Tento zmatek má řadu politických příčin. Především převládlo přesvědčení, že porušením demokracie principů jsou úmyslné i neúmyslné chyby při sčítání hlasů, ale ne manipulace veřejnosti. Kauzy jako Kubiceho zpráva či předvolební lhaní maďarské vlády jsou nejznámější příklady tohoto přístupu. Nemluvě o tom, že ve všech zemích visegrádské čtyřky jsou sestavovány rozpočty tak, aby si vláda -- jedno, zda levicová či pravicová - neponičila mediální obraz nepopulárními škrty.

Dalším problémem je zneužívání médií: nejen ke "zpracovávání" veřejného mínění, ale také k diskreditaci protivníka z jiných politických stran a při soupeření uvnitř stran. Politici pochopili, že sedmou velmoc jako celek ovládnout nemohou, ale že média milují dramata. Nejlépe prodejné poplašné zprávy je navíc možné následně "doladit". V Česku oznámení ministra financí o rozpočtové povodni doprovodilo rozhodnutí vlády o zvýšení důchodů nad úroveň stanovenou zákonem. Vzápětí ministr vnitra využil svoji ústavní autoritu k tomu, aby propagoval tvrzení jistého novináře, že policisté odposlouchávali politiky a žurnalisty. Premiér ho podpořil. O pár dní později tentýž ministr projevil radost nad ujištěním, že zákony nebyly porušeny a že se neodposlouchávalo.

Ze stejného soudku je i dramatická medializace domnělých útoků na maďarsky mluvící občany na Slovensku. Některé politické skupiny se snažily zneužít vzniklé situace k vyvolání nálad národnostní nesnášenlivosti a destabilizovat vládu. Málem se jim to podařilo, a to za vydatného přispění domácích i zahraničních sdělovacích prostředků.

Maďarský předseda vlády Ferenc Gyurcsány využil médií k jiným cílům. Jediným logickým vysvětlením jeho sebediskreditujících výroků je pravděpodobná snaha utlumit hlasy vnitrostranické opozice vůči razantním reformám, které jsou proti duchu programu Gyurcsányho socialistů. Zveřejnění premiérova projevu vyhnalo lidi do ulic, ovšem vidět byly hlavně ty skupiny, které už dříve patřily k radikální opozici. Udržet u moci by premiéra mohlo to, že se od násilí distancovala oficiální opozice a že reformy mají podporu z Bruselu.

Potíž je rovněž v korupci. Ta se nejvíce projevila v Polsku a Česku, zatím co v Maďarsku i na Slovensku zůstala více ve skrytu. Varšavské a pražské zkušenosti přitom říkají, že korupce představuje pro vládu v Bratislavě větší nebezpečí než případné národnostní sváry, na něž je připravena.V Polsku, jak známo, korupce zcela rozložila tamní levici. V Česku se sociální demokracii podařilo zachránit až na poslední chvíli, a to radikální změnou způsobu vedení strany.

Visegrádský zmatek ukazuje, že v řadě postsocialistických zemích nebyl u nových politických elit přechod k demokracii spojen s ochotou přijmout za své odpovídající občanské ctnosti.

Obraz odpovědného politika pečujícího o stát je stále ničen honbou za sobeckými soukromými a skupinovými zájmy. Zdá se, že změna může nastat až po příchodu nové generace politiků.

Článek vyjde ve středu v týdeníku Ekonom