Občanské sdružení Mladí zelení (MZ) založilo teprve koncem roku 2000 několik členů SZ. Nejaktivnějším byl mladý právník Martin Soukup, dále pak Tomáš Brauner a Zdeněk Hausvater. Část tehdejšího vedení "staré" SZ jako Jiří Čejka MZ podporovala, naopak tehdejší místopředseda SZ, problematický podnikatel Emil Zeman a další se obávali vytvoření "paralelních struktur" v SZ, tajili adresář členů atd. Téměř výhradně v Praze působící MZ měli asi 10 aktivních a 20 pasivních členů, a v tomto počtu fungovali až do roku 2003. Byli přijati do FYEG, a postupně se zapojili do řady mezinárodních seminářů, cyklojízd, letních táborů, přípravy evropských voleb a dalších akcí FYEG, občas přispívali do časopisu FYEG Ecosprinter. Jejich program nebyl příliš radikální, týkal se převážně ekologických témat. Od léta 2002 se MZ připojili k "tmavozeleným", tedy mladým ekologickým aktivistům, kteří přišli do SZ změnit dosavadní staré vedení. Tento vnitřní zápas kapacity MZ téměř vyčerpal. MZ se samostatně přestali projevovat a působili už jen jako jednotlivci v SZ. Po zeslábnutí činnosti jádra MZ v Praze se centrum mladých přesunulo do Brna. Zde novou, asi 10 člennou umírněnou skupinu MZ zorganizoval Jiří Jeřábek, opět s čistě ekologickým programem. A stejně jako v případě pražské skupiny, asi polovina MZ patřila zároveň k SZ, polovina se chtěla profilovat naprosto nezávisle na SZ. Od druhého vnitřního konfliktu v SZ mezi samotnými tmavozelenými, a to mezi okruhem Patočky a Beránka a okruhem Uhla a Bursíka, si MZ tentokrát udržovali odstup. Zatímco od první, pražské skupinky MZ se v roce 2000 částečně očekávalo prolomení bariéry mezi "starou" SZ a ekologickými iniciativami, druhá, brněnská skupinka MZ už působila v situaci, kdy samotná SZ "omládla" a MZ zdůrazňovali svoji samostatnost na straně (Soukup, 28. 9. 2005).

Ve srovnání se silnými západoevropskými organizacemi FYEG vznikly obě skupinky MZ spíše jako menší sdružení přátel v jednom centru, kteří se -- můžeme-li tak usuzovat z podobné struktury některých ekologických nevládních iniciativ - po pár letech vyčerpají a následně vznikne podobným způsobem skupina další. Zatímco většina FYEG je více radikální než vlastní strana, současní MZ se zatím snaží spíše o bezkonfliktnost přístupů i témat a odstup. Mladí ekologičtí radikálové se v případě, že by současný stav MZ přetrvával, tudíž pravděpodobně raději zapojí do akcí organizovaných anarchisty, nenásilní aktivisté do Duhy, Dětí Země či Arniky, a zájemci o ekologickou politiku přímo do SZ. V takto vyplněném prostoru se MZ tudíž zdají být zatím málo postřehnutelní a bez nadějnějších vyhlídek. Časté návštěvy mezi představiteli EFGP a MZ, pobyty českých mladých zelených na seminářích v Západní Evropě a nepřímo i vliv po volbách v červnu 2006 finančně stabilizované SZ s parlamentním zastoupením, těšící se mediální pozornosti, však dává jistou naději i na posílení vlivu MZ.

Závěr: SZ - plnohodnotná součást EGP, ale poznamenaná antikomunismem

Vazby EFGP na "starou" SZ komplikovala nečitelnost a neserióznost SZ, daná odlišným vývojem zelených v rozdělené Evropě. Zatímco západoevropští zelení měli za sebou jako součást otevřené demokratické společnosti pozvolný a plynulý růst ve stabilizované strany s "vyděračským" a některé i s koaličním potenciálem, v postkomunistických podmínkách zelení procházeli sérií opakovaných krizí. V roce 2002 a především po sjezdu SZ na jaře 2003 se vzájemné vazby a spolupráce díky protikorupční, proevropštější a celkově fundovanější aktivitě nového vedení SZ kolem Jana Beránka a Jakuba Patočky zlepšily. Někteří vlivní představitelé EFGP/EGP se však po počátečním váhání začali kriticky vyjadřovat k sektářským praktikám tohoto nového, jimi původně podpořeného vedení. Nakonec některými svými aktivitami v období 2004 / 2005 přispěli k jeho oslabení při volbách do EP v červnu 2004 a pak k jeho pádu na podzim 2005, kdy byl do čela SZ na jejím sjezdu zvolen Martin Bursík. Realističtější skupina kolem Bursíka, sestávající převážně z někdejších "tmavozelených" Patočkových stoupenců, díky vazbám Cohn-Bendit a Horáček na straně EFGP/EGP a Uhl, Bursík, Štěpánek, Kuchtová a Liška na straně SZ, spolupracovala snadněji než předchozí stoupenci stranických trestů a čistek v SZ, což následně ovlivnilo další "zarovnání" SZ podle evropských zelených parametrů.

Odštěpení hnutí Zelení, soustřeďujícího část příznivců sektářské tendence, od SZ v září 2005, se může, byť na výrazně, odrazit i v evropské zelené politice. Patočkovo hnutí Zelení už po svém ustavení přišlo s kritikou Bendita. Postup Zelených na mezinárodní scéně by nejspíš kopíroval postup v Česku -- tedy zaměřit se na pestrou paletu účelových spojenců, a s nimi se pak pokoušet vytvořit v EGP jakési druhé zelené centrum či alespoň "získat body" na úkor centra prvního. V Česku je deklarovaným cílem Zelených nyní především apelovat na mladé zelené voliče. To se dostalo do rozporu s přitažlivostí ráznosti a mesianismu hnutí Zelených pro některé ekologicky orientované stoupence krajní pravice, a zároveň s nakonec nerealizovanou snahou Zelených vytvořit k parlamentním volbám 2006 společnou "volební stranu" s pravicovými malými stranami soupeřícími dnes s hegemonní, konzervativně neoliberální Občanskou demokratickou stranou (ODS).

Na evropské úrovni ovšem asi nepůjde Zeleným o propojení se sdružením Světové ekologické strany (WEP) , ale spíš o hledání spojenců uvnitř EGP a G-EFA, využitelných proti Cohn-Benditovi, jehož neformální lídr Zelených Patočka chápe nejspíš jako spoluviníka svého "evropského" neúspěchu. Beránek a Patočka už v minulosti využili nebo alespoň zaregistrovali pnutí mezi okolím Cohn-Bendita a některými finskými, maďarskými a lotyšskými zelenými, dalo by se tedy očekávat jejich "napojení" na tyto spory a jejich další zužitkování. Zelení také mohou využívat některých kontaktů Patočky a Beránka u amerických zelených a jejich známosti s někdejším prezidentským kandidátem Ralphem Naderem. Dosáhnout výraznějšího vlivu v evropském prostředí EGP a G-EFA se Zeleným nejspíš kvůli jejich mesianistickému, černobílému a ráznému stylu nezdaří a zůstanou "akční" pouze v českém měřítku, respektive ve dvou regionech, kde mají oporu -- především v Brně a Praze, kde některé osobnosti z okruhu Zelených mohou uspět v komunální či regionální politice a nebo v senátních volbách. Jakkoliv zůstane hnutí Zelení marginální, zůstává jejich neformálnímu předákovi v rukou vlastní sdělovací prostředek s určitým vlivem v intelektuálních kruzích, týdeník Literární noviny, které otiskují i delší rozbory zelené politiky u nás a ve světě.

Jisté další rozvíření polemik ohledně vztahů českých a západoevropských zelených přineslo zapojení SZ (která dosáhla v parlamentních volbách v červnu 2006 za 6,3 % hlasů celkem 6 poslaneckých mandátů) do povolebních jednání s pravicovými stranami ODS a KDU-ČSL. Cohn-Bendit i další západoevropští lídři zelených výsledek SZ uvítali s nadějí, že SZ bude inspirovat i další ekologické strany v regionu. Europoslanec Horáček uvedl, že z evropské úrovně se nebude nikdo plést české SZ do jejich případného jednání o účasti v té či oné koalici, protože každá strana je autonomní a sama si určuje, jak bude postupovat podle specifických domácích podmínek. Vyslovil však názor, že ODS by v případné koalici musela změnit svou politiku proevropským směrem. (ČTK, 4.3. 2006).

Jisté rozdíly mezi SZ a evropskými zelenými na nižší úrovni byly patrné z některých neoficiálních blahopřání části západních zelených, kteří SZ gratulovali k celkovému vítězství české levice (!!) (ČSSD, KSČM a SZ obdržely v 200 členné sněmovně celkově 106 mandátů). Bursíkovo vedení SZ, které na podzim 2005 odmítlo spojenectví s pravicí, tedy začalo jednat s tolerancí evropských zelených o účasti na pravicové vládě, a neoficiální předák Zelených Patočka, který na podzim 2005 alianci SZ s malými pravicovými stranami doporučoval, naopak nabádal ke spolupráci SZ s ČSSD a na evropské zelené se obracel s dotazem, jaké mají k nevídanému postupu SZ s ODS stanovisko.

Nepřijatelnost problematické KSČM pro demokratické politické strany včetně SZ tak i přes téměř dokončenou přeměnu SZ (myšleno v linii mimoparlamentní nefunkční strana -- mimoparlamentní funkční strana se sektářskými rysy -- funkční parlamentní strana) ukazuje, že ne úplně vše bude v české zelené politice v blízké budoucnosti probíhat podle schémat obvyklých v západní Evropě (kde zelení považují vzhledem k odlišné historii za naprosto nepřijatelné spíš jakékoliv kontakty se stranami krajní pravice a s komunisty částečně spolupracují) a že tudíž i vývoj vztahů mezi SZ a EGP nebude postrádat dynamiku, byť už oproštěnou od někdejších tvrdých excesů.

Celý text, z nějž pochází tento upravený úryvek, vyšel v Politologickém časopisu č. 3 / 2006 na str. 334-348. Dokončován byl v červnu 2006.