Svou přímostí a prostořekostí proslul JAN BENEŠ (nar. 1936), koncem šedesátých let »enfant terrible« české literatury. V Československu prošel množstvím nejrůznějších povolání. V roce 1961 debutoval sbírkami povídek Do vrabců jako když střelí a Situace. V srpnu 1966 byl zatčen a za »podvracení republiky« (spolupráci s časopisem Svědectví) odsouzen k pěti letům do vězení. Těsně před abdikací ze své funkce mu v březnu 1968 trest prominul tehdejší československý prezident Antonín Novotný. Od r. 1969 žil Jan Beneš v USA.

Na Západě vydal zejména několik svazků vynikajících povídek. (Některé byly však zařazeny už do jeho dřívějších povídkových sbírek.) R. 1973 Benešovi vyšel v nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem povídkový soubor Až se se mnou vyspíš..., budeš plakat. Většina prací obsažených v této knize je subjektivními výpověďmi nejmladší, »páskovské« generace Československa šedesátých let. Mladí hrdinové a hrdinky těchto povídek žijí šedivým, potlačeným životem v zbyrokratizované společnosti. Nemají naprosto žádné iluze o tom, že by se v této společnosti mohli někdy plně realizovat. V povídkách převládají motivy vystřízlivění, smutku a frustrace. Motiv nenaplněnosti života v tzv. »socialistické« společnosti má však obecnější vyznění: celkově jsou Benešovy povídky svědectvím o všeobecné neuspokojivosti lidského údělu, ať člověk žije kdekoliv. Benešovi hrdinové s překvapením zjišťují, že když člověk dosáhne toho, po čem vždycky toužil, vůbec to neznamená, že zároveň dosáhne spokojenosti. Jedna z Benešových postav v této souvislosti poznamenává: »Děly se věci, jaké jsme si přáli, jenže vždycky potom, když už se děly, zůstávaly z nich pouhé věci.«

Podstata života Benešovým postavám jaksi uniká. Některé povídky s milostnou tematikou jsou studiemi psychologické manipulace, jíž se často oba partneři ve vznikajícím erotickém vztahu pokoušejí navzájem se ovládnout. Benešovy povídky jsou silně subjektivizovány výraznými stylistickými prostředky. Mezi ně patří užívání hovorového, často až slangového jazyka a grafické zdůrazňování (velká písmena, kurzíva) klíčových slov v textu.

Jan Beneš je také autorem povídek s vězeňskou tematikou. Většina jich je v souboru Na místě (68 Publishers, Toronto, 1972), jehož rozšířené vydání, obsahující téměř všechny Benešovy vězeňské prózy, vyšlo pod názvem ...žádné kvítí (Rozmluvy, Londýn, 1986). Tyto Benešovy povídky jsou drastickými, avšak skutečně mistrovskými studiemi osudů lidí, kteří se pod tlakem poměrů ve vězení ocitají v mezních situacích. Řada těchto próz je založena na paradoxech a náhodných souhrách okolností, na nichž v podmínkách stalinských koncentráků závisí, zda člověk přežije nebo zemře krutou smrtí. Jeden text se například zabývá životními osudy mladého vězně, právě propuštěného na svobodu, a důvody, proč se stal společenským páriou. Jiný je v podstatě jen lyrickým kontrastem esence života ve vězení a na svobodě. Další prózy jsou psychologickými studiemi vězeňských typů (viz například povídka »Svědek státu«, v níž se hrdina ve své cele v přítomnosti imbecila »Pepy Kaspala« [Kašpara] z Vimperka cítí relativně v bezpečí; z imbecila se však v závěru textu při soudním přelíčení vyklube nebezpečný udavač. V povídce »Nepřítel státu« se sedlák Koval po osmi letech nespravedlivého věznění úzkostlivě připravuje k odvolacímu řízení, není však k němu nakonec správou věznice předveden, takže soudce - protože se obžalovaný k soudu nedostavil - potvrdí původní rozsudek patnácti let.) Některé povídky vyúsťují v dramatickou pointu; například text nazvaný »Poslední příležitost«, v němž mladík, který byl nucen dobrovolně se přihlásit do dolů, žádá své kamarády, aby mu zlomili ruku, aby už nemusel fárat. Po značném (naturalisticky líčeném) úsilí se jim to nakonec podaří, takže je hrdina - i když po velké bolesti - od práce v dolech alespoň dočasně osvobozen. Jeho kamarádi druhý den zahynou při velkém důlním neštěstí.

Dramatickou a neočekávanou pointou končí povídka »Bonzo«, v níž vězni při obědě najdou v jídle zapečenou myš. Jdou si stěžovat náčelníkovi a ten s nálezem konfrontuje odpovědného kuchaře Bonza:

Novela Druhý dech (Konfrontace, Curych, 1974; též přetištěna ve svazku ...žádné kvítí) je napínavou historií na první pohled nepravděpodobného přátelství dvaadvacetiletého elitního pilota komunisty Vojdy, který se dostane do pracovního tábora za zabití při řízení automobilu v opilosti, a jednoho z vězeňských veteránů tábora, nespravedlivě odsouzeného válečného letce a účastníka bitvy o Anglii Havránka. Společně se oba vězňové postaví proti bezpráví primitivního sadistického velitele tábora a nakonec se jim podaří docílit jeho přeložení. Románem Trojúhelník s madonou (68 Publishers, Toronto, 1980) se Jan Beneš navrací k vojenské tematice. Kniha je studií několika nenaplněných životů »na ztracené vartě«, ve vojenské posádce na východním Slovensku v polovině padesátých let. Jádrem příběhu je milostný vztah manželky jednoho z posádkových důstojníků k vojínu základní služby. Jednotliví protagonisté románu se snaží bezútěšné životní poměry postalinského období každý svým vlastním způsobem zlidštit a zpříjemnit. Jak už tomu u Jana Beneše bývá, neočekávaná náhoda v závěru románu způsobuje, že příběh končí tragicky.

Sbírka povídek Banánové sny (Konfrontace, Curych, 1984) obsahuje v úvodu Benešovu filozofickou poému »Zpěv o bílém citroenu«, napsanou ve vězení, za niž autor obdržel jako první honorář 5 dnů korekce - zřejmě proto, že její nesrozumitelnost vedení věznice podráždila. V knize jsou dále prózy z pražské revoluce v květnu 1945, z prostředí čs. armády v padesátých a šedesátých letech (švejkovská povídka »Odbornost«, v níž obdrží vojín vyznamenání od generála za to, že pro posádku namaloval celou galerii - částečně vymyšlených - nepřátelských tanků, získala r. 1964 Cenu Rudého práva, v Rudém právu však nikdy nebyla zveřejněna), povídky z osmašedesátého roku i (dosti zdařilý) pokus o prózu z českého maloměsta z období posrpnové normalizace. Závěrečnou část knížky tvoří Benešovy povídky ze Spojených států, které předjímají jeho román Zelenou nahoru. Častým námětem Benešových amerických povídek je konflikt mezi americkým a středoevropským viděním světa. Takto například v povídce »Banány« Beneš paroduje americkou naivitu a americký nedostatek skutečné životní zkušenosti:

Tihle emigranti, vypravěči podivných historek. Není lepší pustit si televizi, když už chce člověk něco zažít? V takové televizi se sice můžeme vyděsit, ale můžeme si mezitím odskočit na záchod nebo nalít panáka [...] a víme, že padouch nikdy nezvítězí, což je dobré. Tím lepší, že pro to nemusíme hnout ani prstem. Neboť veřejné mínění či to, co se za ně vydává, si přeje mít televizní programy natolik výchovné, aby tam padouši byli vždy po zásluze potrestáni. Bůh je opatruj. Bůh opatruj i Mrs. Olson, jež didakticky propaguje co zaběhnutá dáma kafe Filgers pro novomanželky:

Jinde v této povídce Beneš ironizuje americkou neznalost středoevropských poměrů. Její hrdina hovoří se ženou magnáta, který prodává do Sovětského svazu přípravek proti vším a který má se Sovětským svazem jen ty nejlepší zkušenosti, neboť Sověti za všechny dodávky platí přesně a spolehlivě. Obchodníkova manželka se hrdiny dotazuje, zda je Československo země mohamedánská, a jak se mu podařilo dostat se do Spojených států, vzhledem k tomu, že letenky jsou pro občany chudých zemí tak drahé. Hrdina odpovídá:

Ironický, sarkastický Benešův román nazvaný Zelenou nahoru (68 Publishers, Toronto, 1977), je syntetickým pokusem shrnout zkušenost středoevropského přistěhovalce a jeho poznání, že v Americe má co činit s neevropským typem civilizace, jejíž odlišnost a absurdita nutně každého Středoevropana silně frustruje. Množství bystrých postřehů je zarámováno příběhem ne příliš úspěšného českého exulanta, který se v městě na západním pobřeží Ameriky (ve fiktivním státě Taxachussetts) pokouší nalézt byt. Román je do jisté míry ovlivněn americkými gangsterkami. Trochu neústrojně působí jeho šťastný konec.