Před avantgardou a ještě i během ní, obrátilo se umění k sobě samému, zesubjektivizovalo se, ale umělec mohl získat skrze výjimečné dílo úctu, mohl jím mít vliv na vývoj umění a dokonce myšlení, mohl vstoupit do samotného středu dění. Připomenu třeba jen Františka Kupku, hledajícího adekvátní formu svému myšlení a metafyzickému nahlížení světa. Našel ji, stejně jako další, podobně mysticky založený Wassily Kandinsky. Jejich umění bylo adekvátní jejich životu, cítění, myšlení. Oba a nejen oni dva, ještě hledali a věřili v étos světa, ve význam umění v jeho proměně, ve schopnost umění kultivovat. Současný svět už není sporem idejí, ale ideologií.

Tady je zajímavé východisko ve věčné polemice duality obsahu a formy uměleckého díla. Kubismus jako forma, z níž se ustanovil směr, ještě byl vyústěním myšlenky. Skuteční kubisté byli poslední přemýšlivý umělci, třeba Cézanne, či Braque, myšlení o viděném a zredukování viděného byl základní princip kubismu, který se formálně vyčerpal třeba v Picassovi a posléze v jeho eklektikovi Fillovi, který už převzal pouze schémata. Kubismus alternoval do abstrakce a exprese, dvou větví moderního umění, které už měly introspektivní charakter. Kubismus byl ještě názor na svět, exprese a abstrakce pocit ze světa. Exprese byla extrovertní, abstrakce introvertní. Atavismem abstrakce se stala později gestuální malba, automatizovaná, více formální, než korigovaná záměrem a exprese se vyčerpala v neorealismu a v surrealismu, který se stal dle mého soudu - pominu-li třeba Maxe Ernsta a naší odnož informel s Mikolášem Medkem - už kýčovitou záležitostí a prakticky tak dožívá dodnes. Ale i tak se ještě dnes "surrealisté" tváří jako ochránci mentální svobody.

Nejvýznamnějším a obsahově nejustálenějším směrem byla exprese. V počátku reflektovala existencialitu člověka, jeho sociální hlediska, to vše byla reakce na první fázi industrializace. Její odnož neorealismus připomněl lidství jako božskou substanci a společná linie vyústila koncem šedesátých let v tzv. umění nové figurace, které ještě stále bylo uměním o člověku. Strukturalismus završil možnosti formy, nová figurace možnosti obsahu. Samozřejmě že vedle toho šly a vznikaly paraelní tendence, ale významově se vše, co přinesl zásadní předěl impresionismus - jež byl ještě obraz světa a následný kubismus, jež už byl obrazem obrazu - protknulo koncem šedesátých let a došlo k velkému třesku v umění, k do té doby nemyslitelné kompaktibilitě.

Z tohoto silně zredukovaného pohledu sleduji, jak umění postupně našlo sebeobdiv v kombinaci, v nahodilosti, samoúčelnosti, jak postupně opouštělo své ideály a stalo se idealismem. Sleduji, jak myšlenka opustila formu a forma se nakonec nestala myšlenkou. Tento vývoj dokončila postmoderna, s velkou nadějí shrnula vše pod jednu střechu ve jménu liberalismu, ačkoliv byla ve výtvarném umění zprvu ještě oživením zájmu o archetypální hodnoty člověka, alespoň u nás.

Význam českého postmoderního umění osmdesátých let není dosud plně zhodnocen, byl velmi autonomní a osobitou větví, reagující na naše prostředí. Stejně tak ale i český kubismus je pojem, ovšem třeba v díle Čapka, nikoliv Filly. Mnozí čeští umělci ale dokázali skvěle reagovat na trendy tím, když v nové formě obsahově akcentovali českou identitu. Vím že to zní jako fráze, protože už nikdo neví, co to je. Všichni znají Slavíčka, jako zaručeného representanta impresionismu, už ale skoro nic nevědí o Miloši Jiránkovi. Slavíček otrocky, i když přesvědčivě přijal metodu impresionistického vidění, Kuba z ní vytvořil efektní záležitost, teprve Jiránek ji posvětil českou lyričností a lyrika, ta byla v českém umění vždycky pojem.

Postmoderna skvěle nabídla osvobození od tradice, jakkoliv byla vlastně ještě završením tradice. Pozdní postmoderna se rozdrobila na multimediální umění, nebo tzv.vizuální umění, jež je odpovědí na "požadavek jednoty" globalizující ho se světa (vše je včetně umění propojeno v komunikační superstrukturu). Do jisté míry je současné umění skutečně sice komplikovaným, ale věrohodným jazykem doby (struktura jako obraz a obraz jako struktura), možná až tak věrohodným, že ztrácí význam a je přehlédnutý (třeba v galeriích), protože už není alternativou. V dnešním světě komunikujeme o sto šest, komunikujeme rychle, přizpůsobivě, ale o čem vlastně komunikujeme? To jak, je forma, to o čem, je obsah.

Umění do sebe absorbovalo všechny patologie, ve všech myslitelných oborech a směrech. I diskuse uvnitř umění, např.spor feminní - maskulinní je odpovídající, tématem se absurdně stává i biologická odlišnost, třeba menstruace! Současné umění čerpá plným právem ze všeho a ke všemu se vyjadřuje, všímá si politických souvislostí, sociálních a sociologických vztahů, neverbální komunikace lidí, dokonce komunikace komunikací či technologií mezi sebou, různých abnormalit, v nichž se tváří svobodně a věrohodně. Současné umění říká takový je svět a i takový jsou v něm lidé, avšak lidským měřítkem není mobil a vizí není bankovní konto.

Současné umění má maximální svobody, ale jakoby si stále nevědělo rady s tradicí. Spojilo se s komplexní globální komunikací, avšak přesto chce být vystavováno v galeriích a instalováno v tzv. veřejném prostoru. Nevím proč, nechápu důvod, deklaruje snad současné umění jeho vystavítelnost, pakliže se má stát a nebo už je všude přítomným fenoménem? Proč má umění v galeriích zprostředkovat to, co dostatečně "dobře" dělá televize, reklama a jiná masová média? Dnes jsou sice myslitelná všechna formální schémata a předpokládám, že další kombinace budou už jen kombinace kombinací na globální šachovnici lidstva, ale obávám se, že porozumět nebude mít smysl, účastnit se bude cílem všeho počínání.

To je myslím přesně ten moment pomyslného návratu avantgardy ducha do katakomb. Soustředit se na podstatné věci, vymanit se ze setrvačnosti závodu kdo z koho, kdo dříve, nevystavovat jen kvůli výstavám, neprosazovat se za každou cenu, rezignovat na stávající systém, vystoupit z vlaku, o kterém už nikdo neví, kam směřuje. Novou osobností by mohl být umělec, který znovu objeví duchovní přesah člověka, metafyzický rozměr života a bude opět klást otázky nikdy nezodpovězené a nezodpověditelné. Pozoruji v nejmladší generaci znatelné projevy zklamání a jistou snahu chovat se alternativně. Neohlížejí se na trendy, začínají hledat podstaty původnosti v sobě a to je velmi nadějné.