Tak vidíte, když jste malá Holanďanka, s atraktivními blond vlasy a velkýma modrýma očima a podivným přízvukem a cizí valutou v kapse, určitě vás přepadnou. To jsem si myslela. Tak mu to vysvětlovali, že si mám dávat pozor, až přijedu do velkoměsta v Jižní Americe -- je to tam nebezpečné a chudé. Já: tam budu cizinka, oni: to budou barbaři, mě: okradou o všechno, oni: mi všechno seberou.

V podstatě to byla velká chyba, že jsem sem přijela, velká chyba, obrovská! A i kdybych všechny ty lidi neposlouchala a dokázala, že nemají pravdu, v prvních dnech mi jejich slova rezonovala myslí. A já jsem jim věřila. Byla jsem tak přesvědčena, že mé první kroky ven z budovy povedou do katastrofy. Strávila jsem hodinu, než jsem naplánovala, jak to udělám s peněženkou. Co si mám vzít s sebou? Samozřejmě, co nejméně, abych o to nepřišla, až mě okradou.

Ale co když půjdu do ulic a nechám tady všechno bez dozoru a oni mě okradou tady v ubytovně? Rozhodla jsem se, že všechno rozdělím: jedna bankovní karta půjde se mnou, druhou schovám pod matraci. Fotoaparát zůstane tady: stejně bych se v ulicích příliš bála na to, abych tam mohla fotografovat. Hudbu si beru s sebou: stejně nebudu rozumět ani slovo tomu, co lidé budou říkat.

Tak dobře, je čas vyrazit. Jakmile vyjdu z domovních dveří, musím okamžitě zase zapadnout, abych se vyhnula taxíku, který mě málem rozdrtil. Napadá mě, že je možná vyjít na ulici ještě nebezpečnější, než jsem si myslela. Slyšela jsem, že tohle není zrovna nejlepší čtvrť, že mi moc nepomůže v tom, abych si tu na život zvykla, a plně s tím souhlasím. Je to tady velmi chaotické. Trochu špinavé a zanedbané. Je to taková čtvrť, ve které když hledáte restauraci, každá z nich vypadá perfektně na to, že byste tam dostali průjem nebo něco horšího.

Teď ale nemám stejně hlad, takže to budu řešit později. Teď musím jít na univerzity, kde si budou navzájem představeni všichni zahraniční studenti. Naštěstí je to lehké najít, protože musím jen jít asi 20 minut pořád rovně.

Míjím spoustu stánků a lidí, co prodávají své zboží na ulici, je to živé a senzační a vypínám hudbu a poslouchám hluky kolem. A vůbec se necítím tak ostražitě, jak jsem se obávala. Vidím v ulicích taky jiné lidi se světlými vlasy. Zasměju se pro sebe, abych dokázala, že první úsudky hlasů v mé hlavě byly nesprávné. Tak tím padá jedna velká lež, že v Jižní Americe nejsou žádní lidé se světlými vlasy. OK, možná jsou jejich odbarvené, ale aspoň už nemám pocit, že na mě všichni civí.

Mapu města mám schovanou v tašce a občas se na ní do tašky dívám, nechci si kolem krku pověsit ten velký nápis, který vykřikuje "turista". Jak sedím na univerzitě a hovořím tam se zahraničními studenty, a jsem celá pryč z toho, že se navzájem seznamujeme, vidím, jak do místnosti přichází známá tvář. Přijde ke mně a zeptá se mě: "Neznám tě ze Skotska?" -- "Ano, já tam studuju, pamatuju se na tebe," říkám. "No, jo," usmívá se Gaston, "ty seš ta Holanďanka, co ve Skotsku studuje španělštinu, je to úplně nesmyslný!"

Oba se zasmějeme a doufáme, že naše španělština se tady během roku zlepší, protože oba máme pocit, že jsme se toho tolik zatím ještě nenaučili. O přestávce jde celá velká skupina z nás do ulic někam na oběd. Gaston a já si sedneme naproti sobě a štastně si povídáme o tom, jak jsme tu strávili své první dny. "Už máš kde bydlet?" pořád se mě ptá. Vyprávím mu o té bezvadné ubytovně, v níž teď bydlím. Dovídám se, že Gaston zatím bydlí nedaleko v hotelu a také si ještě nenašel pořádné ubytování.

Rozhodneme se, že ho budeme hledat spolu. Číšnice se mě ptá, co si dám k jídlu. Neměla jsem ještě čas si to pořádně rozmyslet, tak se rychle podívám na jídelní lístek, vidím "lengua" a objednám to. Vzhledem k tomu, že se stavím tak trochu rezervovaně vůči jídlu v cizích zemích, rozhodla jsem to rozhodnout jednoduše a dát si trochu salátu. Ale když se číšnice vrací, to, co vidím před sebou, je k mé hrůze talířek s obrovským tlustým jazykem s nakládanými okurkami a cibulí! Výraz mého obličeje jí sděluje, že tohle jsem si asi objednat nechtěla. Směje se: "Vy jste chtěla 'lechugu'"? Zjevně nejsem prvním cizincem, kdo udělal tuto chybu.

Vracíme se na univerzitu, když jsem dojedla salát, a jsme připraveni poslouchat další část úvodního projevu, který pro nás připravili. Proč nám to přednášejí, to nevím. Asi aby nás "připravili" a abychom neměli starosti později. Ale ve skutečnosti nás děsí, zbavují nás veškeré naděje a dobrých úmyslů a způsobují, že toužíme se okamžitě vrátit na své vlastní pohodlné, dobře známé univerzity.

Varují nás před všemi akademickými problémy, s nimiž se tady můžeme setkat. Varují nás, že věci nebudou tak dobře zorganizované jako u nás doma, že si tady musíme všechno udělat a zařídit sami. Tady nemají učebnice, takže se musíme zeptat jiných studentů, zda vědí, ve kterých "fotocopiadora", fotokopírovacích obchodech si můžeme zakoupit kopie textů, kterých používají.

"Učitelů se neptejte," říkají nám, "ti nevědí nic! A všechno, co od nich potřebujete, z nich musíte těžce vymáhat, a musíte je nejprve těžce shánět, než to od nich budete moci začít vymáhat, protože jsou zapomnětliví." Zdá se, že výraz "mañana, mañana" byl vynalezen právě v této místnosti. Ne jako motto, s níž žiju já "carpe diem", anebo "co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek". Spíš tady používají heslo "nechme všechno na zítřek, proč dělat něco dneska!"

Z univerzity toho odpoledne odchází asi dvě stě zmatených tváří. Se skupinou se rozhodneme zajít do hospody, abychom ze sebe setřásli depresi, která nám visí nad hlavami. Společně začneme plánovat víkend. Gaston a já se na sebe usmějeme, jsme připraveni zahájit svůj rok. Tak tady jsme se už spřátelili a rozhodli jsme, že zítra začneme hledat byt.

I když jsem zaplatila hodně za ubytovnu, v níž bydlím, nemůžu se dočkat, až se odtamtud odstěhuju, a Gaston bydlí už příliš dlouho v hotelu a nemá tam pocit domova. Mám pocit, že vzniklo velké přátelství, takže jsme nerozlučitelní a nechci myslet na peníze, ale udělat to, co způsobí, že budu spokojená.

O tom víkendu organizujeme mejdany a seznamujeme se s mnoha přáteli. Naše nově koupené prázdné mobilní telefony se zaplňují čísly. Toho prvního pátečního večera mluvím se sympatickým Angličanem Adamem a ptá se mě, jestli už jsem se seznámila s tou německou dívkou Sillou. Jde ji hledat a jakmile se seznámíme, oba také víme, že i toto bude dobré přátelství. Bydlí nedaleko mé ubytovny a Gastonova hotelu v další studentské rezidenci.

Protože nemůžeme všichni vařit či pozvat lidi k sobě domů, chodíme společně do hospůdek na obědy, prohlížíme si město, objevujeme nejrůznější tajemství univerzity a chodíme se bavit. O týden později se já a Gaston stěhujeme do našeho domu. Bohužel je to jen dočasné, neboť je nesmírně drahý. Ale v tomto místě máme základnu, kde máme pocit domova, je nám dobře, když tam přijdeme, a dává nám to energii hledat pořádný byt. A jak se ukazuje, je to hledání, které je skutečně složité.