Lidová pohádka vypráví o vlkovi, který chce vidět člověka. Liška ho vezme do křoví u cesty a chce mu ho ukázat. Po cestě projde malý chlapeček a vlk se ptá: "To je člověk?" "Ještě ne," říká liška, "ale jednou jím bude."

Od Člověka Pomazaného a Probuzeného (řec. christos, sansk. buddha) nás dělí míra našeho ega, tedy toho orgánu, který nám našeptává, že jsme to už pochopili (v tomto smyslu zůstává stále nejosvícenějším z našeho davu Sokrates, který pochopil, že nic nepochopil).

Už slova Svatého Pavla se mají k Ježíšovu učení jako "Johan, doktor Faust a strašlivý fajerverk při jeho dopeklavzetí" ke Goethovu Faustovi.

Čímž nechci křivdit Svatému Pavlovi ani Matěji Kopeckému, obě poselství pochopili doboví posluchači právě díky jejich stylizaci. Dnes jsme ale v mnoha ohledech jinde a používáme soudobou "sekundární literaturu" a duchovní techniky.

I ti tříletí chlapečci se dnes stále častěji rodí takoví, kteří mají mnoho co říct vlastním rodičům, protože si pamatují, odkud přišli. Vždyť k nám přicházejí z týchž míst jako On. Pokud si správně uvědomíme, kde stojí prvotní kristovské učení a kde "sekundární literatura", znalost názorů prvních křesťanů (kteří často používali stejné - po dobu dosud doznívající římské represe postihované - techniky jako my, jen pro ně někdy měli jiná jména jiná jména) může základ v podobě evangelia a naše dnešní techniky jen podpořit. Horší je, když teologický balast položíme nad srdce kristovství. Pak se ocitneme zpátky v Římě, ne-li v Egyptě.