Vzniká tedy otázka, zda se Bushova administrativa nepokouší udržet převahu USA přepnutím vývoje k  soutěžení vojenskému i za cenu rizika rozpoutání nových závodů ve zbrojení, zacílených na "hvězdné války". Tento vývoj dostává spád. Rusko na to již reaguje a hrozí odvetnými kroky, Čína si sestřelením své vlastní meteorologické družice cestu k hvězdným válkám již otevřela. Může ale zdrženlivost prosazovat ten, kdo rozpoutává eskalaci?

Dnešní generace proto mají právo vědět, jak se chovalo Československo v minulém raketojaderném šílenství studené války, kdy obě supervelmoci vytvořily potenciál k několikanásobnému vyhlazení (přezabití) lidstva.

Malé Československo se tomu vzepřelo. Tato skutečnost vešla do našich novodobých dějin. Po mém soudu patří k jejich světlým stránkám, které nám mohou závidět i milióny lidí na Západě Evropy, kteří se tehdy zúčastnili protestních pochodů proti raketojaderným základnám. Tato tvář našich tehdejších reforem však patrně širší veřejnosti zůstala málo známa.

Až do srpna 1968 bylo Československo oázou bez sovětských raketojaderných základen, protože je sem - navzdory setrvalému sovětskému nátlaku od počátku Chrusčevových dob - nevpustilo. Na počátku bylo tehdy rozhodnutí presidenta Novotného: "Já je sem nepustím, raději budeme zbrojit". A to vydrželo až do srpna 1968. Po listopadu 1989 historická komise k hodnocení "jara 1968" potvrdila setrvalé tlaky Sovětského svazu od počátku Chrusčevovy éry na rozmístění sovětských raketojaderných základen v Československu a jejich setrvalé odmítání Československem až do srpna 1968.

Proto i Brežněvova invaze v srpnu 1968 zdaleka nesloužila jen k potlačení reforem, ale také - a možná především - k tomu, že konečně sem ty základny dostali.

Osobně proto soudím, že odpovědnost dnešních naších lokajských politiků, ochotných k umístění preventivního raketového deštníku USA u nás, nesahá představitelům poststalinské, předsrpnové éry Československa ani po kotníky.

.

Je přitom příznačné, že tento záměr je zamlžován ve snaze spíše jej pokoutně "propašovat" než podrobit veřejnému rozhodování. Co říci snahám, vydávat radar za nevinnou hračku, která vlastně nepředstavuje umístění základny? Taková tvrzení přitom naznačují, co od těchto aktérů můžeme očekávat. Staneme se jejich rukojmími? Co řekne obyčejný člověk těmhle "demokratům", kteří z jeho hlasu mají větší obavy než z ohrožení světa?

Tím spíše by v této osudové otázce měla přestat kličkovat i ČSSD a zaujmout jednoznačné odmítavé stanovisko. Odmítnout umístění součástí této základny - jak raket, tak i radaru -- na území ČR, toto odmítnutí prosazovat v parlamentu a snažit se i získat v něm potřebnou ústavní většinu pro vypsání referenda k této otázce..