíše bahnem) slov. Ba jsem se i pokusil hledat vnitřní jazykové a smyslové vazby. Nejen to, pár se mi jich snad dokonce objevit podařilo. Jedno však odolalo všem pokusům o zařazení. Mohl by tedy básník vysvětlit, co myslel tímto výlevem: "Nemohou tuto logiku přijmout. Toho lékaře izraelská vláda určitě ve vězení nenavštěvovala, takže se není čemu divit, že přijal v libyjském kriminále bulharské občanství." Ponechám stranou jisté technické problémy, které by izraelské vládě asi činilo navštěvování libyjského žaláře. Ale i kdyby, proč by to dělala? |
Jediné co se mi proto nabízí, je že se autor hlásí ke známému sloganu, že nakonec za všechno stejně můžou sionisti. Pak už si je snadné představit, co se v jeho hlavě zmožené vlastní důležitostí a případně i čímsi silnějším rodilo. Třeba to, že se Mosad rozhodl nakazit bengházské děti v ďábelském propočtu, že se nemoc přenese i na nejvyššího z plukovníků. Najali si k tomu nebohého palestinského doktora, kterému slíbili, že ho nakonec z případného problému vysekají a najdou mu útočiště v nějaké skvělé zemi - nejlépe snad v bájném Kotrbově oplývajícím mlékem a strdím. No a pak se na něho vykašlali a on se jim najust stal Bulharem. Nejsem ale příliš poeticky nadán a proto si uvědomuji, že se držím stále ještě příliš při zemi a že nás pan Kotrba, pokud se nad námi slituje, zajisté obšťastní jistě čímsi mnohem šťavnatějším a fantasknějším. Ostatně i on sám měl evidentně literárně slabší chvilku. Myslím tím onu střední pasáž textu, kdy bez ladu a skladu vršil různá fakta a statistiky, které se pohybovaly v rozmezí od malého významu k úplné bezvýznamnosti. Ba občas i menší chybu vysekl jako znak toho že i v realistickém žánru, se nenechá svazovat přízemní faktografií. To vše pak vesměs bez jakýchkoli vnitřních logických vazeb. Musím však přiznat, že v této pasáži občas vzlétl do bájné říše žvanivosti . jako když označil plukovníka Kaddáfího za pragmatika. Vše ovšem napravil v mohutném závěrečném crescendu, kdy se konečně dopracoval tématu, které je každému jeho politického vyznání tak drahé -- k penězům. "Jde jenom o peníze. Jenom o peníze. Slyšíte? O peníze. Zapomeňte na morálku," Trochu mi v tom sice zazněl nádech známého "myslete na chorál malomyslní .....", ale i tak jeho verze působivě zaduněla. Asi se budu muset nad sebou zamyslet. Asi se málo soustřeďuji na peníze. Ano, přidám se ke kotrbům celého světa a budu s nimi bojovat za to abych, vzal peníze těm, co je mají a dal je těm, co je chtějí víc. Avšak do té doby, než mě kotrbovský duch úplně zválcuje, pokusím se zůstat racionální: Ano, pane Kotrbo, samozřejmě, že vím, že jde velice často o peníze a dobrý kšeft. Ano to je normální součást každé politické analýzy. (I když s tím většinou nepracujeme na tak primitivní rovině jako vy.) Ano, je smutné, že dosti často dostane morálka v boji s penězi na zadek. Ale to přece neznamená, že na vše rezignujeme a přestaneme gaunerství pojmenovávat a smíříme se s ním. Na tom ani vaše nejhysteričtější výroky nic nezmění. Ledaže by o Libyi a vše kolem ani nešlo. Byl přece v osmdesátých letech jeden hudebník, co rád a hlasitě pokřikoval o penězích, kterým se prý jeden jeho spoluhráč zaprodal. Když si pak v letech devadesátých ne vždy čistě pomohl k pořádné kupě vlastních peněz, už mu nesmrděly. To se ale přece přesně váže s vaším politickým maximem. Dávat těm, kteří chtějí víc. Proto se vám tak motají v hlavě. Tak si je užijte, ale nechte bulharské sestry na pokoji. |