V českých firmách již dnes chybí desítky tisíc pracovníků a někteří cizinci si mohou zaměstnavatele v Česku s přehledem vybírat, protože po kvalifikovaných lidech je obrovský hlad. Případná změna populační politiky -- a to ještě za předpokladu, že bude reprodukčními ročníky akceptována -- může na pracovní trh přinést výsledky až se značným časovým odstupem patnácti -- dvaceti let. K tomu, aby se změnil postoj mladých lidí k vůli mít děti, nechybí jen státní podpora porodnosti nebo přesvědčování o tom, že mít děti je normální. Nízká porodnost je dána změnou životních priorit mladé populace, transformací přirozené potřeby žít v souladu se sebou samými na potřebu vlastnit, respektive užívat. Přeloženo do srozumitelné češtiny to znamená mít potřebu dosáhnout uměle vytvořeného životního standardu (dobře placené práce nutné k tomu, aby se dosáhlo na byty, hypotéky, auta a drahé dovolené). Dvě a více dětí se do toho vzorce nevejdou, navíc je s nimi spojeno daleko víc problémů než s autem (dvěma a více auty), které má přece jen záruku a lze ho dát v případě potřeby do servisu.

"Lidský rod" ale není závislý na tom, zda děti vyprodukují mladí Češi. Stále ještě jsou země, z nichž k nám směřuje migrační proud, třebaže ten podstatný a kulturně nejbližší -- z Ukrajiny -- bohužel slábne; vhodný čas pro jeho podchycení a práci s ním lidé odpovědní za migrační politiku českého státu propásli. Je třeba pracovat s tím lidským materiálem, který je k dispozici. Příklad Norska, který uvádí Tomáš Chochole, je v této souvislosti pozoruhodný. Podle průzkumu, který si dělala naše organizace před dvěma lety, ale i podle jiných zdrojů, mají až dvě třetiny Ukrajinců v Česku středoškolské a vyšší vzdělání. Málokdy však pracují na pozicích, které by mu odpovídaly. Je to trestuhodně nevyužitý lidský a ekonomický potenciál. Někteří tito lidé proto také mají Česko za přestupní stanici a směřují tam, kde najdou pro své zakořenění lepší půdu.

Miroslav Novák má ovšem pravdu v tom, že práce zahraničních pracovníků v českých firmách je spojena s jejich neznalostí práv, a působí k destrukci mezd tuzemských pracovníků. Ti bohužel pro třísky nevidí les -- za snížení jejich mezd nemůže primárně levná práce zahraničních dělníků, ale to, že jejich postavení zneužívají zaměstnavatelé, nesolidarita českých zaměstnanců s nimi, neochota postavit jejich právo na mzdu za stejnou práci na úroveň práva vlastního. Cizinci, jejichž pobyt u nás je vázán na pracovní povolení, si stávku dovolit nemohou. Tuzemci ano. Neslyšel jsem však dosud o tom, že by se čeští zaměstnanci vzepřeli tomu, aby jejich kolegové z Ukrajiny, Slovenska nebo Mongolska měli za stejnou práci nižší mzdy. Prostor pro práci odborů je v této oblasti naprosto nevyužitý.

Připravovaná změna cizineckého zákona počítá se zavedením jazykových zkoušek při udělování trvalého pobytu. Přestože jde o letitý problém, neexistuje bohužel dodnes ze strany MŠMT jednotná metodika, která by se integračními kurzy zabývala. Iniciativa zůstává jen na neziskových organizacích, které svou činností nepokrývají celé území státu.

O migrační politice státu se vůbec málo diskutuje. Cizinci jsou veřejností stále pokládáni za jakýsi nepřirozený prvek v české společnosti a nejsou akceptováni ani po letech života u nás. Přestože v našich obcích a městech žijí a jsou mnohdy akceptováni svými sousedy, zákon o obcích nepočítá s tím, že by mohli být voleni do místních zastupitelstev; jsou lidé, jimž se jen z té představy dělají osypky.

Bránit se migraci nemá smysl. Na druhé straně je třeba nastavit migrační koncepci státu tak, aby znesnadnila do naší země přístup lidem, kteří pro ni představují reálnou či potenciální zátěž. Ale také naopak: aby pomohla těm, kteří slibují být skutečným přínosem.