Podle průzkumů veřejného mínění z května letošního roku provedeného CVVM nesouhlasí s výstavbou radaru 61% občanů, pro jeho výstavbu je pak 30%, zbytek jsou nerozhodní. 61% občanů představuje tedy rozhodující, mohli bychom s jistou licencí dokonce říci ústavní většinu. Odhadem lze stanovit, že na propagandistickou kampaň budou uvolněny miliony korun. Tyto nemalé prostředky jsou v zásadě tvořeny všemi občany našeho státu a vláda si je přisvojuje různými cestami, především zdaněním.

Jsou to tedy naše peníze o nichž vláda rozhoduje.

V tomto případě se ale rozhodla je použít způsobem, který je v rozporu se základními principy demokracie. A bylo by tomu tak, i kdyby všechny politické strany, které vládu tvoří, měly schválení výstavby radaru ve svém programu.

Peníze, které tvoříme svou prací, odevzdáváme vládě, která je pak používá k účelům, k nimž nemá souhlas občanů, ale dokonce je využívá v protikladu k tomu, co si rozhodující většina z nás myslí a přeje. Důležité je, že nemůžeme odmítnout platit daně. Vláda má mocenské prostředky k tomu, aby nás k jejich placení donutila.

Násilím či pod pohrůžku násilí jsme nuceni odevzdat své peníze někomu, kdo si pak s nimi dělá, co chce, a dokonce je využívá k posílení své moci proti nám.

Jak jinak bychom pak měli tento stav nazvat než krádež?!

Ve skutečně demokratické společnosti, pokud by již byly použity veřejné prostředky k takovému účelu, by část našich daní byla rozdělena jak mezi převažující odpůrce americké vojenské základny, tak mezi její menšinové příznivce, a to přibližně tak, aby obě strany mohly rovnoprávně prezentovat své názory veřejnosti. Jediným demokratickým a logickým závěrem této diskuse je pak rozhodnutí všech občanů učiněné v referendu.

Avšak situace, v níž se nyní nacházíme, má velmi daleko k tomuto demokratickému ideálu. Systém zastupitelské demokracie je mnohem více systém zneužívání moci vládnoucí menšinou pro její vlastní prospěch a ku škodě většiny občanů. O tom svědčí i připravovaná propagandistická kampaň, jež v podstatě naplňuje znaky zneužití moci veřejného činitele, a to ze strany všech politických stran zúčastněných na vládní koalici.

Nemám však iluze o žádné politické straně a obávám se, že každá z nich, pokud by se dostala k moci, se bude chovat a také se již chovaly velmi podobně.

Zastupitelská demokracie se v tomto a v mnoha dalších příkladech opakovaně usvědčuje ze selhávání v samé své podstatě. Není příliš demokratická a prakticky vůbec ne zastupitelská.

Příčiny naší nynější bídy

V České republice má však velmi dlouhou tradici elitářství, pohrdání občany a nekritická úcta k osobám na vrcholu moci. Skrytým motivem pak je snaha vyhnout se odpovědnosti a značná dávka lenosti, jež mnoha z nás brání zajímat se o věci veřejné. V neposlední řadě je zde historickou zkušeností kumulovanou od Mnichova až po současnou dobu zakořeněný strach veřejně vystoupit se svým názorem, bránit své vlastní zájmy. To se již raději necháme vládou okrádat a ohlupovat v jejich propagandistických kampaních.

V poslední době se však přece jen začíná zvolna rodit občanská společnost. Avšak i tento proces je poznamenán naší minulostí. Naprosto chybí zkušenost s politikou, prakticky nikdo nezná, nemá zkušenost s jiným modelem politické strany či hnutí, než je model hierarchický, v němž menšina na vrcholu pyramidy rozhoduje a oddané členstvo plní příkazy. Častým motivem pro tuto poslušnost je také touha někam patřit, která je tak silná, že lidé obětují i své původní ideály, jen aby se nemuseli rozejít se svou skupinou.

Tento princip lokajství byl kdysi vyjádřen v děsivé větě: "Raději se mýlit se stranou než mít pravdu proti straně."

A tak jsme i v našich dějinách mohli vidět množství osobně snad čestných a demokraticky smýšlejících lidí, kteří se raději vzdali těchto hodnot, jen aby se nemuseli rozejít se stranou, tenkrát komunistickou. Praxi totality, její zločiny, přehlíželi, vlastně o nich vůbec nechtěli vědět, jen aby mohli zůstat součástí celku. Morálně si to ospravedlňovali vznešenými ideály, ke kterým se strana oficiálně hlásila. Všichni sdíleli ty krásné ideály všelidské solidarity, míru, tvořivé práce pro společnost, milovali stranu, která si tyto ideály dala na vývěsní štíty své ideologie. Všichni v jednom šiku, společně jdeme za těmi, kteří bdí a pracují pro náš společný prospěch, zatímco my již znaveni spíme a zítra se bude tančit všude. Demokracie je přece právě toto: sevřenost v jednom šiku, v němž budujeme republiku. Kontrola moci zdola? Nesmysl! My své vůdce milujeme, jsou nám vzorem atd. Za dvacet let, když se probrali z tohoto totalitárně sektářského snu mladí kdysi nadšení svazáci a svazačky litovali, ale bylo již pozdě. Neznalost, nepoučenost touto historií vzniku teroristického režimu u nás je naše velká chyba. Jelikož jsme se nepoučili historií, budeme ji muset opakovat?

Nic není ošidnějšího než vznešenost ideálů. I pro přesvědčené nacisty byly jejich ideály vznešené, pro davy, přihlížející pálení čarodějnic, byly církevní ideály vznešené atd.

Po všech těch staletích lží a oficiálního pokrytectví jsme je začali považovat za normu. Něco říkat a něco naprosto jiného dělat se nám stalo normálním, něčím, co si snad již ani neuvědomujeme.

Tento propletence motivů, snaha za každou cenu někam patřit, pohrdání lidmi spojené s potřebou velkých pravd a ideálů, jejichž odlesk padne, jak doufáme i na nás samotné a pomůže nám tak překonat pečlivě skrývaný komplex méněcennosti, to jsou kořeny naší dnešní bídy.

Na toto ovšem nemají monopol politické strany a straníci. Tento komplex je hluboce zakořeněn v nás ve všech, intelektuálech, stejně jako v lidech fyzické práce, pravičácích, stejně jako v levičácích atd. Co se různí je jen poměr těchto motivů a jejich intenzita. Proto jej najdeme i v občanských hnutích, prostě všude, kde jsme my, lidé s hluboce zakořeněnou historickou zkušeností českého národa.

Vrátíme-li se z tohoto drobného exkursu k současné politické praxi, neuvidíme nic jiného. Pravice má plná ústa individuální svobody, ale jak jsem viděli již výše, prakticky ji popírá a popírá ji především svým odporem k přímému rozhodování občanů.

Levice se alespoň slovně hlásí k této myšlence, ale děsí se představy, že by je někdo vystavil morálnímu nároku na soulad slov a činů. (V ČSSD se objevily jakési nesmělé náznaky, ale dosud skutečně jen nesmělé a jak se zdá, i většina členů strany je ráda, když někdo rozhoduje o nich a za ně.)

Vláda nás může okrádat proto, že s tím ze všech těchto různých důvodů souhlasíme, třebas jen svou pasivitou, ale i to je souhlas.

Referendum o základně

Požadavek referenda o základně je pokusem o překročením tohoto začarovaného kruhu slepého stranictví.

Oprávněnost referenda je dána mnoha známými důvody, od již zmíněného faktu, že výstavbu radaru neměla žádná strana v programu a tudíž nemá mandát od nás občanů k takovému rozhodnutí, až po požadavek na naplnění ústavy, v níž je uvedeno, že lid vykonává svou moc buď prostřednictvím svých volených zástupců nebo přímo.

Česká republika je zemí s malou demokratickou zkušeností a vůbec žádnou zkušeností se sebevědomými občany, kteří nepřipustí, aby o nich a jejich záležitostech rozhodoval někdo bez jejich souhlasu, či dokonce proti jejich zájmům.

To se sice nyní zvolna mění, ale skutečně jen zvolna.

V tomto kontextu se hledají důvody k odmítnutí referenda. Vládnoucí moc se v tom chová logicky. Brání svůj zájem rozhodovat ve svůj prospěch bez ohledu na prospěch občanů. Její ideologické zdůvodnění má jediný účel, skrýt tento praktický cíl a získat občany k souhlasu s tím, co je jim ve skutečnosti ke škodě.

Avšak proti referendu vystupují i někteří občané, jež na tom žádný materiální zájem nemají a jejichž motivy jsem se pokusil nastínit výše. Faktem je, že je jich nepatrná menšina. Referendum o této otázce totiž požadovalo podle posledního průzkumu až 78% dotázaných. Námitky proti přímé demokracii, referendum je jen jedním z jejích nástrojů, jsou ve skutečnosti námitkami proti demokracii vůbec. Neexistuje argument, který by se vymykal tomuto tvrzení.

Vezměme si častý výrok, že se jedná o odbornou záležitost, kterou mají rozhodnout odborníci. Proč potom o tom rozhodují politici?

Základna má dvě roviny. Skutečně odbornou, která se týká jejího technického provedení, účinnosti atd. Ta druhá a podstatná rovina je politická. V ní padá rozhodnutí, jestli se vůbec chceme podílet na této politice současné vlády USA. Zde neexistuje žádné odborné rozhodnutí. Neexistuje žádný vědní obor, který by mohl dát na tuto otázku odpověď. Představa, že my tomu sice nerozumíme, ale zvolíme si odborníky, tj. politiky, kteří rozhodnou za nás, je logický nesmysl.

Pokusím se to objasnit na příkladu. Řekněme, že politika je stejná odborná disciplína jako např. matematika či fyzika. Snad si ještě umíme představit, že by studenti matematiky hlasovali o tom, kdo se z odborných asistentů má stát docentem či dokonce profesorem. Jenže tak tomu v praxi není. Rozhoduje se sice hlasováním, ale hlasováním těch, kteří již dané či vyšší úrovně dosáhli. Tento princip, kdy o odborné kvalifikaci rozhodují samotní odborníci, nám ještě více vynikne, když si představíme, že o docentuře z matematiky by měli rozhodovat studenti např. historie. To je zjevný nesmysl. A přece tento příklad je demokratickému hlasování všech občanů mnohem blíže než předcházející. Politické strany totiž předkládají ve svých volebních programech komplexní návrhy na fungování společnosti, zahrnující ne-li všechny, pak alespoň podstatnou část jejích segmentů od školství a ochrany přírody až po vojenství.

Další námitka proti přesvědčení, že politické rozhodování je odbornou záležitostí, vyplývá z toho, že o řešení odborných problémů nelze hlasovat. Ve vědě se o pravdivosti rozhoduje na základě dosavadních znalostí faktů a jejich logické interpretace. (Poněkud zjednodušuji, ale další vlivy je možné pro účely této diskuse vynechat.) Správné -- pravdivé řešení je pak většinou jen jedno. Pokud by politika byla věda, pak bychom nemohli mít více politických stran. Jejich existence by byla neoprávněná. A dokonce bychom nemohli mít ani jednu politickou stranu, ale jen jednoho nejvyššího odborníka, který se by se do své funkce dosadil sám. Jeho špičkovou odbornost by totiž nikdo jiný nebyl schopen posoudit.

Abych čtenáře neunavoval dalšími podrobnostmi, mohu zde odkázat zájemce na dávno vyřešený model fungování společnosti, v níž je politika odbornou záležitostí a v níž je tudíž jakékoliv hlasovaní vyloučeno, a to model totalitní společnosti vypracovaný starořeckým filosofem Platónem v jeho knize Ústava.

Morální integrita občanských iniciativ

Jestliže pochopíme, že občané mají právo rozhodovat o sobě samých že poslanci jsou skutečně jen našimi zástupci, které jsme z technických a časových důvodů pověřili, aby nás zastupovali, je požadavek na přímé rozhodování občanů pochopitelný a neblahou praxí tzv. zastupitelské demokracie dobře zdůvodnitelný. Avšak pokud se má skutečně jednat o nápravu daného stavu, pokud se již z více stran ozývá požadavek na vypsání celostátního referenda, musí být především tito jedinci a tyto iniciativy příkladem hodným následování, a to především v důsledném souladu svých slov a činů, v souladu toho, co na veřejnosti propagují, s tím, jak se sami chovají a jak sami žijí.

Představme si, že by pan Čunek založil a vedl hnutí bojující proti korupci ve státní správě. Jakou by asi mělo důvěryhodnost a jakou míru občanské podpory by získalo? A to je nutné zdůraznit, že se v případě pana Čunka jedná jen o podezření a dosud mu nic nebylo prokázáno.

Jestliže již tedy někdo bojuje za uzákonění obecného referenda a dává tím jasně najevo přednost přímému rozhodování občanů před rozhodováním mocenských elit, musí se především sám podrobit principům přímého rozhodování svých členů, taková iniciativa musí především na sobě a svých stanovách uplatnit principy přímé demokracie a osvědčit tím věrnost vlastním ideálům, a to se týká i iniciativy Ne základnám.

Jinak dostaneme jen další z původních slibů a programu se vykrucující politický subjekt, jakým je v současné době Strana zelených.

Tohle skutečně chceme?