Podle seriózních komentátorů je toto černobílé schéma zploštělé a nepravdivé. Přesto jej pravicoví politici a s nimi sympatizující propagandisté z našich médií donekonečna omílají. Vytváří se uměle konflikt "správných pravicových hochů" a "levicových škůdců" v bushovsky dogmatickém pojetí boje dobra se zlem. Konflikt, v němž se vytrácí smysl pro rozumnou dohodu, neboť kompromis se škůdci je nepřípustný a rovná se porážce. Velmi poučná byla pro mne v tomto ohledu četba odpovědí blízkého spolupracovníka premiéra Topolánka Marka Dalíka na otázky čtenářů serveru novinky.cz. Tolik arogance, nenávisti a pohrdání "sockami s nízkým IQ" jsem od člověka pohybujícího se ve vrcholné politice už dlouho neslyšel.

Současný systém vytvořila po roce 1990 vládnoucí pravice

Samotný pojem "reformy" se neinterpretuje jednotně, někdy se chápe jako soubor nezbytných změn v systému veřejných financí, jindy se do něho implantují i další oblasti jako je pracovní právo, změny v justici, podpora výzkumu, vývoji a inovacím, opatření ke zvýšení konkurenceschopnosti atd. Zkrátka nejde jen o snížení schodku veřejných rozpočtů, ale i o prosazování nejrůznějších skupinových zájmů zakrývajících svoji podstatu proreformními frázemi.

Ve svém článku budu vycházet z "užší" interpretace reforem jako úsilí o nastolení relativní stability a rovnováhy veřejných financí. Jejich vývoj je dlouhodobě nepříznivý, nerovnováha vznikala přes vnějškově vyrovnané rozpočty již před listopadem 1989, v první polovině devadesátých let ji zakrývaly masové výprodeje státního majetku a když bylo majetku na prodej již méně, skryté deficity se obnažily. I když ještě nedosahují v kumulativní hodnotě limitů tzv. maastrichtských kritérií, nikdo nepochybuje, že je nutno s tímto stavem něco udělat.

Není to tedy pouze pravice, která usiluje o snižování schodků státního rozpočtu. Rozdíl je ale ve způsobu jak toho dosáhnout. Až donedávna byly pro levici, ale i pro pravici hlavním prostředkem příjmů státního rozpočtu vysoké daně z příjmu. Nebyla to levice, která stanovila po roce 1990 vysoké sazby daní přímých i nepřímých, jakož i výši odvodů na sociální a zdravotní zabezpečení. Vzpomeňme například na sazbu DPH 23 % (dnes 19 %), na sazby daní pro právnické osoby vysoko nad 30 % (dnes 24 %). Ale také na úroky z bankovních úvěrů okolo 20 % (dnes okolo 4 %) p.a. Je zajímavé, že to tehdy dnešním kritikům tolik nevadilo. Člověk se až diví, jak to podnikatelé, kteří dnes předstírají, že je položí jedna chřipková epidemie, mohli tehdy vydržet.

Pro ty, kdo se při tomto srovnání podivují nad současnou daňovou hysterií, je třeba připomenout, že v první polovině devadesátých let minulého století byla také jiná společenská atmosféra. První kapitalisté se rekrutovali povětšinou z předlistopadových nomenklaturních kádrů, kteří sice ze dne na den převlékli politický kabát, ale zachovali si určité návyky a postoje z dob, kdy se svými podřízenými zasedali ve stranických výborech a cvičili v lidových milicích. Šli do velké nejistoty a své "třídní" zájmy si ještě plně neuvědomovali. Podnikatelské zájmové svazy se teprve vytvářely a neměly tak silné pozice jako dnes. Také v době, kdy se veřejně hlásalo "utahování opasků", nebylo v módě šířit otevřený egoismus. Teorie, o něž se opírají dnešní věrozvěstové pravicových reforem, již tehdy nebyly ničím novým, ale jejich šíření se omezovalo na akademickou půdu různých "liberálních institutů" a na praktickou politiku neměly velký vliv.

První generace podnikatelů pomalu odchází, pokud vůbec přežila transformační proces. Nastupuje nová krev, která své vzdělání získala již po roce 1989 a je podstatně sebevědomější, cílově orientovaná na maximální výdělky. Vyžívá již všech vymožeností polistopadové svobody, včetně studia a praxe v zahraničí. Na rozdíl od pionýrů českého kapitalismu se již nežene bezhlavě do samostatného podnikání, ale preferuje spíše manažerskou kariéru. Nemá tudíž možnost optimalizovat daně a vyměřovací základ pro odvody sociálního a zdravotního pojištění v té míře jako živnostníci nebo osoby samostatně výdělečně činné. Myšlenka radikálního snížení daní i za cenu vyššího životního rizika v podobě možných budoucích zvýšených výdajů na sociální a zdravotní péči je jí sympatická. Zde se rodí ona více jak třicetiprocentní podpora pro Občanskou demokratickou stranu i nemalá část její členské základny a funkcionářů.

Levice nemá jinou volbu než toto úzce egoistické pojetí reforem veřejných financí odmítnout. Vychází z naprosto odlišných idejí a hodnot, což však neznamená, že může svévolně nakládat s ekonomickými veličinami. I ona musí dbát o zdravé veřejné finance a zbytečně nezadlužovat budoucí generace, nejen proto, že existují nějaká "maastrichtská kritéria". Bohužel v době, kdy vládla u nás sociální demokracie, se řešily jiné úkoly než reforma veřejných financí. Ozdravění bankovního systému a vstup do Evropské unie i za cenu obrovských finančních nákladů byly logicky přednější. Dílčí opatření byla činěna pod nátlakem zájmových skupin, bez dlouhodobější koncepce. Snad se tehdejší vedení ČSSD utěšovalo příkladem skandinávských zemí, kde existují velmi vysoké daně a na nich založený systém sociálních vymožeností. Bohužel na úroveň této části Evropy jsme se ještě zdaleka nepropracovali, stále nemáme dost vlastního kapitálu a musíme se podbízet zahraničním investorům. A ti v zemích s vysokými daněmi investují neradi.

Paušální kritika, která se na sociální demokracii snáší z řad ekonomů, pravicových politiků a žurnalistů, však není namístě. Na rozdíl od předchozích pravicových vlád, které o nízkých daních jen mluvily, ČSSD daně skutečně snižovala až na přijatelný evropský průměr. Současnou situaci ve výši daní jsou naši podnikatelé schopni bez problému unést a také v průzkumu Hospodářské komory uvádějí výši daní až na sedmé místo v hierarchii překážek. Jiné to už je se složitostí daňových předpisů, které byly postupem času "zapleveleny" nejrůznějšími stimulačními výjimkami, z nichž mnohé již dávno splnily svůj účel a mohly být zrušeny. Na druhé straně poslední opatření v oblasti daní -- nákladové paušály a společné zdanění manželů -- se ukázala jako skutečně účinná daňová úleva pro velkou skupinu obyvatel.

Na rovné dani reformy nestojí

Fiskální reforma rozhodně nestojí na rovné dani, ta ji spíše komplikuje a ubírá čas i energii pro řešení naléhavějších úkolů v oblasti zdravotnictví a sociálního zabezpečení. Dost těžko se chápe, proč na ní ODS tak vehementně trvá, když ji nemají ani ve Spojených státech. Nicméně bližší pohled na složení členské základny nejsilnější strany mnohé vysvětluje. Prostě je to strana bohatých a úspěšných (byť často jen potenciálně) elit a populistické kejkle s odpočitatelnými položkami ve prospěch chudších při současném zvýšení nižší sazby DPH na tom pranic nemění. Na rovné dani vydělají vždy nejvíce ti nejbohatší a prodělají střední vrstvy.

Nicméně vzhledem k tomu, že máme historicky danou rovnou daň z příjmů právnických osob, neměla by levice bránit zavedení jediné sazby daně pro živnostníky zaměstnávající další osoby, ovšem při zachování současných nákladových paušálů a společného zdanění manželů. Tím by se výrazně podpořilo drobné podnikání a vyrovnaly podmínky s velkými korporacemi. Navíc výpadek daňových příjmů státního rozpočtu by byl minimální, protože drtivá většina živnostníků nedosáhne na vyšší sazby daní.

Levice by měla naopak tvrdě odmítnout rovnou daň pro zaměstnance. Ta totiž přinese pouze výpadek příjmů pro stát a žádné další hodnoty. Nelze totiž předpokládat, že v případě prudkého snížení daní budou špičkoví manažeři, sportovci, umělci atd. pracovat lépe a výkonněji. Zdůvodnění jediné sazby daně z příjmů pro zaměstnance je ze strany pravicových ekonomů a politiků čistě ideologické ("netrestat úspěch"), popřípadě korupční (zachovat si přízeň elit a celebrit). Obě tato zdůvodnění jsou v naprostém rozporu s ideovými a mravními východisky levice.

Prostor pro kompromis a dohody s pravicí skýtá výše daně pro OSVČ. Zde bych se přikláněl k odmítnutí rovné daně a zachování progrese, byť jsem sám osoba samostatně výdělečně činná. Obávám se totiž masového rozšíření "Švarc systému" a kromě toho jsou OSVČ charakterem své práce většinou blíže k zaměstnancům než podnikatelům.

Levice také nemůže souhlasit s razantním zvýšením snížené sazby DPH jako kompenzací snížení daní z příjmů. Brání jí v tom ideologické důvody (jde o rozprostření nákladů na daňovou reformu na ty, u nichž hrají výdaje za základní potřeby rozhodující úlohu a tudíž o narušení sociální solidarity a soudržnosti), ale i zdravý rozum (udržet nižší inflaci a netlačit marže zejména výrobců potravin do extrémně nízkých hodnot). Jako prostor pro případný kompromis bych však zde viděl možnost zvýšení nižší sazby DPH o jedno až dvě procenta.

Rovněž plánované zrušení majetkových daní považuji za přehnané podbízení se majetným vrstvám. Naopak, na základě majetkových přiznání bych ještě přitvrdil. Deklarovaný nízký výnos z daní dědické a darovací je způsoben mimo jiné tím, že ti, co v restituci či privatizaci nabyli velké majetky, ještě žijí. Až budou v budoucnu odcházet z tohoto světa, výnosy z dědické daně (nechť mi čtenář laskavě promine tento "cynický" tón) porostou. Rozhodně bych se ale přimlouval za zjednodušení procedury (například složité dělení dědiců podle skupin je podle mne zbytečné) a za stanovení vyššího prahu pro zdanění, aby se zbytečně nevytěžovaly úřady vyměřováním daní v desítkách korun. Zrušení je možné dle mého názoru pouze u převodu nemovitosti tam, kde nejde současně o zdanitelný výnos z prodeje. Tam, kde se jedná o zdanitelný výnos z prodeje (tj. vlastník má nemovitost ve svém majetku kratší dobu než zákon o dani z příjmu určuje pro osvobození od daně), využil bych možnosti zařadit prodejce povinně mezi plátce DPH (výnos z nemovitosti většinou překračuje limit pro povinné zařazení mezi plátce) a vybírat do nich daň na výstupu. A o zrušení daně z dividend a spekulačních výnosů nemůže levicově orientovaný politik uvažovat ani jako o prostoru pro kompromis.

Prioritní je reforma zdravotnictví

Ať tak či onak, daňová reforma by měla fiskální reformy završovat a nikoli zahajovat. Daleko důležitější pro ozdravení veřejných financí je řešení (byť asi nikdy ideální) problému financování zdravotnictví. Je to úkol ještě naléhavější než u důchodového zabezpečení, které je a pár let ještě bude v relativním přebytku.

Na dosažení finanční rovnováhy v oblasti zdravotnictví existují dva základní názory a od nich odvozené koncepce. První, tržní, je preferována současným ministrem Julínkem, soukromými lékaři a zdravotními pojišťovnami. Vychází (i když ne zcela důsledně) z předpokladu, že zdravotní péče je komerční službou, byť krytou převážně veřejným zdravotním pojištěním. Složité vztahy mezi lékaři, pacienty, pojišťovnami, výrobci a distributory léků by měly být regulovány nejen předpisy, ale i nabídkou a poptávkou po zdravotní péči. Poplatky u lékaře a za recept by měly zabránit zbytečným návštěvám zdravotních zařízení a neúměrnému předepisování léků. Zdravotnická zařízení mimo tzv. páteřní síť by měla být privatizována.

Na opačném pólu jsou komunisté s převážně státním zdravotnictvím a jednotným pojištěním. Rovnováhy systému chtějí dosáhnout regulačními limity na množství a ceny zdravotní péče. ČSSD připouští komerční připojištění a poplatky za stravu v nemocnicích. Obě levicové strany odmítají rozsáhlou privatizaci nemocnic.

Je třeba poctivě přiznat, že rychle působící univerzální lék na neduhy zdravotnictví neexistuje. Julínkova koncepce sice může časem nastolit formální rovnováhu, bude to však taková dostupnost zdravotní péče pro chudší občany, jakou je dostupnost luxusního zboží v hypermarketech. Všichni si jej teoreticky mohou koupit (nebrání jim v tom žádné regulace), ale uspějí jen ti, co na ně mají. Navíc tato rovnováha bude vždy jen krátkodobá a čas od času budou i zde nutné zásahy do systému. Tok veřejných prostředků ve zdravotnictví budou fakticky řídit pojišťovny, které chce ODS navíc převést na akciové společnosti a zkomercializovat.

Levice tento model jako celek přijmout nemůže. Opět se vymyká ideovým východiskům solidarity a sociální soudržnosti. Může však za přesně daných podmínek akceptovat jistou formu koexistence obou výše uvedených systémů. Nelze trvale zavírat oči nad majetkovým rozvrstvením společnosti. Pokud si chce bohatší část společnosti dopřát vyšší než obvyklý standard zdravotní péče a je ochotna jej zaplatit, nemělo by jí být bráněno. Vznikne tak fakticky dvojí zdravotnictví. Mezi nimi nemůže vyrůst "čínská zeď", ale šlo by o systémy vzájemně se prolínající a kooperující. Stát musí definovat, jaký standard zdravotní péče odpovídá listině lidských práv a svobod, jakož i ústavě České republiky a jaká zařízení pro jeho zajištění potřebuje. Musí také určit pravidla, podle kterých musejí zdravotnická zařízení poskytnout zdravotní péči i osobám mimo okruh nasmlouvaných pojišťoven. Základní zdravotní péče by měla zabezpečit vyléčení nemocného standardními metodami, pokud jeho nemoc není smrtelná a umírajícímu ulehčit maximálně jeho smutný úděl. Tento zdravotní subsystém bych doporučoval financovat zdravotní daní a státními dotacemi, nikoli pojištěním. Bylo by to zřejmě jednodušší a levnější než současný komplikovaný systém "veřejného" pojištění. Výhodou by bylo i omezení vlivu pojišťoven, peníze by "protékaly" přes finanční úřady nebo instituce státní zdravotní správy.

Kromě tohoto základního, státem garantovaného, subsystému zdravotní péče, by existoval souběžně systém dobrovolného komerčního pojištění, který by umožnil nejen základní péči, ale i nadstandard, širší prevenci, nižší doplatky za některé léky atd. Otevíral by dveře i do zařízení, která by do základního systému nepatřila. Zaručoval by zdravotní péči i při pobytu v zahraničí a další výhody, které nabídnou konkurující si zdravotní pojišťovny. Na rozdíl od současného systému bych nebránil movitějším jedincům minimalizovat zdravotní daň a zabezpečit si zdravotní péči převážně nebo výlučně na bázi komerčního pojištění. Dovedu si představit praktického lékaře, který poskytuje základní standardní péči pacientům "na pokladnu" současně s lépe honorovanými nadstandardními úkony (například osobními návštěvami u nemocného i mimo ordinační dobu -- prakticky kdykoli je třeba) pro komerční pojištěnce. Levicová koncepce zdravotní péče by měla z principu omezit či úplně vyloučit negativní diskriminaci (tj. nesměla by nikomu odmítnout základní péči), ale neměla by bránit pozitivní diskriminaci (tj. umožnit těm, kdo si zaplatí, i nadstandardní služby).

Rozhodně si nedělám patent na rozum a uvedená doporučení jsou spíše náměty k přemýšlení než koncepcí. Vycházím však z principu solidárního přístupu ke zdravotnictví, podle něhož by veřejné peníze neměly pokud možno opouštět systém základní péče a unikat do soukromé ziskové sféry. Opačný tok je však nejen přípustný, ale i potřebný -- zdravotnická zařízení základního systému by měla usilovat i o komerční pojištěnce. Současně princip sociálního smíru a soudržnosti by měl umožnit i existenci systému zdravotnictví provozovaného soukromými ziskovými subjekty na bázi komerčního pojištění. Jinými slovy to, co prosazuje ministr Julínek jako základní systémové řešení, by nemělo být paušálně odmítáno, ale mělo by se stát rovnocenným funkčním doplňkem s možností expanze v závislosti na poptávce.

Braňme sociální stát!

V oblasti sociálního zabezpečení vychází levice z koncepce sociálního státu. V jejím rámci nejsou sociální dávky a pojištění jen almužnou pro chudé a potřebné, ale především výrazem uznání každého jednotlivce za integrální součást společnosti a naplněním jeho lidských práv. Porodné, pastelkovné, rodičovský příspěvek, důchodové zabezpečení, pohřebné atd. pomáhají naplňovat právo člověka na důstojný život od narození přes školní docházku a vzdělání, pracovní kariéru, odpočinek ve stáří až po jeho nevyhnutelné ukončení. Je to přesný opak egoistické filosofie dnešních neoliberálů řídících se v různé míře intenzity heslem "nic od vás nechci, na nic mi nesahejte". Ano, souhlasím s těmi, kdo tvrdí, že pro mnohé jde o zbytné, nepotřebné částky. Ale jde přece o princip! Jestliže stát může vynaložit miliony na sociální potřeby a pohřby hrdinů protifašistického odboje a dalších významných osobností a nikdo s tím nemá problém, tak proč by neměl každý nárok na pohřebné, když se také svoji troškou zasloužil o stát? Každý, kdo se dožil dospělého věku, přece alespoň chvíli pracoval a vytvořil nějaké hodnoty pro budoucí generace. Chápu, že těm, kteří pomalu odmítají existenci společnosti a uznávají pouze jednotlivce, dělá pochopení těchto souvislostí potíže. Jsou -- řečeno s Markem Dalíkem -- zkrátka "jinde" a měli by tam i zůstat a své individualistické koncepce nevnucovat ostatním.

V této souvislosti nechápu některé poslance, kteří přijetí zákonů na podporu rodiny a důstojného života vehementně prosazovali a nyní v jiné politické konfiguraci vyhlašují opak. A až se pomyslné kyvadlo vychýlí na opačnou stranu, bez skrupulí zase obrátí. Pánové Čunek, Kalousek a další politici KDU -- ČSL by se měli za svůj oportunismus hluboce stydět. Jsou určité zásady, ze kterých prostě nejde ustoupit a je lépe se ctí odejít.

Jestliže stát či Evropská unie uzná, že občan má právo na podporu v určitých klíčových obdobích svého života, pak tato práva musí být zachována. A jestliže se parlament jistě po důkladném uvážení a zevrubné diskusi usnesl na tom, jak velká má být tato podpora s ohledem na stav státní pokladny, pak nemůže za pár měsíců schválit pravý opak. To není přece otázka kupeckých počtů a fiskálního účetnictví, ale především mravních principů, na kterých je každý civilizovaný stát postaven. Právě v zájmu těchto mravních principů nemůže levice přijmout logiku podle hesla "protože v Indii a Číně mají ještě levnější pracovní sílu než u nás, tak v zájmu konkurenceschopnosti snížíme daně populárním zpěvákům a topmodelkám". Sociální stát je výsledkem úsilí mnoha generací, je takovou hodnotou, kterou nelze obětovat laciným populistickým gestům a nezodpovědné daňové politice. Ať se proto pravicoví propagandisté nediví, proč "konstruktivní levicoví poslanci" váhají byť jen tolerovat existenci současné vládní koalice a jako záminku si berou "nicotné" pastelkovné a pohřebné. Právě na něm se totiž prokazují pravé úmysly a morální východiska autorů sociálních škrtů s cílem ušetřit peníze pro daňovou úlitbu bohatým.

Co se týče systému důchodového zabezpečení, je to oblast, kde se lze rozumně dohodnout. Na výplatu určitého množství důchodů je zapotřebí odpovídající množství peněz, tuto logiku přijímají oba protikladné tábory. Z téže logiky však rozhodně nevyplývá, proč by měli lidé povinně odevzdávat část důchodového spoření soukromým fondům. I zde platí to, co v oblasti zdravotnictví: systém soukromého pojištění jako doplněk, v případě zájmu pojištěnce i jako rovnocenná alternativa základního průběžného systému.

Reformy nelze prosazovat většinou jednoho hlasu

Nevyhnutelné fiskální reformy jsou -- ať si přejeme či ne -- hlubokým zásahem do života společnosti. Nelze je proto prosazovat malou většinou v parlamentu. Buď jsou politici natolik rozumní a soudní, že se dohodnou, anebo -- jako například na Slovensku -- je asociální typ reforem korigován po logickém a v dlouhodobém horizontu i nevyhnutelném vítězství opozice. Toho chtějí protagonisté trojkoalice vedené ODS skutečně dosáhnout? Nepoučili se z osudu Dzurindovy formace? Pokud snad doufali, že se vítězná slovenská sociální demokracie neodváží plnit své předvolební sliby a nepodnikne kroky k obnově sociálního státu u našich sousedů, pak je události těchto dnů rázně vyvedly z omylu.

Ve své stati jsem se snažil ukázat, že i přes rozdílná ideová východiska lze dosáhnout rozumné dohody, která by uspokojila obě strany. Nemůže jít ovšem o tradiční politický handl, výměny ústupků za ústupky, pozic za pozice, jak jsme tomu svědky v současných mocenských tahanicích. Řešením by mělo být vytvoření systému, kde se střet zájmů v maximální míře zaměňuje za jejich koexistenci. Jinými slovy řečeno různoběžky rozdílných zájmů se protínají jen výjimečně, ale většinou míjejí. Šlo by o systém, ve kterém se "najdou" chudší i bohatší, ti kteří se bojí rizika i ti, kdo jej vyhledávají. A tam, kde se střetům zájmů vyhnout nelze, například v oblasti pracovněprávních vztahů, musí existovat pravidla odrážející zájem společnosti na zdravém pracovním klimatu a dlouhodobém sociálním smíru a nikoli pravidlo "silnější vyhrává".

Jestliže jsem svůj článek zahájil polemikou s výrokem Václava Klause, zakončím jej způsobem přesně opačným -- vyjádřením souhlasu s jeho přesvědčením, že pro demokracii je přirozené a potřebné, že se ve volebním zápase předkládají protichůdné koncepce; nemá-li však žádná z nich přesvědčivou podporu většiny, vzniká potřeba, aby politici nalezli kompromis. Měli by tak učinit s vědomím, že v okamžiku, kdy je na ně vložena hlavou státu odpovědnost vládnout, přestávají být vůdci šiku bojovníků za volební vítězství, nýbrž představiteli všech občanů. Tedy i těch, kteří s jejich názory nesouhlasí. Citovanému Markovi Dalíkovi můžeme odpustit, že mu tato elementární abeceda demokracie ještě zjevně nedochází. Je mladý a nemá dost životních zkušeností. K jeho nadřízeným však tak shovívaví být nemůžeme. Už právě proto, že v duchu onoho výstižného satirického plakátu až příliš přebírají mladicky nerozvážné, nadměrně bojovné až fanatické postoje svých mladších stranických kolegů. S nimi mohou sice dočasně zaujmout a vyhrát, v dlouhodobější časové perspektivě však nevyhnutelně směřují k příslovečnému "propadlišti dějin".