Evropští spojenci v NATO bohužel nepopřávají sluchu kanadským politikům a generálům - neposílají víc vojáků na pomoc Kanaďanům tam, kde jsou boje nejtvrdší. Vlastně jsou čestné výjimky jako třeba Polsko, které sice slíbilo poslat letos později 900 vojáků, ale po kanadském naléhání posílá okamžitě více než tisíc elitních vojáků. Samotná Kanada zvýšila nábor do armády. Sdělovací prostředky ale vytýkají organizátorům náboru, že současně varují nové uchazeče, že nejprve musejí po dobu dvou roků bojovat v Afghánistánu než se budou moci začít připravovat pro své vojenské odbornosti v kanadských kasárnách. Jsou obavy, že zájem o práci v armádě po tomto upozornění klesne. Jiní uchazeči, kteří se nemohou dočkat bojového nasazení, budou ale určitě nadšeni.

Jsou to pokaždé velice smutné televizní záběry, jak jsou kanadští mrtví hrdinové nakládání do letadel v Afghánistánu a po přepravě do Kanady pohřbíváni v místě své dřívější posádky nebo přímo v Ottawě. Protože se jedná o profesionální armádu, většina vojáků po sobě zanechává kromě rodičů také manželku a děti. V novinách se dočítáme o tom, že hrdinové zemřeli při výkonu toho, co milovali ze všeho nejvíce.

Občas se také dočítáme, že spojenci omylem při bombardování zabili prosté afghánské občany, často jejich celé skupiny. Vždycky se za takové omyly omluví, ale dodají, že teroristé používali civilisty jako lidské štíty, takže vlastně až tak velkou vinu na tom letci nemají.

Do této smutné situace nyní přicházejí pozdravy kanadským vojákům z Moskvy od ruských veteránů, kteří bojovali v Afghánistánu v osmdesátých letech minulého století. Tyto pozdravy nejsou povzbudivé - spíš jsou plné soucitu. Zpráva kanadského reportéra Matthewa Fishera z Moskvy je příliš dlouhá na to, abych ji překládal.

V Rusku žije 620 tisíc veteránů afghánské války, kteří bojovali v řadách Rudé armády. Starší seržant Serjej Kirjušin se účastnil války proti mudžahidýnům jako elitní výsadkář po dobu 18 měsíců. Bojoval ve stejné oblasti, kde se nyní snaží potomky jeho tehdejších nepřátel porazit kanadští vojáci. Seržant Kirjušin pochybuje o tom, že se to Kanaďanům podaří, i když si kanadští vojáci myslí, že všechno dělají lépe než to dělali Američani nebo Sověti.

Afghan War Rugs ZDE

"Každý, kdo přijde do Afghánistánu s cílem jej porazit, časem zjistí, že se to nikdy nikomu nepodařilo", řekl seržant. "Tam bojují i děti, které podpálily nejeden z našich tanků." S tímto názorem souhlasí plukovník ve výslužbě Alexander Chmel, který strávil v Afghánistánu jako mladý dělostřelecký důstojník celý rok a dosud má v těle 4 střepiny. Byl to on, kdo poslal kanadským vojákům a jejich rodinám projev soucitu. Podobného názoru byl vojenský analytik Alexander Golc, který během války analyzoval její průběh pro noviny Rudé armády. Prozradil, že se afghánským bojovníkům říkalo "duši", protože po prohrané bitvě skryli svoje zbraně, smísili se s civilním obyvatelstvem a po nějaké době se objevili se zbraněmi opět někde jinde. Pan Golc řekl, že podle nějakého amerického generála není možné, aby civilizovaný stát vyhrál záškodnickou válku nad nepřítelem, ledaže by se vzdal své vlastní civilizovanosti. Situace v Afghánistánu je toho příkladem. Dodal, že přinášet nějaké principy do Afghánistánu zvenčí vojenskou silou je naprosto beznadějné. Tam se jedná o tradiční společnost, která žádným takovým principům nerozumí, ať se jedná o principy osobní svobody nebo o principy komunismu.

Sovětská účast ve válce trvala 10 let. Na jejím konci v roce 1989 byla bilance přes 15 tisíc mrtvých sovětských vojáků a více než milion mrtvých Afghánců. Válka zanechala v bývalém Sovětském svazu podobné trauma, jaké zanechala vietnamská válka ve Spojených státech. Teprve letos se hodlá ruská kinematografie vyrovnat s dluhem ruským vojákům filmem "Company 9". Tento film hodlají Rusové nominovat na Oscara 2007 jakožto nejlepší zahraniční film. Ukazuje hrdinství a kamarádství výsadkáře ze sibiřské jednotky, který jako jediný přežil boj o pahorek, který střežil zásobovací trasu.

Loni napsal pro NATO o svých zkušenostech v Afghánistánu plukovník Oleg Kulakov, který strávil v Afghánistánu 5 let jako vojenský tlumočník. Jeho pozorování se shodují se zkušenostmi, které nyní nabývají kanadští vojáci. Proti taktice záškodníků používala Rudá armáda vysoce pohyblivá obrněná vozidla - což se už letos naučili i Kanaďané v okolí Kandaháru. Sověti také silně využívali bojových vrtulníků a tryskových letadel pro podporu pozemního vojska. Kanaďanům poskytují leteckou ochranu Američané a Britové (a protože občas dochází k nedorozumění, přestože všichni mluví anglicky, někteří kanadští vojáci hynou vinou tzv. "přátelské palby"). Přes svoje obrovské ztráty jsou záškodníci na bojišti rychle doplňováni a vlastně jejich počet roste. Jakmile se sovětské operace v Afghánistánu značně rozšířily v roce 1984, počet záškodníků rychle vzrostl ze 45 tisíc na 150 tisíc. Dnes je téměř nemožné odhadnout, kolik bojovníků bojuje na straně Talibanu. Jisté je však to, že je jich dnes více než loni.

Plukovník Chmel upozorňuje, že je třeba přihlédnout ke specifickým zvláštnostem v Afghánistánu. Tamní vláda je téměř bezmocná na venkově, kde žije většinou nevzdělané obyvatelstvo. To vykonává to, co jim přikazují jejich vůdci - a ti přikazují jediné: Bojujte proti Britům, bojujte proti Sovětům, bojujte proti Američanům a Kanaďanům. Cizí armády přicházejí a odcházejí, ale Afghánci tam budou žít stále. Jak Sověti tak i Kanaďané se už poučili krutými lekcemi, že se afghánští bojovníci vždycky pohybují "nalehko", často spoléhají na ukryté zásoby zbraní, jako jsou pozemní miny a raketové granáty. Jinou odrazující skutečností je to, co se nezměnilo od 80. let - že si totiž záškodníci v zimě udělají dovolenou pro odpočinek a stáhnou se do Pákistánu, kde se budou znova vyzbrojovat. Tam jim útoky příliš nehrozí.

Plukovník Kulakov se dotkl citlivého místa kanadské mise v Afghánistánu: "Obavy ze ztrát na životech zabraňují velitelům, aby vzali iniciativu do svých rukou a odvažovali se do rizikových operací. Zdá se, že má NATO ještě větší obavy ze ztrát, než měl Sovětský svaz". Pan Golc nemá valné mínění o kanadských nadějích na úspěch: "Je zřejmé, že vaše vojenské síly jsou příliš malé na to, aby mohly dosáhnout cíle, který si vytýčily. Válka v Afghánistánu je příliš velká pro Kanadu i NATO". Seržant Kirjušin se pozastavil nad tím, čeho chce vlastně Kanada dosáhnout bojem v tak vzdálené zemi. Zeptal se přímo: "Proč jste se do toho dali? To jste nenašli žádný jiný způsob než poslat vojáky do frontových línií? Mám pro vás jedinou radu: Buďte obezřelí a opatrní. Sledujte neustále Pákistán a nedůvěřujte místnímu obyvatelstvu. Důvěřujte jen jeden druhému".

Zatím jsme ale četli o tom, že kanadská armáda vyzbrojila ručními zbraněni afghánské výrostky a dala jim 10-denní školení - a tím z nich údajně vytvořila nové afghánské policisty. Bohužel, když je přišla občas zkontrolovat, zjistila, že buď všichni spali a nikdo nebyl na stráži a když nespali, vesele ze svých zbraní pálili do vzduchu. To bylo před několika týdny. Kdožví, kde jsou noví "policisté" a jejich zbraně dnes.

Není pochyb o tom, že tento článek vyvolá další pochybnosti u kanadského obyvatelstva, včetně toho, které v pátek nosí červenou košili, halenku, šátek, vázanku, vestu, nebo sukni a zejména u rodičů a členů rodin vojáků bojujících v Afghánistánu. Nový průzkum veřejného mínění, provedený Ústavem pro kanadskou obranu a zahraniční věci, zjistil, že většina kanadského obyvatelstva podporuje "bojovou expedici proti afghánským záškodníkům", pokud se jedná o "spravedlivou" expedici, která dosahuje měřitelných výsledků. Tak je prý 55% obyvatel ochotno vyslat vojáky do nebezpečných oblastí, kde by vojáci přicházeli o život a zdraví, jestliže by byla důvěra ve vojenské cíle. Průzkum současně ukázal, že podpora obyvatelstva pro afghánskou expedici klesá.

Nikde ale nebyl proveden rozbor toho, kdo a jak bojové akce odůvodňuje. Jako v každé zemi, i v Kanadě to jsou politici a sdělovací prostředky, které značně přispívají k tzv. veřejnému mínění. To se od propagandy odvrací, až když bývá situace opravdu neudržitelná. Je to skutečně velice nepříjemné pro téměř osmdesátiletého pamětníka sledovat, jak se opakují chyby dávné minulosti a jak nejsou mladší lidé ochotni se z té minulosti poučit.