6. 11. 2006
Několik poznámek k § 5 Obč. zák. ("pokojný stav").Rád bych vyslovil několik poznámek k problematice tzv. pokojného stavu, která je zmiňována v článcích "Byt" M. Zabloudilové a "§5 OZ" J. Potměšila. Jakkoliv se to na první pohled nezdá, patří § 5 Občanského zákoníku ("Došlo-li ke zřejmému zásahu do pokojného stavu, lze se domáhat ochrany u příslušného orgánu státní správy...") k jeho nejdůležitějším a nejzásadnějším ustanovením. Jeho akceptace není ničím menším, než měřítkem právního státu! Nic tak neodporuje představám o právním státě, jako neschopnost chránit pokojný stav. V právní státě totiž nejde ani tak o ochranu právního stavu, totiž stavu, který byl vytvořen již "proběhlou" akceptací práva, ale o ochranu stavu pokojného, tedy stavu, který existuje, a který nebyl dosud rozhodnutím oprávněného orgánu dotčen. |
Stát, ve kterém je možné, aby kdokoliv, na základě své vlastní představy o existenci svého vlastního práva, sám svými prostředky a o své vlastní vůli zasahoval do vztahů mezi občany, nemůže být právním státem v plném smyslu toho slova. Neboť nejde o nic jiného než o umožnění řešit vzájemné vztahy právnických a fyzických osob svévolí. Nejde o řešení založené na respektu a akceptaci práva, které ovšem může vyplynout ne z představy občana, ale jen z rozhodnutí oprávněných orgánů. Jsme ovšem u nás dnes a denně svědky stavu právě takového. Obecně je u nás totiž rozšířena domněnka oprávněnosti k zásahům do pokojného stavu, která plyne především z práva vlastnického. Vlastník se cítí oprávněn vykácet svůj les podle svého uvážení, ohradit svůj pozemek a zrušit veřejnou cestu přes něj po desetiletí vedoucí, zabránit v bydlení nájemci, který v bytě bydlí 50 let, neboť podle jeho představ zde nemá co dělat, provádět ve svém domě jakékoliv stavební úpravy nebo postavit na svém pozemku cokoliv, atd. atd. Každý může domyslet podle svých vlastních zkušeností... Příčiny tohoto neutěšeného stavu jsou dvojí. Především obecné: představitelé i významných politických uskupení kritizují kompetence státu, slova o soukromé sféře, do které stát "nemá co strkat své pařáty", jsou běžnou součástí politického argotu. Stát je ponižován, urážen a jeho kompetence shledávány jako překážka "svobodného" rozvoje občana. Je to -- aktuálně - jako se "silničním zákonem": je-li obecně politiky zpochybňován, není pociťována povinnost se jím řídit... Druhá příčina je právní: ač jde o ustanovení z nejdůležitějších, je jeho ochrana svěřena pouze orgánům místní samosprávy (!), které ovšem nejsou k tomu vybaveny odpovídajícími prostředky. Ač jde zpravidla o potřebu okamžitých rozhodnutí na ochranu pokojného stavu, nejsou v právním řádu stanoveny žádné lhůty pro rozhodnutí v těchto věcech. Rozhodnutí několik měsíců po zásahu žádný praktický smysl nemají... A konečně existuje příliš široké pojetí pokojného stavu, neboť chybí v právu jeho přesnější definice: kdo by neznal případy, kdy původní vlastník pozná svoji věc u zloděje, který mu ji odcizil, ale nemůže sám zasáhnout, neboť jde o "oprávněnou držbu neoprávněného držitele", o čemž se dají napsat obsáhlá právní pojednání... Troufám si tvrdit, že kdyby u nás existoval skutečně efektivní systém ochrany pokojného stavu, ubylo by i žalob u soudů, neboť právě proti zásahům do pokojného stavu se lidé musí bránit žalobami s důsledkem, který destruuje právní stát v této zemi. Neboť pozdní spravedlnost je odepřenou spravedlností... |