Jeho přerušování rozhodně nevedlo k odhalení skrytých aspektů reformy a navíc se soustředilo takřka výhradně na pány Ratha a Kubka. To vyvrcholilo z mého pohledu opravdu komentátorským lapsem - snahou o dehonestaci pana Ratha a nesmyslným vynášením pana Hroboně.

Myslím, že pokud jeho názory a profesionální výkonnost mají odpovídající úroveň, netřeba zdůrazňovat, že studoval na Harvardu (já studoval na universitě, která existuje z doby, kdy na Harvardu byly jenom bizoni). Pokud je pan Hroboň tak skvělým odborníkem, potom ran pod pás netřeba. Pokud ne, tak se nemají udělovat ve veřejnoprávní televizi.

Nyní něco málo k probíraným bodům z pohledu praktikujícího lékaře. K těm, které měly zaznít a nezazněly v tomto pořadu.

První téma bylo o pozici nemocného jako klienta, jeho zrovnoprávnění ve vztahu nemocný -- zdravotnictví. Opravdu veliké sousto. Při informační asymetrii, která mimochodem vzniká i v jiných službách, opravdu nevím... Nicméně toto veliké téma bylo zúženo na to, aby pacient mohl kontrolovat, co na něj bylo naúčtováno. Nic proti tomu. Jistě je kódy výkonů možno i slovně vyložit, ale pokud pacient má mít kontrolu nad svými penězi, které vložil do systému, tak mnohem důležitější je informace, co lékař či zdravotnické zařízení učinilo a co nebylo zaplaceno. Nevylučuji, že jsou podvodníci, ale situace, kdy je péče provedena, ale není zaplacena, je mnohem běžnější, takřka velmi běžná. To by měl pacient vědět především a s touto stížností se obracet na zdravotní pojišťovny. Jak to, že z jeho peněz nezaplatily péči, kterou on vyhledal.

Změna pojišťovny. Hloupoučký žert. Snad má význam u lékařů, kteří mají smlouvy s určitou pojišťovnou a s jinou ne. Jinak je situace u všech zcela stejná. O změně lékaře zazněla okrajová zmínka. Teoreticky je možná, ale v praxi je spíš problém najít vůbec nějakého lékaře, který se nemocného ujme.

Je to dané limity a nesmyslným rozparcelováním medicíny na odbornosti. Tak i triviální případ, který by mohl léčit praktik, se rozpadá na návštěvy několika ordinací a z jedné návštěvy jsou hned tři či i více. Kromě toho na některé druhy péče mají monopol určitá zařízení a nelze je proplatit jinde (například podávání růstového hormonu. Takže o jaké svobodné volbě je řeč?

Zdravotnická zařízení si mají konkurovat. V čem? Ano můžu být nejlepší a mít plnou čekárnu pacientů. Ale pojišťovna mne omezí limity a nezaplatí mi. Takže pacienti budou chtít, ale nebudou moct. Takže k čemu konkurence a hlavně v čem?

Naše medicína připomíná partyzánskou válku. Málokteré zařízení je natolik odborně saturováno (myslím, že není žádné), aby uneslo odchod tří klíčových pracovníků. To, že osud pacientů záleží na tom, kdo slouží a kdo má dovolenou, je prostá pravda. Vychovat kvalitní lékaře je dlouhodobý a nelehký proces. Zkazit je řečmi o tom, že záleží jen na penězích, jde za pár měsíců.

Poplatky. Dobře. Ale za co bude pacient platit? Takto formulováno to vypadá jako trest za nemoc nebo za to, že potřebuje léky nebo jako trest za to, že je žena těhotná. To opravdu chceme?

Nechci se vyjadřovat k dezinformacím o dosažitelnosti drahých zákroků a lůžek a ceně jejich provedení. Jde o příliš odbornou věc a tristní situaci v dosažitelnosti tohoto v Čechách praktikující lékaři znají velmi dobře.

Marže lékáren není 20%. Známe marži celého řetězce a ta je momentálně 32%. Zde se pan ministr pravděpodobně spletl (o více než 30%).

Kvalita zdravotnických zařízení a její hodnocení je opět velké téma. Ponechám stranou obsah, ale pokusím se věnovat evtl výstupům z tohoto. Je analogická volbě lékaře. Pokud mám na výběr z jedné možnosti, je mi tato informace k velmi malému užitku.

Za skutečně... neumím najít slovo, ale nehorázné asi je správně, považuji přirovnání pobytu v nemocnici k adrenalinovému sportu. Sám se potápím v hlubokých zatopených jeskyních. Asi jeden z nejrizikovějších sportů. Ale dělám to proto, že chci. Pacienti na ARO HB se tam octnout nechtěli a většinově se tam octli proto, že něco nedopadlo jak mělo. Takové prohlášení bych skutečně přirovnal k opalování a rozdělávání ohňů. Je neetické, neprofesionální a hloupé!

Atd. atd.

Překročil jsem obvyklý počet mnou napsaných řádků. Myslím, že nedělní Otázky Václava Moravce si to zasloužily. Byly exemplárním příkladem toho, jak se takový pořad dělat nemá a jak se moderátor zcela minul s klíčovými problémy uvažované "reformy". Tu nejdůležitější otázku totiž nepoložil vůbec. Totiž, co má být CÍLEM reformy. Teprve po jeho definování má totiž smysl hledat cesty.