V Británii, která dokáže být svým designem absolutně na špičce, existují enklávy bezčasí, které jako by se nikdy nevynořily z devatenáctého století. Často jde o státní služby.

I když na první pohled vypadají tyto státní služby - designem místností, jejich uspořádáním a celkovou atmosférou, jako něco z doby před sty, dvě stě lety, nakonec se ukazuje, že konečný efekt těchto služeb je možná neosobní, nicméně relativně humánní.

Našel jsem komplex soudních budov v historické části města Glasgow nedaleko věže Trongate a vstoupil jsem v 9.45 do budovy s nápisem Court 1 - Soud č. 1.

Připomnělo mi to Franze Kafku a jeho Proces, který se koná v různých obskurních prostorách pražského Starého města, ve sklepích, na půdách. Vyšel jsem totiž zanedbaným kamenným schodištěm, které mohlo být ze začátku 19. století, asi tři patra v budově, která měla přízemní okna zatlučená dřevěnými deskami. Schodiště nemělo v jednotlivých patrech odpočívadla - prostě vedlo dál a dál, stále výše. Když jsem konečně dospěl do zaplivané chodby, stál tam u dveří zřízenec a policista.

"Koho hledáte?" zeptali se. Vysvětlil jsem, že jsem tlumočník pro českého obžalovaného.

Otevřel jsem dveře do soudní síně, která zřejmě byla zřízena někdy kolem roku 1900. Jedinou známkou dneška bylo, že na dřevěných stolech z 19. století, těsně pod vyvýšeným pódiem, na němž zasedá soudce, stály tři moderní počítače. Vždycky mě fascinuje, jak Britové dokáží sloučit minulost a přítomnost. Stejné to je na univerzitě v Oxfordu, kde je podobné hypermoderní vybavení pod gotickými oblouky budov ze 13. století.

Prošel jsem soudní síní dozadu k celám, policistka mi odemkla masivní železné dveře a zase je za mnou zamkla. První činitel, který se mnou mluvil, mi vysvětlil, že od českého obžalovaného potřebuje zjistit jeho adresu. Jen pokud má trvalou adresu, může být propuštěn. Jinak zřejmě skončí ve vězení.

K rozhovoru se soudním úředníkem byl z cel z devatenáctého století předveden - třiatřicetiletý prosťáček. Přivítal mě slovy: "Otec je po infarktu a matka je nemocná a já se nemohu dovolat na české velvyslanectví v Londýně." Trestný čin, který spáchal? "Výtržnost".

Vysvětlil mi, že do Británie přijel za prací v září 2006. "Anglicky sice moc neumím, ale ještě měsíc a už budu hovořit naprosto plynně." Fandil si. Okamžitě po příjezdu mu ukradli 700 liber, které si přivezl, pas a veškeré dokumenty.

"Víte, já se nemůžu dovolat na české velvyslanectví v Londýně. Kdykoliv tam volám, dlouho to vyzvání a pak se ozve automat se všemi těmi volbami (to je pravda, pozn. JČ). Když telefonuju z automatu, vždycky mi to sežere spoustu peněz a nedovolám se nikam."

Neměla by - jako každá slušná instituce - mít česká velvyslanectví v zahraničí bezplatnou linku pro volání českých občanů, kteří se octnou v nouzi?

Od té doby tedy sedí český občan v glasgowských ulicích a žebrá. Přespává na ulici.

Těsně před vstupem České republiky do Evropské unie zpanikařil pod tlakem ultrapravicového bulvárního tisku britský premiér Tony Blair a na poslední chvíli nechal schválit zákon, že občané nových členských zemí EU budou mít nárok na sociální podporu pouze až poté, co v Británii odpracují v nějakém zaměstnání rok.

"Já bych rád pracoval, i ve vězení," pravil Čech.

Jak došlo k obvinění z výtržnictví? Při žebrání na ulici k němu přistoupili dva policisté. Podle jeho slov mu začali hrabat v jeho věcech."Hej, nechte mý věci bejt!" bránil se Čech. V Británii se ale policii neodmlouvá. Sebrali ho a obžalovali ho z výtržnictví.

Bylo to už podruhé, o několik týdnů předtím došlo na glasgowských ulicích k obdobnému incidentu. Žebrajícího Čecha perlustrovali dva tajní, on se jim vzepřel, a až pak se mu prokázali průkazy policisty a sdělili mu, že se dopustil útoku na veřejného činitele. U soudu však v tomto prvním případě byly dva z trestních paragrafů zrušeny a jakmile byl obviněný předveden před soudce, byl propuštěn.

Protože však český občan neměl trvalé bydliště a k soudu ho policie předvedla už podruhé, obhájkyně, která ho zastupovala, měla vážné obavy, že ho soudce, "a dneska to není tak tolerantní soudce jako posledně" odsoudí nejméně na měsíc nepodmíněně do jednoho z místních vězení.

"Ale to je nelidské a ponižující," bránil se Čech. "Jak je možné, že tady v celách nesmím kouřit!" Potřebuju, aby mi dovolili kouřit! Jinak umřu!"

Právnička pokrčila rameny: "Dnes platí zákaz kouření ve všech skotských věznicích."

"Prosím vás, ta paní doktorka je na mě strašně hodná. Už mi nesmírně pomohla i posledně. Já jí musím dát nějaké peníze," přesvědčoval mě Čech. Říkal, že i Glasgowané jsou na něho hodní. Prý si vyžebrá až 700 liber měsíčně.

Nedalo se mu vysvětlit, že v Británii existuje systém Legal Aid, v jehož rámci mají osoby bez příjmu nebo s nízkým příjmem právní zastoupení zcela zdarma, financuje to stát.

Po předběžných pohovorech jsem zasedl v soudní síni a sledoval jsem jednání. Šlo to jako na drátku. Za to dopoledne zpracoval předsedající soudce takových možná padesát případů. Každému věnoval tři až pět minut.

Nejprve přišly na pořad případy osob, zjevně pokutovaných při předchozích přelíčeních, které pokutu nezaplatily. Skoti - většinou mladíci kolem dvaceti až třiceti - byli předváděni v poutech. Soudce jim v rychlém sledu nařizoval, že budou pokut splácet po menších částkách, v některých případech jen 5 liber týdně.

Vždycky byl předveden obžalovaný, pak prokurátorka stručně, na prostoru tak dvou tří minut, vysvětlila případ, pak povstal obhájce a řekl třeba: "Ale obžalovaný má nemocnou matku a tak to nemyslel" a soudce pak okamžitě vynesl rozsudek.

Jednoho nešťastníka, řidiče dodávky jakéhosi podniku, udal nějaký svědek, že viděl, že při couvání na parkovišti jeho dodávka narazila do motocyklu, zaparkovaného vedle. Řidič dodávky problém neřešil a z místa ujel. Policisté si ho našli a incident zdokumentovali prostřednictvím nahrávky z průmyslové televize. Soudce ho odsoudil k pokutě 400 liber a k odejmutí řidičského průkazu.

Většina případů byla případy řidičů a řidiček, které přistihla policie za volantem v opilosti. Trestem bylo skoro pokaždé - pokuta 350 - 400 liber a odejmutí řidičského průkazu.

Český občan nakonec před skotského soudce předveden nebyl. Soudní zřízenci mu našli charitativní organizaci, která se ho ujala, přislíbila, že mu poskytne ubytování a soudu dala svou adresu jako jeho místo pobytu. Zřízenci mě tedy zavolali, abych přetlumočil, že Čech bude propuštěn.

"Prosím vás, příště se už nehádejte s policisty," zapřísahal jsem ho. "Tady nejste v Čechách."

"Kolik takovýchto východoevropských případů tady míváte," zeptal jsem se soudního zřízence.

"Hodně. A poslední dobou stále víc," odpověděl.

Taky důsledek rozšíření Evropské unie o země, jako je Česká republika.

Musím snad zdůrazňovat, že pokud chcete pracovat ve Velké Británii, sebrat se bez jazykových znalostí a odjet tam je ten nejhorší způsob, jak to můžete udělat?

Je velmi pravděpodobné, že vám někdo ukradne veškeré vaše peníze, jako se to stalo člověku, pro něhož jsem tlumočil. Záměrně se na to specializují četné české a slovenské "agentury", které pod falešnou záminkou zoufalce z ČR či ze Slovenska vylákají do Británie. A i když to nebudou ony, on se už někdo najde.

Základním principem samozřejmě je, že před cestou do Británie musíte umět anglicky. A důležité také je najít si zaměstnání, než tam vůbec přijedete - v dnešní době internetu to není problém. Kdo umí anglicky, tak si zaměstnavatele najde.

Jet do Británie bez předchozího ujednání, jen tak na blind, je šílené. Peníze z Čech vám nevydrží. Nedělejte to. Budete také žebrat před glasgowským Hlavním nádražím?