Ostatně možná, že kdyby se ozvali, premiér by jim naservíroval ještě "silnější kávu"-- Kolik z vás volilo ODS? A mrazivé mlčení v sále by mu pak možná bezprostředně umožnilo na přítomné občany vysunout svůj pohotový prostředníček - jako kdysi v poslanecké sněmovně!

Zdá se, že v Česku funguje demokracie jaksi naruby. Občané připomínají srocené robotníky na latifundiích knížete Schwarzenberga kdysi v 18. století, a politici zase nemilosrdné úředníky téže "knížecí milosti". A také to není žádná demokracie. Ve skutečnosti "partokracie" -- vláda politických partají nebo-li part, dohazujících si pod pláštíkem "služby veřejnosti" nejrůznější politické a ekonomické kšefty. To, co je v jiných státech vyvažováno národními zájmy, v Čechách prostě nefunguje. Čeští politici jsou obligátně odpovědní jen vůči svým volebním programům ( ty ale stejně obligátně neplní) a také svým voličům (jací to ale jsou?). A také -- a to především -- jsou loajální ke svým protektorům hodně daleko za českými hranicemi.

Jenže občané si za chování svých politiků můžou také z velké míry sami. Kdy od nich vyžadovali třeba nějaký jasný "pročeský" postoj? Většina s nich se v předvolebních kláních permanentně pídí po nejrůznějších detailech politických programů, mudruje o čemkoliv, nejlépe o všem, a podstata věci uniká.

Ostatně i srovnání hlavní argumentační základny obou stran ve sporu o radary je příznačné. Politici jasně deklarovali, že zaujímají především "postoj". Tedy postoj loajality -- nikoliv však vůči svým občanům, ale vůči americkým zájmům, a tedy jakékoliv racionální argumenty jsou pro ně jen na vedlejší koleji. Odpůrci základny se naopak stále více schovávají za jakési "experty" a "racionální argumenty". Postrádají odvahu si přiznat, že i jejich počínání a nesouhlas s radarem je výslednicí především jejich postoje. Třeba loajality vůči vlastní zemi. Třeba přáním být už konečně aspoň jednou v českých novodobých dějinách jejich subjektem, a ne stále otloukaným a nakonec všemi zrazovaným objektem.

Jenže zaujetí postoje s sebou nese riziko. Pro obě strany.

Pro proamerické politiky třeba v tom, že je možné jejich počínání v kauze radaru srovnávat s Biľakem a hovořit o vlastizradě. A pro občany? Jaké vlastně riziko vyplývá ze zaujetí jasného postoje ve věci umístění americké radarové základny na českém území? V dobách roboty by za nesouhlas mohla být oprátka. Za nacismu kulka. Za komunismu kriminál, v 50. letech ještě horší -- uranové doly. A dnes? Topolánek by možná vysunul svůj prostředník, Parkanová zvedla obě nebo alespoň jedno obočí.

Přesto se občané bojí nějak výrazněji proti této "naší" vládě vystoupit. Respektive bojí se prostě i jen proti ní vystoupit. Chodit na "diskuse" o umístění základny žádným "odvážným" projevením vůle věru není ( i když pro někoho možná ano).

Mnohé z těch 70 % občanů, kteří jsou jasně proti radarové základně ve výzkumech veřejného mínění, něco takového možná ani nenapadlo. Copak se to dělá? "Nic se s tím stejně nedá dělat, vláda si stejně udělá co chce", je převládající mínění v řadách odpůrců základny. Z nich se proti základně skutečně angažuje jen hrstka.

To jsou ale ukáznění občané! Jsou de facto loajální, a tedy poslušní vůči vládě, která vůči nim loajální věru není, a ani se za to nestydí. Je jasné, že s takovýmito občany si vláda vskutku může dělat, co se jí zlíbí. A že slůvka o demokracii jsou jen vyšperkováním Ústavy, která s realitou nemá pranic společného.

Chování občanů má ale hlubší psychologické kořeny. Ty tkví v naší novodobé historii a možná také přímo v naší specifické národní mentalitě. Všechny politické katastrofy novodobých dějin a vlastní selhání politici omlouvali "realismem", "rozumností", a jediné, čeho se vždy nejvíc báli, byly emoce občanů.

Jenže ne všechny emoce musí být zničující. Dokonce bez těchto emocí si nelze představit prakticky existenci ničeho na tomto světě, počínaje rodinou, přátelstvím, národy. Prostě emoce k člověku patří a jsou jeho neodmyslitelnou součástí. K existenci států a národů pak určité emoce patří o to více.

Je to už dávno, co rozum vyhnal emoce z české kotliny. Hlavně v politice, ale duch rozumářství pohltil i všechny ostatní oblasti života.

Poslední velká bitva, v níž rozum drtivě zvítězil, se odehrála v '68, když politici národ vyhecovaný "socialismem s lidskou tváří" po příjezdu cizích vojsk zpražili výzvami k realismu. Jak nerozumné přece bylo nechtít v Československu sovětská vojska tváří tvář tehdejší geopolitické situaci!

Naši politici rádi skrývali svoji zbabělost a lokajství k cizím mocnostem za realismus. Oč ubožejší byly skutečné motivy jejich počínání, o to urputněji na veřejnosti vyhlašovali barvotiskové ideály a kýčovitá hesla.

Jenže není to jen národní cit, který byl českým rozumářstvím převálcován. Český ateismus má přesně stejné kořeny. Rozumářství se dávno stalo nejvlivnějším náboženstvím v české kotlině, a komunisté tedy po 2. světové válce jen navazovali na tradici, zakořeněnou v zemi silou staletého dubu. A i ten komunismus nakonec českým rozumářům připadal "málo rozumný" a " moc emotivní". A také byl.

Jenže čím více byly emoce vyháněny z politiky a "všedního" života, tím více rostla poptávka po emocích umělých, hraných, falešných. To vysvětluje ten ohromný vliv herců, bavičů, komediantů všeho druhu, který má v české kotlině tak velkou tradici. Kdysi "šaškovali" pro komunisty, pak pro Havla. A lidé jim to vždycky věřili! "Strážci" demokracie z divadelních prken jsou ale asi tak velkými jejím strážci jako kdysi socialismu! Jenže národ, hypnotizovaný svými "osobnostmi" z divadelních prken a nejrůznějšími hudebními a jinými slavíky, rezignoval na vlastní emoce, a na emoce se raději jen dívá. Protože oficiálně v Čechách vládne rozum.

Jak pravdivě si kdysi francouzští revolucionáři počínali, když na oltář Rozumu, který se po pádu monarchie začal uctívat, posadili prostitutku! Rozum se skutečně většinou chová přesně tak. Umí vyjmenovat tisíce argumentů pro i proti -- a kdo má rozhodnout? Vždycky jedině cit, emoce, kterými se člověk řídí.

Počínání českých politiků v moderních dějinách proto není žádným překvapením. Jak mají v kritických okamžicích zaujmout ten správný postoj, když je celá česká kultura vychovala k tomu žádný postoj ( který se váže na určité emoce) nemít a raději o všem popřemýšlet a chovat se racionálně? Co se ale jako "racionální" jeví občanu na ulici, z pohledu pohodlného křesla ministerského úředníka vypadá dočista jinak!

Českým ministrům a všem těm úředníkům na nejrůznějších ministerstvech, odkojených českou kulturou, se vlastně té horlivosti pro radar nelze moc divit. Američané projevili jasně svůj postoj (Jde o americké zájmy!) a také od Čechů požadovali především "postoj". Generál Obering také přijel do Čech nikoliv především přesvědčovat, ale lobovat!

Umí také čeští občané "lobovat" u českých politiků? Třeba vyžadovat od nich jasný "pročeský" postoj? Stále jen "žasnout" a "být šokován" chováním vládním představitelů a médií nemá příliš smysl.

Tahle absence vědomí, že tu jde především o postoj, se může ukázat zničující. Představitelé vlády zatím reagují šikovně: Do žádných "racionálních" argumentů se moc nepouštějí, a naopak zdůrazňují svůj "postoj", který má jaksi ospravedlnit vše sám o sobě. Zato odpůrci radaru stále jen přicházejí s "fakty".

Na povrch se tedy celá situace jeví přesně opačně, než ve skutečnosti je. Vláda a zaměstnanci státního aparátu si nasazují masku "věrných" ( euroatlantické či židokřesťanské civilizaci či čemukoliv dalšími), někteří mají dokonce tu "odvahu" mluvit o odvaze, zatímco ve skutečnosti je jejich počínání motivováno naprosto racionálními důvody. Odpůrci, v základu jejichž jednání leží nějaký skutečný postoj, třeba věrnost vlastní zemi, a nějaká skutečná odvaha, se naopak za tento svůj cit stydí a ustrašeně se schovávají za "racionální" argumenty.

Otázka je, jak na svou stranu chtějí strhnout mlčící většinu. Stále dokonalejšími "racionálními" argumenty a přísunem nových "fakt", vhodných snad do nějaké vědecké konference, se to určitě nezdaří.