Podstatnější souvislosti jsou tyto:

Komunální politika, provozovaná zejména ve větších územních celcích (obce, města a městské části nad několik tisíc obyvatel) se po opravdu nepovedené reformě veřejné správy mnohde zredukovala na stav, kdy místní vládnoucí politická reprezentace je v pozici téměř údělných knížat, jež ovládají vcelku bez problémů nejen samosprávu daného územního obvodu, ale i výkon přenesené působnosti, tedy státní správy. Úředníci, kteří ji vykonávají, jsou jejich zaměstnanci, jsou jim proto fakticky plně podřízeni a ačkoli by neměli být při výkonu rozhodovacích činností ovlivňováni, jde o pustou teorii. Samozřejmě, že si mohou dovolit rozhodnout jinak, než si přeje pan starosta, pan radní či pan tajemník, ale ono se jim to vrátí. A když nebudou poslouchat vícekrát, tak pěkně poletí. Takové případ existují, ale naprostá většina úřednictva disciplinovaně posluhuje. Dokonce lze říci, že vedoucí příslušných odborů jsou vybíráni právě s ohledem na to, zda jsou dostatečně poslušní a zda zajistí provádění výkonu státní správy právě takovým způsobem, který se místnímu načalstvu hodí.

Pokud je mi známo, tak to probíhá asi takto: když se objeví nějaký potřebný komerční subjekt, například investor nebo developer, který chce nějaký ten svůj komerční případ uskutečnit v daném obvodu, jde nejdřív sondovat možnosti. Samozřejmě, že je v českých poměrech připraven uplácet a rozdávat "pozornosti", ale našli se i tací, kteří (často ze zahraničí, tedy nezvyklí na naše české poměry) zděšeně přiběhli z jednání s místními politiky a zjevně otřeseni sdělovali, že si druhá strana rovnou a natvrdo řekla o úplatek. Prostě takto to chodí. Když se politická věrchuška s firmou dohodne, tak jen pokyne úředníkům, aby její obchodní případ zprůchodnili. A to se také děje.

Náhle se sousedé či občanská sdružení, tedy ti, kdo by jinak byli samozřejmými účastníky daných řízení, dozvědí, že se o umístění či povolení té které mohutné stavby nebo jiného zásahu v území rozhoduje bez nich, věc se před nimi důsledně tají v zájmu hladkého odsouhlasení a jsou úřednictvem drze odháněni. Obdobně se pro potřeby tohoto zprůchodnění zmanipulují stanoviska či vyjádření dotčených orgánů státní správy (životní prostředí, veřejné zdraví, bezpečnost silničního provozu, památková péče a další) -- a případ je odsouhlasen a prosazen. Až se začne betonovat a veřejnost se bude bouřit, vyplavou na povrch nezákonnosti, tak vedoucí stavebního úřadu klidně řekne do televizních kamer že se prostě spletl(spletla) -- no a co? Člověk je přece tvorem omylným! Dobře ví, že pokud vyhověl či vyhověla přání vrchnosti, tak žádné televizní pořady nebo novinové články - natož pak nespokojenost občanstva - nemohou jejich postavení ohrozit. Ať si klidně plkají -- máme přece svobodu slova!

S těmi úplatky je to podle všeho tak, že jde ve své podstatě o celoplošný a systémový rys, který má navíc kolektivní, mafiánský základ. Jde o to, že by bylo naivní předpokládat, že pan starosta (pan radní, pan předseda komise výstavby apod.) vezme úplatek jen tak pro sebe. Nikoli, ty peníze jdou do kolektivních rukou, z nich se vytváří černé fondy politických stran, tak potřebné k vedení politických kampaní, pěstování spolupráce s médii, ke stimulaci podstatných postav hry -- včetně vedoucího úředníků, těch veledůležitých výkonných posluhů. Pokud se nějaká ta korupční kauza provalí, tak je povinností toho nešiky, který do takového průšvihu spadne, aby to lejno nechal na sobě a zkroušen odešel a nechal se vláčet veřejným míněním a vyšetřovateli -- ale aby to nechal pěkně jen na sobě. Omerta je omerta! Případným jeho poněkud nevhodným tvrzením, že "pan starosta taky", se nedopřeje sluchu a zahrají se do autu. Systém pak jede dál, a jeho nástupci si dají o to větší pozor. A dělají totéž.

Tak to tedy chodí. Panstvo se nechá zvolit občany do funkcí, tam se zformuje faktické ohnisko moci (je nesmyslem předpokládat, že mezi skutečné držitele lokální moci patří celé zastupitelstvo nebo všichni vedoucí úředníci -- nikoli, zastupitelstvo se skládá z opozičního křoví, z těch do počtu, ze skupinek druhořadých politických přisluhovačů -- a pak je tu pár opravdových držitelů skutečné moci, užší kamarila, jež opravdu vládne, rozhoduje a inkasuje). Do mocenské kamarily nemusí někdy patřit ani starosta či primátor. Ale mohou tam patřit nezvolené postavy, třeba některý z klíčových vedoucích úředníků.

Jde tedy o mocenské skupiny, legitimizované zpravidla všeobecným aktem volby, ale následně již hrající své vlastní hry, partajní a korupční. Rozhodně nezastupují zájmy svých voličů, ale spíše svých klientů a sponzorů z komerční sféry. V tom je ten vtip: takového darebáka naprosto bezchybně zvolí občanstvo ve všeobecných volbách (politické strany a jejich peníze či jiné způsoby manipulace se postarají o to, aby byl favoritem voleb nebo aby se vybíralo z takových, kteří si jsou opravdu hodně podobní), ale pak -- jakmile se dostane do pozice "voleného zástupce lidu" s nezpochybnitelným mandátem, rychle začne pracovat na úplně jiných věcech, než je obecný zájem a dobro místní pospolitosti, jíž formálně zastupuje. Vytváří se zde politická vrstva držitelů moci, jež má své vlastní zájmy, hraje své vlastní hry, pracuje na svých vlastních kšeftech.

Čím větší samosprávný celek, tím spolehlivěji se projevuje odtržení držitelů moci od voličstva, tím snáze a nekontrolovaněji hrají tyto "lokální kamarily výkonu reálné moci" své autonomní a temné hry. A naopak -- čím menší je onen samosprávný celek, tím větší je potence obstojného a transparentního fungování volených politických reprezentací a jejich úředníků. Je na ně tím víc vidět, jsou tím snáze pod kontrolou svých voličů, sousedů, prostě lidí okolo. Tady se výkon moci může jen stěží odtrhnout od dohledu voličstva, stát se sférou svébytných skupinových zájmů. Ale to je samozřejmě jen potence. I v sebemenší obci se může moci (zcela legitimně) chopit pár práskaných gaunerů, na které nikdo z místních nemá. Ovšem tam, kde jde o deseti a statisícové celky, je negativní výběr skutečných držitelů moci (oněch "lokálních kamaril výkonu reálné moci") vcelku spolehlivě zajištěn.

Tak to tedy s námi opravdu je. Nikoli úplně vždy a také ne úplně všude. Ale převažující a tedy podstatná povaha systému komunální politiky je takováto. Ale co s tím dělat? Je několik možností. Obyčejný člověk, řadový volič to může ignorovat, pokud jej alespoň nechají obstojně vegetovat, za přijatelných podmínek. Nebo může pro sebe věc uzavřít tak, že "politika je holt vždycky svinstvo" a nevnímat to. Může pak ke komunálním volbám jít nebo také nejít. Obojí má své oprávnění a zdůvodnění.

Jít k volbám je dobré již proto, že je to jediný moment, kdy můžeme aktivně něco udělat. A pokud již k volbám půjdete, bude velmi vhodné volit nikoli staré, u moci dobře usazené zjevy a strany, ale volit ty jiné, tedy opozici nebo nové možnosti, jež se naskýtají.

Komunální volby mají to nesporné kouzlo, že jde přece jen méně o záležitost partajních sekretariátů a více o otázku osobností. Kolikrát se dostanete do kontaktu se starosty takových partajních příslušností, že se až divíte, když je poznáte blíže. Už jsem spolupracoval se starosty z ODS, kteří byli vším, jen ne tím, co si pod členem této strany běžně představíme. Dokonce i před lety starosta z DEU nebyl vůbec žádný problém - spolupráce naprosto výborná. A což pak volení zástupci za KSČM? Spolupráce bez problému! A k tomu dlouhá řada sympaticky vyhlížejících nezávislých kandidátek... . Jistě je z čeho vybírat. Dokonce i Strana zelených, jež nám v parlamentních volbách slibovala změnu -- a té opravdu dosáhla alespoň svým povolebním chováním -- mírou rádoby zásadového antikomunismu a neuvěřitelného miliskováním s ODS (tohle tu dosud nebylo -- a nejen u nás! Zde bylo opravdu dosaženo změny! Bohužel jen v tomto... .) - i tato strana je v komunální sféře nespornou nadějí. Jsou tu zajímaví noví lidé a rozdílnost vrcholové a komunální politické sféry je určitou zárukou, že na místní úrovni nezopakují trapnosti své strany ve vysoké politice. Má smysl jim dát hlas, zvláště pokud víte, co je to za lidi. Nenechme se mást poněkud reklamně bombastickými billboardy.

Ovšem problémů tu vyvstává hned vícero. Ať už zvolíme kohokoli, systém je nastaven tak, že jej budeme hodně obtížně kontrolovat a on nám žádné zprávy o výkonu námi daného mandátu podávat nemusí. A pak - volíce alternativní kandidátky, dáváme svůj hlas s největší pravděpodobností onomu opozičnímu politickému křoví, beznadějně vyřazenému z podílu na rozhodování opravdu podstatných věcí. Ale když bychom zvolili dosavadní držitele moci, vyjde to co do kontroly výkonu námi daného mandátu nastejno. Asi má přece jen větší smysl volit alternativní kandidáty, i když v žádném případě nejde o "změnu na dosah ruky", jak je na plakátech.

Ale je samozřejmě možno i nejít k volbám. Pokud s politickou kamarilou své obce po léta bojuji, asi bych ji neměl nyní svou účastí na bezzubém volebním aktu legitimizovat. Asi bych se neměl nechat ani v náznaku vtáhnout do politických hrátek, jež jim dávají oprávnění k dosažení moci. Asi bychom měli začít opravdu přemýšlet, co dělat, aby se tento naveskrz prožluklý a odpudivý pořádek změnil. To je vážná otázka. Pokusit se to změnit tím, že "půjdeme do politiky" tu politiku měnit? Vypadá to logicky a pěkně, plně to odpovídá formálním pravidlům dané hry, jenže je tu podstatný problém: stalo se již v minulosti víckrát, že lidé z občanské sféry šli do politiky aby to či ono prosadili, změnili či vylepšili. A výsledkem bylo, že zmizeli. Občanské aktivity o ně prostě přišly, ti lidé již operovali v jiných sférách, vzdálených jejich původním východiskům. Toto riziko tu je a bývá tím větší, čím vyšší patro politiky obsadili, čím vyšší funkce dosáhli. Tento politický systém funguje často otřesně, ale v jednom je přece bezchybný: nové aktéry politické hry si buď přizpůsobí (oni se přizpůsobí pravidlům hry, zákulisním intrikám, osvojí si dané skupinové zájmy apod.) - s oblibou říkávám, že si politický systém nové aktéry pěkně zmetabolizuje. Nebo se ti nováčci zmetabolizovat nenechají -- a pak je odvrhne, vyřadí. Je jen otázkou okolností, zda jsou zařazeni mezi okrajové, trpěné politické křoví bez vlivu (to zejména když mají mandát, který se jim nevyplatí hned brát), nebo prostě vyletí ze hry úplně. Proto lze uzavřít, že je neskonale větší pravděpodobnost, že si výkon moci přizpůsobí nové aktéry, nežli že noví aktéři změní způsob výkonu moci. Tudy proto cesta ke změně systému podle všeho nevede.

Kudy tedy jít? Tu cestu musíme poctivě hledat. Může to být cesta vybočující z navyklých pravidel hry. Teď hned se dá dělat alespoň to, co pan inženýr Klaus označuje s despektem jako NGOismus, co kritizuje jako nepatřičnou "občanskou společnost", kterou je třeba rozhodným způsobem potírat. Je to jednoduše vzato občanská aktivita zdola, samostatná, nepodchycovaná a neovlivňovaná institucemi politického establishmentu, ale mířící proti nim v zájmu prosazení těch či oněch dílčích požadavků. Je to cosi v tom smyslu, jak bývají definována "nová sociální hnutí" v politické a sociologické literatuře. Tudy vede jistá cesta, i když s řadou omezení. Tímto způsobem je možno budovat fungující struktury nezávislé na byrokratické kontrole a na politikařících vrchnostech. Tady je možno svobodně pracovat a zároveň sféru svobody postupně rozšiřovat. Nelze vyloučit, že taková příprava na zásadní systémové změny bude tou pravou cestou. Pokud je tento establishment špatný, pak je nutno o jeho změnu usilovat!

Na závěr jeden detail k dalšímu přemýšlení: vůdce již 12 let (!) trvajícího úspěšného povstání v jihomexickém Chiapasu, Subcomandante Marcos, tento proslulý povstalecký zakuklenec, sedl prvého ledna letošního roku na motorku a vydal se na cestu po Mexiku. Začal svou předvolební antikampaň. Jezdil po zaprášených městech a městečkách, kde se už léta mezi volbami žádný oficiální politik nezastavil. Jeho předvolební poselství bylo jednoznačné: "Každé tři roky, každých šest let přijdou (oficiální politické strany) prodávat ty samé lži. Nemají nám co nabídnout a nebude pro nás nic užitečného na tom, když se nebudeme snažit o získání vlastní síly. Věci se změní jen zdola a zleva." Po šest měsíců projížděl jednatřiceti členskými státy Spojených států mexických a končil ve federálním okrsku Mexiko City. Zastávky antikandidáta Marcose na této cestě jsou zajímavé: mají mnoho z koloritu předvolebních kampaní: tlampače, tribuny, tisícové zástupy. On sám se ale chová zcela netradičně: vždy usedne, vyndá dýmku a tabák a také papír a pero a soustředěně naslouchá tomu, co na shromáždění říkají do mikrofonu obyčejní lidé. Vyslechne hodiny svědectví místních učitelů, zemědělských dělníků, studentů, důchodců, kteří přišli oslovit maskované rebely. (Samozřejmě, že si to policejní fízlové všechno filmují a zapisují, jak jinak!) Marcos pak mluví až na konec. Co slyšel, všechna ta svědectví, stížnosti, to vše sestaví ve své řeči do hlasu, který odmítá opětovné sliby oficiálních kandidátů a jejich stran a volá po vytvoření sociálního hnutí, jež by se stavělo proti korupci, útlaku a vykořisťování vládnoucí politickou třídou. Marcos nikam nekandiduje, nezajímá ho oficiální politika, nehodlá zakládat novou politickou stranu. Jeho "jiná kampaň" se snaží o podnícení nového hnutí za sociální změnu a pracuje svou cestou pro takovou zásadní změnu. V tom je to nové: on pochopil, že je nutno vykročit mimo rámec oficiálního establishmentu a připravovat tak jeho změnu.

Že je to někde jinde? V rozvojové zemi? Že u nás je všechno jinak? To není tak docela pravda. Pokud bychom se probírali jednotlivostmi, překvapilo by nás, jak mnoho problémů je společných (nadutost vrchnosti, mafiánské praktiky, všudypřítomná korupce, nabubřelá oficiální politická frazeologie, pokrytectví oficiální politiky i médií). Ostatně v globalizovaném světě tomu ani nemůže být jinak. I my bychom měli začít takovou "jinou kampaň"! Nenechme se totiž mýlit zdánlivým klidem a stabilitou našich dnešních pořádků. Jako dosud vždy v dějinách, i nyní již pod povrchem všední skutečnosti pracují síly a tendence k jejich změně. Všeho do času!

ohledně "jiné kampaně" Subcomandanta Marcose použit zdroj: Gibler John, Slačálek Ondřej, "Tak trochu jiná kampaň", Kulturní týdeník A2 č. 31/2006, 2.8. 2006, str. 21