Generační výměna, jakkoli zrychlená, nemůže nicméně anulovat významný odkaz některých jednotlivců. Těm, kdo opustili uměleckou a vědeckou scénu, jsme věnovali pozornost už téměř před třemi lety (14.9. 2004), ale kmotra Smrt mezitím nezahálela, a tak si znovu pokládáme otázku, jaká stopa po nich zůstala.

Hudební scéna přišla především o dva pěvecké talenty, o královnu jazzu Vlastu Průchovou-Hammerovou a o vyznavačku jihoamerických rytmů Zuzanu Navarovou de Tejada. S prvou z nich si spojujeme představu spontánního, vlastně rodinného muzicírování (v padesátých letech ovšem režim jazzu nepřál, na což doplácela i Vlasta Průchová), zatímco ta druhá z nich přicházela s texty a s nápěvy, z nichž čišela jakási existenciální úzkost; obě zpěvačky byly vyjímečné tím, že se obešly bez umělé, nápadné reklamy. Mnohem menší zájem médií vzbudil odchod skladatele J. F. Fischera, všestranného a vzdělaného hudebníka, který má na svém kontě mj. 11 oper a 130 doprovodů k celovečerním filmům (např. k Radokovu filmu Dědeček automobil), k televizním seriálům (např. k Otčenáškovu a Daňkovu cyklu Byl jednou jeden dům) a k divadelním představením; kdyby se narodil později a kdyby dokázali současní inscenátoři využít jeho talentu, jeho hudba by mohla zvýšit úroveň muzikálové produkce, která nás zaplavuje. Jiný skladatel, Karel Svoboda, si naproti tomu, jak se zdá, od úspěchu v muzikálové produkci sliboval víc, než mu mohla poskytnout.

Několik citelných ztrát se dotklo dramatických žánrů. Divadelní, televizní a filmoví režiséři už nikdy neobsadí do svých inscenací dvě oblíbené ženské tváře, Stellu Zázvorkovou a Helenu Růžičkovou. I ony, podobně jako zpěvačky Průchová a Navarová, představovaly odlišné typy: Prvá z nich přerůstala většinu svých hereckých kolegů a kolegyň inteligencí a kultivovaností, s jakou dokázala reflektovat okolní svět, zatímco ta druhá oplývala lidovým, často až vulgárním humorem, který se podivně snoubil s jejími léčitelskými a věšteckými zálibami; její nepokryté hrátky s komunistickou stranou by se snad daly vysvětlit tím, že tvořila jakýsi ženský protějšek k bodrému Švejkovi. Do světel ramp nevstoupí už ani tři členové Národního divadla: Chlapský, přesto zdrženlivý projev Jiřího Valy kdysi přispěl k úspěchu několika filmových titulů (například neorealisticky laděné Žižkovské romance a ideologicky sporného, ale působivého Krále Šumavy), do historie Činoherního klubu i mnoha filmů se zapsal svým originálním a noblesním projevem Jiří Kodet a poklidnou hladinu souboru ve Zlaté kapličce dokázal rozčeřit svým dynamickým, i když víceméně tradičním herectvím Boris Rösner. Zákeřná nemoc zkrátila život dalším hercům, neposednému a podnikavému Jiřímu Císlerovi, hrajícímu překladateli Leoši Suchařípovi a především ne zcela doceněnému Iljovi Prachařovi, který se na počátku své umělecké dráhy uplatnil také jako autor několika dramat s venkovskou tematikou a později jako citlivý pedagog (herecké vlohy po něm zřejmě zdědil syn David, který mezitím doplnil soubor Národního divadla).

Prořídly rovněž řady filmových režisérů. Televizní dokumenty, produkované v ostravském studiu (například cyklus Třináctá komnata), připomněly divákům, jak hořce trávili svá poslední léta filmoví tvůrci Jaromil Jireš a Karel Kachyňa, kteří obohatili poválečný film svou surreálnou a expresívní poetikou. Nedávno je bohužel následoval i Ladislav Rychman, tvůrce nejúspěšnějších hudebních klipů a komedií, a Antonín Moskalyk, rodák z Podkarpatské Rusi, jejž proslavily zejména Četnické humoresky (režii dalších dílů převzala poté režisérova dcera). Tato jména českému divákovi jistě neunikla; hůř dopadají v informačních výčtech emigranti: V USA zemřel před časem Jiří Weiss, který dospěl záhy od dokumentárních počátků k psychologické vytříbenosti hraných filmů; s jeho jménem se pojí mj. začátky herečky Jany Brejchové (Vlčí jáma) a pozdějšího režiséra Dušana Kleina. Dožil se sice vysokého věku, ale povahové rysy a umělecká náročnost mu zřejmě zabránily v tom, aby se v cizině prosadil stejně výrazně jako jeho mladší kolega Miloš Forman.

I když si to většinou nepřipouštíme, je nesporné, že odchod některých umělců a vědců těsně souvisí se společenskými změnami, jichž se dožili. Platí to nejen o Karlu Čapkovi, který zemřel v předvečer války, ale například i o výtvarnících Jiřím Trnkovi a Františku Trösterovi, které poznamenal zlomový rok 1968.

Jistou obdobu můžeme najít v rozhlasové tvorbě: Evidentní pokles její úrovně, sotva vysvětlitelný jen konkurencí televize, je provázen odchodem nejvýznamnějších rozhlasových režisérů. Po tichém a vzdělaném Josefu Melčovi opustil režisérskou kabinu lyricky založený Josef Henke, který vyšel z odkazu E.F. Buriana, a posléze i průbojný Jiří Horčička, který uměl inscenačně zdolat i takové literární masivy, jako je Válka s mloky, Vojna a mír nebo Mistr a Markétka. Bez většího ohlasu odešla také Melčova životní družka Milena Hübschmannová, zasvěcená a obětavá znalkyně romského folkloru; bude-li se někdo zabývat jejím přínosem, neměl by přehlédnout, že si, aniž se k tomu výslovně hlásila, zvolila ke své realizaci nevděčný úděl novodobého nomáda (v tom se podobala například nekonvenční novinářce Petře Procházkové).

Ještě méně pozornosti vzbudil bohužel odchod Soni Čechové, vydavatelky Mostů, která navzdory politickému pragmatismu a tradovaným předsudkům prakticky po celý život usilovala o porozumění mezi Čechy a Slováky.

Další tři ztráty postihly filmovou dokumentaristiku a publicistiku. Jen málo oddechových let dopřál osud dokumentaristovi Janu Špátovi; teprv při srovnání se stereotypní skládačkou většiny televizních dokumentů můžeme docenit, jak uměl Špáta získat důvěru lidí, které snímal, a prohloubit účin svých filmů rytmizací a metaforizací nasbíraných záběrů. Vysloužil si za to nejen několik ocenění, ale i despekt některých kolegů, kterým připadalo jeho zaujetí obyčejnými lidskými osudy málem obrozenecké. O tom, jak je povolání kameramana náročné, svědčí ostatně tragická smrt dalšího dokumentaristy, poměrně mladého Pavla Kouteckého. Také další odchod byl tragický: Návalu životní deziluze podlehl nečekaně, podobně jako předtím Jan Lopatka, Bohumil Hrabal a Vlastimil Brodský, kultivovaný kritik Jiří Cieslar.

Odmlčela se i čtveřice literátů, kteří obohatili oblast hraného filmu. Josef Nesvadba, původním povoláním psychiatr, přispěl do kinematografického fondu svými vědeckofantastickými náměty, jejichž poslání, zkoumáme-li je blíž, skrývá spíš cynický pohled na svět než humanistickou tendenci. Druhý spisovatel, Miloš Macourek, přiměl filmové tvůrce, především režiséra Václava Vorlíčka, svými bizarními nápady k uplatnění nesčetných filmových efektů; je to ostatně pole, které výborně vyhovuje české zálibě v kutilství. Z nejasných důvodů si zvolila dobrovolný odchod ze života Iva Hercíková, autorka Pěti holek na krku a dalších filmových námětů, věnovaných záludnostem mládí.

Osobně však želíme nejvíc odchodu spisovatelky a scénáristky Hany Bělohradské, která sice nebyla tak plodná jako předchozí literáti, ale dokázala vnést do české prózy (spolu s Jiřím Friedem) pozoruhodné existenciální ladění, které objevovala v běžných, víceméně soukromých situacích; ke konci života, po listopadovém převratu, osvědčila své organizační a diplomatické schopnosti také v několika kulturních výborech a nadacích. Blízký nám byl i spisovatel a dramatik František Pavlíček; i on vstupoval po celý život do služeb kultury (to mu přinášelo vzestupy i pády) a svým scénářem předznamenal už před čtyřiceti lety úspěch Vláčilovy Markéty Lazarové. Do veřejného života se zapsala rovněž Jaroslava Moserová-Davidová, žena mnoha profesí, která byla přítomna agónii popáleného Jana Palacha, autorka hořkých rozhlasových textů, překladatelka a posléze i diplomatka; jak by byla uspěla v roli prvé české prezidentky, o níž se ucházela v předvečer Klausovy designace?

V jedné ze svých předchozích úvah (1.3. 2005) jsme se zamýšleli nad fenoménem umělecké spolupráce; s odstupem a s porozuměním musíme jmenovat několik případů, kdy jeden člen tvůrčí tandem opustil. Intelektuálně založený Milan Lasica se musí nadále obejít bez svérázného pábitele Júlia Satinského a Miroslav Zikmund, pečlivě spravující cestovatelský archiv, bez Jiřího Hanzelky, který se často angažoval i společensky. I když si to zpravidla neuvědomujeme, absence výrazného názoru či výrazné poetiky někdy změní směr, jímž se do té doby ubírala společnost.

Takovými individualitami byli do jisté míry Ján Langoš, takříkajíc strážce národní paměti, a Pavel Tigrid, takříkajíc mluvčí demokratického zázemí. Historik, který bude hodnotit přínos toho druhého, nebude mít ovšem snadný úkol: Přiřkne Tigridovi rysy vlastence (notabene židovského původu), nebo rysy kosmopolity? Jak se vyrovná se směsí intelektuálních a plebejských postojů, která je pro Tigrida příznačná. Jak objasní jeho neshody s jiným významným emigrantem a publicistou, s Ferdinandem Peroutkou? Buď jak buď, s pochopením kontroverzních a tragických postav českých dějin mají historikové a autoři literatury faktu často značné potíže.

Nekrology se zpravidla spokojují jen s výčtem zásluh a nezkoumají, zda odkaz zesnulého vyznívá optimisticky nebo pesimisticky; někdy ovšem může být takové zjištění zajímavé. Prvé, slunné krédo vyznával jistě psycholog Zdeněk Matějček, který vždy prosazoval přirozený a emocionálně vyvážený vývoj dítěte. S tím druhým, soumračným, se netajil světově uznávaný antropolog Emanuel Vlček, který mj. prozkoumal ostatky českých králů. Právě tyto výzkumy ho utvrdily v názoru, že násilí patří odjakživa k lidskému druhu, který je záludnější než jiní živočichové. Jako většina vědců a umělců, kteří vyslovují pravdu bez servítků, nevycházel dobře s mocnými; uměl se však s nepřízní osudu vyrovnat. "Nikomu nezávidím," řekl. "A když je někdo s prominutím vůl, tak se s ním nezatěžuji. Jen by mě to zdržovalo od práce." Je to sice výrok, který nezní příliš vědecky, ale jistě může být užitečný i pro toho, koho kosti v náhrobcích vůbec nezajímají.