Podobně jako před rokem v článku z 8. 9. 2005 "Dividendy proti mnichovanství" referujeme o dividendové žni těch českých akcionářů podniku Železiarne Podbrezová, kteří v první vlně kupónové privatizace obdrželi za každých sto zainvestovaných bodů po třiceti akciích daného podniku a akcie od té doby nepřetržitě drží. Tito "lidoví kapitalisté" našli v červenci ve schránce složenku s dividendou, jež zatím nemá obdoby. Po zdanění a konverzi na české koruny činí rovných 3.360,- Kč na každých třicet akcií, tj. celkem 33.600,- Kč na každou celou takto zainvestovanou kupónovou knížku. Slovy: třiatřicet tisíc šest set českých korun!

Již řadu let se ukazuje, že v daném případě se jednalo o investici mimořádně výnosnou. Jako každá taková investice byla ovšem i tato svého času spojena s vysokým rizikem. Jestliže jsou každoroční příjemné asociace zmíněných akcionářů letos ještě likvidnější (vyjádřeno novořečí českých poslanců, ještě více "vo tom, jak tečou peníze"), nelze se na druhé straně vyhnout ani evokaci zážitků traumatických, zážitků spojených s akceptací rizika. Riziko jakožto zdroj nelibých a až traumatizujících vjemů leželo v daném případě jednoznačně a výhradně v oblasti politické.

V souvislosti s rozpadem československé federace koncem roku 1992 visel jeden okamžik také osud (dnes navýsost lukrativní) kupónové investice českých občanů do slovenských železáren doslova na vlásku! Připomeňme jen, jak mohutně tehdy celá ODA (Občanská demokratická aliance) hrála na nacionalistickou notečku! Jeden výmluvný, kuriózní detail až anatomické povahy z oněch emotivně zvichřených dnů: Při plamenných projevech proti plánované ochraně kupónových investic českých občanů na Slovensku a slovenských občanů v ČR byl jistý tehdejší poslanec (nyní veřejnosti opět zcela neznámý) z ODA natolik rozrušen, že mu údajně (podle dobových pramenů) "STÁLY VOUSY".

V otázce vzájemné ochrany kupónových investic nakonec na přelomu let 1992 a 1993 přece jenom zvítězil zdravý rozum. Kromě obou každoročních veskrze libých asociací (pohádky o disproporčně překypující kaši a anglického finančnického sousloví), zmíněných úvodem a letos obzvláště umocněných, letos lidoví kapitalisté železáren v Podbrezové neuniknou ani obzvláště umocněné asociaci nelibé a trýznivé, spojené se scénou politickou. Tím spíše, že právě politická scéna o sobě v letošním supervolebním roce dává opakovaně a důrazně vědět. (Jací lumeni se tu či onde dostali "na pozice", ukáží až příští měsíce a roky. Pětiměsíční povolební marasmus nevěstí nic extra dobrého.) Stručný závěr z toho všeho zní: Tenkrát to nakonec dobře dopadlo, ale již nikdy více!

Při -- dnes již koneckonců spíše humorné -- vzpomínce na to, jak před lety jednomu fanatickému poslanci cosi nepatřičně stálo (při jednáních, jež měla být zcela věcné, technické povahy), nechť tedy jaksi "zezdola" (od poštovních schránek drobných lidových kapitalistů z kupónovky) zazní k letos zvoleným poslancům, zastupitelům a senátorům masarykovský vzkaz: "Rozčilení není program."