Je s podivem, jak mnoho lidí se dokáže zmobilizovat v otázkách politických, kulturních či sportovních, o drbech bulváru ani nemluvě. Kolik článků už vyšlo na BL k problematice radarů. Netvrdím, že to není potřeba, jenom přemýšlím, proč za radary a proti nim dokáží vynaložit někteří lidé tolik úsilí, ale týrané bezbranné děti téměř nikoho nezajímají. Zatvrzelou lhostejností k rozbujelé tyranii v naší společnosti pouze dokazujeme, že ji vnitřně schvalujeme a svým způsobem nás těší. Nelze se pak divit, že je český národ označován za "Smějící se bestie."

Kolik článků již bylo napsáno na téma bezdomovců, kteří jsou dospělí a mohou se bránit, kdyby opravdu chtěli. Svou roli zde hraje sociální nespravedlnost a nastavení ekonomiky, která se někomu líbí a jiným zase ne. Malé děti se právně a účinně samotné bránit nemohou. Narážejí na tvrdou zeď lhostejnosti, posměchu a ponižování. Proč jsme vůči těm nejvíce bezbranným tolik krutí ? Tváří v tvář týraným dětem nejspíše sami sebe přesvědčujeme, že ačkoliv jsme si vědomi (či vůbec nevědomi) svých vlastních chyb, pořád jsme ještě na tom lépe nežli to dítě. Proč si Češi léčí svoje frustrace na dětech, se dá zdůvodnit neschopností či zbabělostí, ale proč je vůči dětem tak kruté naše zákonodárství a proč naše úřady stále lpí na zastaralých metodách naprosto nevhodných pro současnou dobu ?

Téměř všude v médiích, kde se o problematice týrání dětí píše a mluví, se dočteme či doslechneme, že jedinou příčinou je lhostejnost veřejnosti. Já si to nemyslím. Spíše to považuji za záměrně rozšiřovaný předsudek, který má vést k objektivním příčinám a zakrývat ty skutečné. Problematice se věnuji již od loňského roku, od svého článku "Bzum, bzum, bzum". Velmi mne překvapují názory naší veřejnosti, která považuje týrání dětí za správný výchovný prostředek. Nejčastěji se setkávám s tím, že nic jiného naši občané ani neznají.

Prvořadé je přesvědčení všech občanů, že týrat své vlastní dítě je naše rodičovské právo.

Někteří rodiče to dokonce považují za svou povinnost. Až na drobné výjimky si to skutečně myslí všichni občané i ti, kteří své děti vychovávají dobře a s láskou.

Druhořadé je přesvědčení, že pouze tvrdými prostředky můžeme své dítě dobře vychovat a dovést ho k jakémukoliv cíli. Především k maximálním výkonům, k poslušnosti a úctě vůči rodičům, k vzorné reprezentaci rodiny.

Za třetí je týrání naše oblíbená národní zbraň a to především týrání psychické neboli vydírání. Na vydírání všeho druhu jsou Češi vyhlášenými mistry. Různými způsoby od jemných až po těžké se vzájemně vydíráme v rodinách, na pracovištích, v sousedských vztazích, v politice, a děláme to tak přirozeně, že si to často ani neuvědomujeme.

Komunisté tomu říkali tak nějak elegantně : dobrovolnost ve vlastním zájmu. Dobrovolně povinně jsme tomu říkali my ostatní. Dnes se nás snaží vydírat i naše vláda a to ústy pana premiéra Topolánka, pana Vondry, pana Julínka a budou další. Aby si tohle mohla každá vláda dovolit, musí být k tomu občané vychováváni a to je snadné nenápadnou cestou právě přes domácí týrání. I v době komunistické, kdy se režim snažil vychovávat děti centrálně přes školu a výchovné kroužky, jsme často byli svědky nabádání rodičů ze strany učitelů na třídních schůzkách k fyzickému trestu dítěte i za takové banality jako je nepozornost ve škole nebo zapomínání. Myslím si, že z tohoto důvodu -- snadného ovládání a vydírání občanů politickou mocí, se týrání podporuje státními institucemi i zákonodárstvím.

Já osobně si myslím, že žádné nové politické uspořádání v naší zemi nezlepší podmínky života občanů, každá nová ideologie -- nová strana ve vládě -- nová forma ekonomiky vedou pouze k novým metodám totalitní moci. Dokud neodstraníme českou frustraci vznikající již při výchově dětí v rodinách a ve školách, nikdy se v naší zemi politicky nic nezmění. Dokud budeme svým dětem odmalička vtloukat do hlavy, že jsou zlobivé, hloupé, zkrátka k ničemu, od batolat je budeme ponižovat, mlátit a tyranizovat, nemůžeme od nich očekávat, že v dospělém věku budou jednat sebevědomě a statečně hájit svá občanská práva. "Držet hubu a krok" je základní kámen české výchovy.

Je potřeba to změnit. Marné je hysterické lamentování nad národní zbabělostí, které se objevuje i na BL. Dokud nepodpoříme civilizovanou výchovu dětí v rodinách, nebudeme se dožadovat zákonodárných změn, nepodpoříme změnu výuky a výchovy na českých školách, je lamentování k ničemu. Žádná nová strana ani vláda občany nepřevychová, žádná přímá ani jiná demokracie nevyléčí občanskou frustraci, kterou jsme si výchovou v rodinách sami v sobě vypěstovali. Jak se máme bránit nacismu, komunismu a jiným zvěrstvům, když si jejich praktiky v uzavřených domácnostech provádíme navzájem a jsme tak bezbranní vůči sobě samým ?

Vraťme se k údajné lhostejnosti občanů. Jaké možnosti má občan, kterému se týrání dítěte příčí ? Jaká je praxe státních institucí ? Z čeho vyvěrá strach příbuzných a sousedů ?

Sousedé mohou sice vidět věci, které se jim nezdají, ale to vzhledem k neznalosti příčin ani souvislostí ještě není důvod k udávání na sociální úřad. Žádný soused nemá možnost zjistit pravou příčinu odřenin a podlitin, pokud se nestane přímým svědkem jejich vzniku. Děti, zvláště ty temperamentní, mají podlitiny a odřeniny velmi často, přivodí si je svou dětskou neopatrností, při hře nebo vzájemné potyčce. Začíná to již na písečku tahanicí o kbelíček a lopatičku. Ani pláč dítěte pronikající přes zeď k sousedům ještě nic neznamená. Děti pláčí často, třeba i proto, že je bolí nafouklé bříško nebo růst zubů. Pokud sousedé neslyší skrz zeď přímo křik podobný domácímu týrání, pak ani nemají důvod cokoliv hlásit.

Pokud už takový křik zaslechnou, většinou dostanou z násilníka sami strach, protože naše policie nedokáže poskytnout občanům účinnou ochranu. Díky tvrdé až tyranské výchově dětí v Čechách si každý občan dobře pamatuje svoje vlastní výprasky v dětství a pochopitelně se bojí i výprasku v dospělosti. Zkušenosti z poměrně nedávné doby nacismu a komunismu jsou ještě stále v paměti občanů. V dnešní době jsme si pouze přenesli praktiky SS a STB na ulici a díky neschopnosti našich bezpečnostních složek jsme proti nim bezmocní. Existence mafiánských skupin vydírajících a tyranizujících místní občany v našich městech jsou toho nejlepším důkazem. Každý se dnes musí chránit sám a to je v Čechám možné pouze mlčením a nevšímavostí (v souvislosti s tímto tématem).

Dětská lékařka většinou o stavu dítěte nic neví, neboť matka týraného dítěte z pochopitelných důvodů k lékařce nechodí. Týrající matka nebo manželka týrajícího otce si své dítě léčí sama z vlastního uvážení, sama si stanovuje diagnózu a léky si kupuje v lékárně dle doporučení lékárníků. Vůbec si neuvědomuje, že o lékařství a účincích léků nemá žádné vědomosti, natož nějaké zkušenosti. Nejhorší je to v případě, když má matka pouze základní vzdělání. Pokud matka musí s dítětem k lékařce na očkování nebo běžnou prohlídku, dostane předem předvolání a má tak možnost dát si dobrý pozor, aby dítě bylo fyzicky v pořádku. Většinou mu před lékařskou prohlídkou koupí novou hračku a cukrátka, aby dítě bylo ve zdánlivém pořádku i psychicky. Nově zaváděné poplatky u lékaře tuto situaci ještě zhorší.

Rodina týraného dítěte se pochopitelně brání, přesvědčuje své okolí, že člověk, který má podezření, je lhář, přecitlivělý hysterik, jenž vidí věci, které nejsou, vymýšlí si něco, o čem slyšel v televizi, spojuje věci, které k sobě vůbec nepatří, dělá "z komára velblouda" a tak dále. Členové takové týrající rodiny drží při sobě ze strachu z ostudy před známými a přáteli, a z osoby, která má podezření, udělají hlupáka především výsměchem o jeho pomýlení. Rodina se brání lhaním, které se těžko vyvrací nebo dokazuje. Nakonec si člověk, jenž má pouze podezření, přestane sám sobě věřit a uvěří svému okolí, že se mýlil a je skutečně pouze přecitlivělý. V mnoha případech se člověk začne sám před sebou i před svým okolím stydět za své pomýlení a za svou slabost. Už jste někdy viděli ten zvláštní úsměv člověka, který si je vědom své převahy a bezmocnosti druhého ? Smějící se bestie -- jinak se to ani nazvat nedá.

Nejhůře v tomto směru jsou na tom babičky týraných dětí, jsou označované za staré hloupé báby, přecitlivělé hysterky, zlé tchýně, nechápavé matky. "Co si to o mně vymýšlíš?" , "Jak jsi to mohla udělat ?" , "Copak nechápeš, že škodíš tomu dítěti?" -- to jsou nejčastější výpady tyranizujícího rodiče. Sám sobě si člověk na takové otázky těžko odpovídá. Srovnat si týrání dítěte v rodině se svým vlastním svědomím je hrozně těžké a bez pomoci psychologa či dobrých přátel je to téměř nemožné. Problém je, že psychologům jako lékařům v naší zemi věří jen málo lidí a dobré rozumné přátele každý nemá. Každá matka, jejíž vlastní dítě týrá své dítě, si začne klást otázku, kde udělala výchovnou chybu a cítí se za stav v rodině spoluodpovědná.

V těchto případech by měli svou roli hrát naši muži jako otcové a dědové, ale zase musím říci -- bohužel, naši muži v tomto směru jsou většinou naprosto nepoužitelní pro své nedostatečné rodinné cítění. Čeští muži si myslí, že odevzdáním finanční částky na výživu rodiny jejich rodinná povinnost končí, a vše ostatní ponechávají na ženách bez rady a bez podpory. Navíc si mnoho mužů myslí, že nějaká ta facka dítěti neublíží a modrý zadek se brzy zahojí. Ve společnosti se udržují názory, že když jsme výprasky vydrželi kdysi my, výdrží to i naše děti. Někteří to dokonce považují za správné zocelování duše dítěte, aby vydrželo nápor těžkého budoucího života v naší společnosti. Je to uzavřený kruh -- mlátíme děti, aby vydržely tíhu života a ony pak pro svou frustraci nejsou schopni těžkému životu čelit. Je potřeba velké osvěty a výuky občanů. Vždyť tyranizování vede k životu otroků neschopných hájit sebe i své blízké nebo naopak vytváří potřebu oplácet tyranii druhým.

Jestliže výčitky tyrana nestačí obměkčit toho, komu se týrání dítěte nelíbí, začne týrající rodina i s výhrůžkami. To je problém především prarodičů a rozvedených matek. Zkuste něco někam nahlásit a svoje děti či vnoučata už nikdy neuvidíte. Prarodiče k potomkům svých potomků nemají vůbec žádná zákonná práva, natož vzdálenější příbuzní. Vydírání metodou odepření styku s dítětem je nejčastější příčinou nehlášených případů. Bohužel dle našeho zákonodárství a na základě jednání státních úředníků je to metoda 100% účinná především v rodinách rozvedených rodičů.

Jaké máme možnosti, když už se na týrání nemůžeme dívat ? Jít na policii. Policie se spojí s pohotovostním sociálním pracovníkem, který odvede dítě k lékařskému vyšetření, aby byla stanovena přibližná doba vzniku zranění dítěte, a pak už záleží pouze na rozhodnutí sociálního pracovníka, zda svěří dítě do předběžného opatření k druhému rodiči, pokud jsou rozvedeni, nebo zda bude dítě umístěno do dětského domova. Druhá verze je nejčastější, protože sociální pracovník nemá jistotu, jak se jemu neznámý rozvedený otec zachová. Prarodičům ani jiným příbuzným se dítě až na výjimky nesvěřuje.

Druhou možností je oznámení podezření příslušné kurátorce. Bohužel je praxe taková, že kurátorka oznámí ohlášení týrajícím rodičům. Podá informaci tak, aby bylo jasné, kdo si ztěžoval -- tedy na koho si rodič má dát příště pozor. Netvrdím, že to dělají schválně, ale proč to tak je, nevím. Ohlašovatele tak vystavuje výhrůžkám a vydírání. Kurátorka většinou svým šetřením nezjistí nic. Nemá totiž téměř žádné zákonné pravomoci, ty má pouze policie. Kurátorka nemůže předvolávat svědky a sepisovat s nimi protokoly, nemá právo zjišťovat diagnózu dítěte. Může pouze sbírat drby po okolí, ale to je naprostý nesmysl. Kdo něco ví, nepoví, kdo poví, tak buď obhajuje rodiče nebo sdělí nějaké rozšířené pomluvy. Pravdu se stejně nikdo nedozví až do té doby, dokud se dítěti něco vážného nestane, a to se nestane na počátku, ale až v době, kdy nekontrolovatelné týrání dosáhne vrcholu. Je to jako začarovaný kruh.

Jít či nejít na policii ? To je přímo hamletovská otázka, bohužel dvousečná. Má své klady i zápory. V každém případě umožní vyšetřování a obvinění či přímo zatčení násilníka. Na druhou stranu celou situaci v rodině každopádně zhorší a navždy nabourá rodinné vztahy. Jít na policii znamená jít udat rodinného příslušníka nebo souseda -- a to se v naší zemi neodpouští. Vzpomínky na udavačství v době nacismu a komunismu jsou v nás stále ještě živé. Pokud už skutečně nedochází k dlouhodobé či kruté brutalitě, tak to nikdo neudělá, protože ten, kdo to udělá, je navždy vyřazen z rodiny a odsouzen svým okolím. Dokud nebude společnost přesvědčená o tom, že týrání není správná forma výchovy dítěte, že týrání je zločin, dokud společnost nebude znát jiné formy výchovy a to formy výchovně účinné, pak se situace v Čechách nezmění. Potřebujeme výchovné vzory ze zahraničí (rozhodně ne americké -- žijeme v Evropě) , potřebujeme důkladnou osvětu a rodinnou výchovu na školách. Češi nedopustí, aby jim jejich vlastní děti přerůstaly přes hlavu a staly se nezvladatelné, čeští rodiče však jiné účinné výchovné metody kromě výprasku neznají.

Přečetla jsem za svůj dosavadní život již mnoho knih a nespočetné množství článků o praktikách SS v době nacismu, o praktikách STB v době komunismu. Neustále se divíme, kde a jak tyto praktiky vznikají, kde se bere jejich podpora. Přečetla jsem mnoho názorů filosofických i psychologických, analyzujících různé politické a společenské idealismy, ale ani jednou jsem nenarazila na názor, že tento sadismus vzniká v rodinách. Že k tomuto sadismu jsme od narození vychováváni a naše společnost jako celek není schopná takovéto výchově čelit.

Jsou-li k přirozené existenci sadistických metod vychováváni všichni občané, to znamená i politici, právníci, lékaři, učitelé a kurátorky, nemůžeme se divit, že sadismus je v české společnosti považován za něco naprosto normálního a přirozeného. I v rodinách, kde se děti vychovávají dobře a s láskou, se všeobecně vnímá, že týrání ve společnosti existuje, že je sice špatné, ale nedá se s tím nic dělat. Zlí lidé prostě jsou. Nemůžeme se potom ani divit, že se proti sadismu nedá v Čechám bojovat a že jsme proti němu naprosto bezmocní a to především v občanském životě.

V Čechách chybí jakákoliv prevence proti násilí všeho druhu. Proti krádežím se účinně bráníme ochranou svého majetku od zamykání až po kamerové systémy. Do škol si děti začaly nosit výkonné mobilní telefony, aby mohly rodičům ukázat, jak s nimi učitelé jednají, neboť rodiče nemají jinou možnost zjistit, zda dítě doma lže nebo mluví pravdu. Děti se však naučili techniku používat k vlastní tvůrčí činnosti, kterou ve školní výuce postrádají, bohužel tvůrčí činnosti ve stylu moderních filmů. Tedy zase ve stylu násilí. Já si nemyslím, že je to jejich vinna. Děti pouze kopírují stav společnosti a doslova se opičí po dospělých. Jestliže již dvouleté dítě dokáže zmlátit svoje panenky a křičet na ně vulgárně, nemá to ze své dětské fantazie. Koho to ale zajímá ?

Možná si budeme muset začít zvykat na to, že s narozením dítěte budeme kromě postýlky a kočárku kupovat ještě videokameru a výchovu dítěte monitorovat. Budeme si muset přestat klást otázku, kde jsme udělali výchovnou chybu a kde se to v našem dítěti bere, a budeme se muset více ohlížet na stav naší společnosti. Rodič, který je schopen týrat své dítě, ani týrané dítě samotné nebudou brát ohledy ani na důchodce, postižené a další slabší občany. A počet takových občanů neustále stoupá. Je potřeba hledat příčiny, tlačit na zákonodárce, být více přísní na státní úředníky. Je potřeba dostat do škol morální a rodinnou výchovu, dostat do trestního řádu přísnější postihy za fyzické i psychické týrání a těchto postihů se dožadovat. Je potřeba se domáhat možnosti zákonné výchovy i pro ostatní členy v rodině a tvrdě postihovat spoluvinu všech zúčastněných. Děti nejsou majetkem dvou lidí, jsou součástí většího rodinného celku i součástí svého okolí -- školních i jiných kolektivů. Nelze dítě považovat za soukromou "věc" jako je domácí pes nebo auto.

Týrání dětí v Čechách napomáháme všichni i svými společenskými předsudky, především předsudkem, že žena je od přírody vybavená k výchově dětí a starost o rodinu je její přirozeností. Většinové povědomí naší společnosti se na to vymlouvá, kdykoliv se začne mluvit o diskriminaci žen. Naše společnost si nehodlá připustit, že žena může mít stejné sadistické sklony jako kterýkoliv muž.

Příroda ženu vybavila vnitřními orgány k těhotenství, porodu a kojení, ale ani to neprobíhá vždy přirozeně. S vyspělejší civilizací stoupá počet neplodností, rizikových těhotenství a neschopnosti kojení. Mateřský cit nemá každá žena ihned po porodu, naopak mnoho žen musí po porodu bojovat s pocitem odporu k dítěti. Socialistické porodnictví nebylo k matkám příliš ohleduplné a dnes rodí ženy, které se narodily v odcizených socialistických porodnicích, prošly jeslemi a socialistickými mateřskými školkami. To na nich zákonitě muselo zanechat následky, kterých si vůbec nejsme vědomi, neboť se jimi nikdo nezabývá.

Nadarmo příroda nevybavila nemluvňata originální vůní a roztomilostí, která má matku k dítěti připoutat. Jak takou přirozenou vůni miminka může cítit matka, která veškerou dětskou textílii máchá v silných chemických avivážích, v dětském pokoji zapíná aromatické drogistické výrobky, takže se v místnosti nedá ani pořádně dýchat ? Jak má dítě cítit přirozenou vůni matky, která je od hlavy až po paty nastříkaná a natřená umělými aromaty ? O jaké mateřské přirozenosti to dnes ještě mluvíme ? Nedivme se, že stoupá počet tyranizujících žen, které ke svému dítěti nemají mateřský cit.

Ani vnímání rodiny společností k lepšímu stavu bezpečí dětí nepřispívá. Stále se ještě zabýváme starým obrazem spořádané rodiny, kdy otec trestá za přestupky a matka pofouká rány a pohladí zraněnou dětskou duši. "My tě bijeme z lásky k tobě, aby z tebe vyrostl spořádaný člověk." Tak zní známá věta z díla Karla Poláčka "Bylo nás pět". My se potom divíme nebo dokonce vysmíváme ženám, které bití od svého muže považují za něco normálního, na co má muž právo. Nikdo nemá právo tlouci ani ponižovat a psychicky vydírat druhého člověka. Musíme o tom společnost přesvědčovat, protože ještě není dostatečně civilizovaná, aby fyzické tresty a ponižování svých dětí nepovažovala za normální výchovu. Bohužel se ještě dnes setkáváme i s ponižováním dětí na základních školách ze strany spolužáků i některých učitelů.

Dítě je dnes vnímáno mnoha rozporuplnými pohledy. Pro mnoho zhýčkaných mladých dcerušek, kterým se nechce pracovat nebo jim to bohatý manžel nechce dovolit, je to hračka, za kterou ještě dostanou od státu vrácenou část svých odvedených daní. Určitá skupina našich občanů to takto vnímá a takto i veřejně hovoří. Pro některé ženy je dítě nechtěné břemeno, kvůli kterému si zkazily život. Nebo ženskou daní manželovi, který jim za to poskytuje část svého majetku. Stále platí heslo, že za všechno se platí. Je jenom číselně neznámá část žen, pro které je dítě štěstím a pokladem. Týrání dětí není specifikem sociálně slabé skupiny obyvatel, ale je v hojné míře rozšířené i v bohatých rodinách.

Na druhou stranu je mnoho mužů, kteří své dítě opravdu milují a jsou naprosto schopní se o něho postarat. Společnost je ale jako plnohodnotné otce neuznává a naše zákonodárství je diskriminuje a znepříjemňuje jim péči o dítě na každém kroku. Například délkou rodičovské dovolené a dalšími "drobnosti". Dostat do péče předškolní dítě se rovná zázraku, svobodný muž nemá téměř žádnou šanci. Jeden příklad za všechny - chce-li otec předškolní dítě do péče, musí prokázat, že je schopen ho uživit. K tomu potřebuje mít dostatečné příjmy a ty až na malé výjimky podílníků získává prací. Na to, aby mohl pracovat potřebuje mateřskou školku a tu nedostane, protože nemá dítě ve své péči. Bezmocnost je to jediné, co mu pak zbývá. Prokazatelně týranému dítěti pak zbývá pouze dětský domov.

Dětský domov není v žádném případě v českých podmínkách domovem. Je to vězení pro bezmocné nevinné nezletilé občany. Pro občánky bez občanských průkazů, kteří nikdy nikomu nic neprovedli a společnost je trestá za špatné rodiče. Nikdo nesmí dovnitř ani ven - to není domov, ale vězení, děti žijí nařízeným pravidelným režimem a po dovršení dospělosti jsou doslova propuštěné na svobodu do světa, který většinou předtím ani nepoznaly nebo si na něj už nepamatují. Koho to zajímá ?

Já osobně si myslím, že je nejvyšší čas začít bojovat za všechny děti v naší společnosti bez ohledu na to, zda jsou vlastní nebo cizí. Dnes jsme si již zvykli posílat příspěvky nebo SMS různým organizacím při veřejných akcích. Ale to je zoufale málo, protože tím pouze hasíme požár a nepředcházíme jeho vzniku. Instituce typu Fondu ohrožených dětí a Linky bezpečí jsou důležité a děkujeme za ně, ale už pouze léčí děti "ohněm popálené".

Česká republika má smutné prvenství v týrání dětí a společnost to nechává naprosto lhostejnou nebo spíše z nevědomosti bezmocnou. Neumím si zodpovědět otázku, proč nechává lhostejné i čtenáře těchto svobodných listů. Kolika lidem je lhostejno, který okupant se v naší zemi usadil nebo usadí, vždyť nejhorší nepřítel České republiky sedí v české duši. A ta bestie se v nás směje.