Místo sloupku nebo fejetonu by bylo účinnější k potlačení nepravostí napsat oznámení o zjištění skutečností nasvědčujících podezření za spáchání trestného činu nebo si stěžovat na jiném vhodném místě. Jenže slušný člověk přece není žádný udavač, chce si jenom bez rizika zanadávat. A hlavně o nápravu věcí ani o pravdivý obraz světa mu nejde. Chce být rozhořčen nad nepravostí, aby mu jeho rozhořčení přineslo pocit, oč on sám je lepší. O to ve skutečnosti jde. Nikoli vyhrát (nad nepravostí), ale zúčastnit se (všeobecného rozhořčení). Z takové nekonkrétní kritiky profitují lidé, kteří toho mnoho neumějí a chybí jim odvaha postavit se aktivně k řešení. Z "blbé nálady" neprofituje společnost, neboť krom upevnění stereotypu se planou kritikou nedokáže nic. Příčiny se od nepaměti hledají ve všeobecném úpadku mravů, ačkoli plané stížnosti jsou jejich součástí. Jsem přesvědčen, že zbabělost je neslučitelná se slušností, že ke slušnosti nutně patří odvaha, povinnost osobně a konkrétně se postavit proti nepravostem.

Místo občanské odvahy jen slyšíme přežvykovat stereotypy, že policajti berou úplatky, politici lžou, novináři jsou hlupáci.... Židi nám ukřižovali Ježíška a komunisti žerou malý děti... Každá přehnaná generalizace hraničí s blbostí. Ve zmíněných výrocích chybí kvantifikátor. K těmto výrokům patří kvantifikátor "existenční", tedy "existuje (nejméně jeden) politik, který lže", nikoli kvantifikátor "obecný", který připisuje vlastnost všem.

Obecné stížnosti, které jsem si v úvodu zmíněných článcích přečetl, mě značně otrávily. Jsem zdravotník a házení všech zdravotníků do jednoho pytle vnímám jako sprosťáctví. Samozřejmě vím, že zdravotnictví ve své praxi zdaleka není prosto chyb. A chyby jsou viditelnější než v některých jiných oblastech, protože zdravotnictví patří k oborům, které jsou denně konfrontovány s veřejností (podobně jako v případě policistů, politiků nebo novinářů...).

Jako student na praxi v ošetřovatelství jsem se setkal na jedné pražské klinice s velmi nežádoucí praxí. Na klinice vládly sestry. Těžko někdy zapomenu případ, kdy pacientka zvonila na sestru, že "potřebuje na stolici". Jako medik- pomocná sestra jsem se zvedl, abych podal mísu. Sestra mě ale chytila za ruku: "Teď tam nemůžeš, to by si zvykly nás honit, musíš chvíli počkat...". Před uplynutím chvíle ale zazvonil zvonek znovu: "Já jsem se pokálela...", plakala pacientka. Zvedal jsem se, abych provedl očistu na lůžku, ale sestra mě zase výchovně chytila za ruku: "Posrala se baba, tak ať si v tom poleží!". Praxe mediků v roli ošetřovatelského personálu má hluboký smysl. Prostě jsem se rozhodl, že jako lékař něco podobného nepřipustím. Jako mladý lékař na klinice jsem zahlédl sestru před důchodem, jak dává facku dementní stařence. Zavolal jsem jí na ošetřovnu, abych jí ostře domluvil. Jenže asi za dvě minuty z ošetřovny vyběhla a křičela: "Vošahávat mě teda nebudete...". Za třicet let bych mohl uvést mnoho podobných příhod...

Ale není to marný. Naopak, je nutné bojovat a ne si stěžovat na místech, kde řeči jsou plané. Jako ředitel nemocnice musím prošetřovat stížnosti, ale dostávám také nemálo děkovných dopisů. Občas se zdravotník opravdu nechová správně a narazí na člověka, který si stěžuje a občas také stěžovatelé zjevně lžou. Nedávno mi stěžovatelka (psycholožka) napsala stížnost v níž se rozhořčovala nad tím, že zdravotníci na její matku mluví zbytečně nahlas, když matka dobře slyší, nebo že dobře ví, co si sanitář o její matce asi myslí a na závěr napsala, že požádala ošetřující lékařku o okamžité propuštění její matky a je šokována skutečností, že lékařka jí chtěla okamžitě vyhovět, přestože stav její matky vyžaduje další péči... Výjimečně se ukáže, že podezření jsou oprávněná. Za dva roky jsem dvakrát podepisoval okamžité propuštění zaměstnance. Na 900 zdravotníků to není vysoké číslo. Jsou zdravotnická zařízení, kde není dobrá péče, ale tvrdit obecně, že praxe ve zdravotnictví je špatná, to není korektní. Personál v PL Bohnice je velmi kvalitní. Není to moje zásluha, je to tak díky mnoha letům soustředěného úsilí mnoha vedoucích pracovníků, kteří špatnou praxi netolerují. Kontrola v krajských ústavech národního zdraví byla zrušena v roce 1991 a dodnes nebyla dostatečně nahrazena jiným důkladným systémem, ale řada kontrolních mechanizmů existuje na úrovni centrální, krajské, na úrovni stavovských orgánů, prostřednictvím občanských sdružení, funguje policie, fungují soudy a každá nemocnice má lepší nebo horší systém vlastní kontroly.

Když někdo chce psát o selhání zdravotníků, pak ať nepíše kdy, kde a co se stalo (avšak musí zároveň poskytnout věcné důkazy, dokumenty či audio nebo video nahrávku, protože v českém prostředí by se jinak vystavil hrozbě žaloby za pomluvu, pozn. red.). Když nemá odvahu to napsat, ať mlčí.