Tolik úvod, ale raději rychle k realitě. Je potěšitelné, že Evropská unie si uvědomuje hlubokou krizi v působení člověka na planetu a začíná vést zásadní diskusi o způsobech nápravy. Věcná diskuse je základem pro dobrá řešení. Problém ale nastává, pokud je vedena špatným směrem, a to hrozí i na naší malé evropské úrovni -- o světových měřítcích raději nemluvě.

Obchodování s emisemi -- jde o řešení často popisované jako spásonosné. Hlubší význam pro ochranu planety by mohlo mít jen tehdy, pokud by bylo vypočítáno kolik emisí lze povolit, aby nedošlo k zásadním přírodním újmám a teprve toto množství bylo rozděleno a obchodováno. Tedy zcela opačná kalkulace - nikoli od potřeb lidí a pokrytých požadavků jednotlivých zemí zúčastněných v "Kjótu", ale od kapacity přírody.

Diskuse by ale zejména měla začínat od příčin dějů a ne od jejich důsledků - emise čehokoliv nelze než zařadit právě mezi důsledky. Jednou z nejdůležitějších příčin současného stavu planety je nezřízená výroba a spotřeba energie. Nevěřím, že většina lidí si chce touto svojí činností zlikvidovat za každou cenu "svůj kus planety", jen si prostě dosah svého konání neuvědomuje nebo je líná přemýšlet. Výsledek je ale stejně špatný. Dalším omylem je doufání ve vyřešení energetického problému světa pomocí alternativních zdrojů a energie jaderné. Alternativní zdroje při dnes dosaženém stupni vývoje nemají šanci nahradit významné množství zdrojů fosilních (maximalistický odhad je 20 %). Energie jaderná, jako válečné (viz plutonium) a strašidelné (viz Černobyl) politikum je plošně nepoužitelná -- globální veřejné mínění zřejmě nikdy nebude výrazně na její straně (snad jedině pokud někdo spustí řádný Tokamak a jaderná energie se začne vyrábět ze slané vody).

Co rozumného tedy dnešnímu člověku rozumnému zbývá, pokud chce pro své děti připravit něco jiného než přírodní peklo ? K tomu není třeba složitých úvah - šetřit ! To samozřejmě jen málo z nás bude dělat dobrovolně, nezištně, s radostí a z lásky k přírodě. Dostáváme se tedy od ekologie k sociologii -- konkrétně k práci s veřejností.

Krok 1

Šetření dobrovolné - naučili jsme se třídit odpadky, tak se naučíme i ušetřit nějaká promile či procenta energie. Domnívám se, že jde o novinářskou "parketu" - úkolem solidních novinářů je dostat pravdivé informace o stavu planety a jeho příčinách do stěžejních vysílacích časů veřejnoprávních televizí, a to zejména ve formě objektivních diskusních pořadů za účasti všech názorových stran. To se v tuto chvíli neděje vůbec ! Diskusních pořadů jsou přehršle, ale problémy existenčně důležité je úspěšně míjejí.

Krok 2

Šetření díky přiměřeně vysoké ceně (dani) -- tento systém sice nemorálně atakuje nízkopříjmové skupiny obyvatel, nicméně nepochybně přinese nějaké další úspory (5 % ?). Daň lze využít na sekundární opatření ke zlepšování životního prostředí.

Krok 3

Šetření demokraticky uzákoněné -- to by mohlo přinést rasantní snížení spotřeby energie. Za podstatu a právní klíč takového řešení považuji víru, že tak jako má každý člověk bez rozdílu nárok na stejné množství čistého vzduchu a čisté vody, má i nárok na stejné množství energie jako kdokoliv jiný. Pokud nastane shoda v tomto smyslu - následují pak již jen úkoly, které vyřeší vědci a výpočetní technika - stanovit množství energie, kterou lze na Zemi vyrobit a spotřebovat za současné struktury způsobů její výroby tak, aby nedošlo k nevratnému poškození planety (počítačový model blížící se pravdě), toto číslo podělit počtem obyvatel Země a vynásobit množstvím obyvatel jednotlivých států a tyto kvóty přidělit národním vládám; národním vládám umožnit, aby oddělily ještě příslušný podíl energie pro svoje organizace a zbytek předali občanům.

Forma distribuce a kontroly čerpání tohoto nepeněžního nároku by byla realizovatelná formou kreditních karet se kterými by komunikovaly všechny energetické spotřebiče od automobilů přes kotelny, mobily až po depilační strojky. Bez zasunutí karty s přiděleným energetickým kreditem by prostě nefungovaly, a to i přes to, že nádrž by byla plná nebo šňůra zastrčená v zásuvce.Tak jako člověku při špatném hospodaření s financemi dojdou peníze, totéž by se mu mohlo stát s energií (samozřejmě by za ni souběžně i nadále stávajícími formami platil -- viz krok 2).

Jednoduše řečeno: "Chceš mít 5 aut (?), klidně je měj, ale 5 x víc si zřejmě nezajezdíš -- leda, že bys doma netopil, nepral a chodil s vousem do půl pasu".

Zbývá to nejhorší a nejsložitější - jak to prosadit ?

Po vytříbení myšlenek v naší malé zemi je třeba začít v Evropě, která snad chce být nositelkou dobrých řešení a výsledky následně "vyvézt" i do zbytku světa. Vyvézt nikoliv pod pásy tanků a výbuchy řízených střel, ale diplomaticky, za pomoci OSN (řídící rada programu pro životní prostředí, globální fórum ministrů životního prostředí ...) a nakonec, v případě neúspěchu, třeba i hospodářským embargem těch zemí, které nebudou ochotny se na záchraně planety podílet = nebudou ochotny splnit svoji lidskou povinnost.