O přiměřenosti izraelské reakce lze debatovat. To ale nic nemění na skutečnosti, že to byl Hizballáh, kdo porušil letité příměří na mezinárodně uznané hranici. Kdo chce soudit, měl by začít u něj. A jestli bombardovaní obyvatelé Libanonu považují Hizballáh za obránce své země, je otázka, zda jsou na svém nezáviděníhodném údělu zcela bez viny.

MfDnes přinesla 27. července názor Jany-Al-Oukly, popisující postoj obyčejných Arabů. Zajímavý je poslední odstavec, z něhož ocituji "Jistý americký politolog nazval Araby blázny, protože nechtějí přijmout západní demokracii a mír s Izraelem. Arabská ulice však nemá důvod věřit západním slovíčkům o demokracii a mírovému soužití s Izraelem už vůbec ne. Přijmout existenci Izraele pro obyčejného člověka znamená prodat svou čest a svou zemi a krev, a to byly v arabském světě vždy největší hodnoty." Zda Arabové přijmou či nepřijmou západní demokracii je především jejich věc. Ale mír s Izraelem nikoli.

Také mezi izraelskými Židy se najdou čestní lidé, kteří se odmítají vzdát jediné pídě země, kterou jim prý kdysi daroval Hospodin. Většina izraelské "ulice" ale tento cíl zřejmě nepovažuje -- nebo aspoň na jistou dobu přestala považovat - za správný. Buď z morálních důvodů nebo proto, že jejich čest jim nestojí za nekonečnou válku. Izrael v posledních patnácti letech několikrát usiloval o mír, který sice měl své mouchy, ale předpokládal existenci palestinského státu. Arabská strana nikdy s odpovídajícím projektem nepřišla. Asi je to opravdu v rozporu s její ctí. Lze to pochopit, nelze však na tom stavět mír.

"Rakovina na arabském těle" při své obraně mohla kdysi dojít do Damašku, ale neudělala to. Do Bejrútu došla, ale nevyužila toho k anexi libanonského území, které později zcela vyklidila, podobně jako předtím Sinajský poloostrov. Naproti tomu konečným cílem arabské obrany je úplné zničení Izraele. Pak ovšem není divu, že například Spojené státy odmítají přiznat těmto obranám stejnou legitimitu. Jak by asi vypadala dnešní Evropa, kdyby zde platil podobný kodex cti ? Asi ne o moc lépe, než dnešní Bejrút.

Oběti a utrpení arabsko-izraelského konfliktu jdou na vrub stejně tak židovské touze po vlastním státě jako popsané arabské cti. Kdo volí tuto čest, volí válku. Budiž mu přáno. Jeho rozhořčení nad důsledky této války pak ovšem poněkud ztrácí na přesvědčivosti.

Většina Izraelců zřejmě došla k závěru, že je vcelku jedno, jak se jejich země bude chovat ke svým arabským sousedům. Tak jako tak budou mít na výběr pouze mezi zničením Izraele a permanentní válkou. Nedivím se jim.

Co dál? Podle zmiňovaného článku Jindřicha Kalouse vládcové Ameriky nepochopili nedělitelnost světové bezpečnosti. Dejme tomu. Představme si tedy americkou vládu, která to pochopila. Co konkrétně by měla udělat ? Dostat Izrael a Palestince k jednacímu stolu? To se podařilo už před patnácti lety. Výsledkem je několik téměř uzavřených, ale nedodržených dohod a neustále se zhoršující bezpečnostní situace. Toto zhoršování se datuje nejpozději od začátku druhé intifády, nelze je tedy chápat jako důsledek americké neokonzervativní politiky po 11.září.

Přinutit Izrael, aby se stáhl do hranic z roku 1967? To by bylo obtížné, ale patrně možné. Budou potom USA (o Evropě nemluvě) schopny garantovat to, co bude pro Izrael hranicí, ale pro Araby pouze linie příměří ? (Tím spíš, že to de iure pouze linie příměří je.)

Přesvědčení, že obě strany musí dospět k nějakému kompromisu, nemusí být bohužel pravdivé. Tahle válka může trvat další desítky let a skončit vyhlazením jedné ze stran. Není to zrovna hezká představa. Obávám se ale, že jenom kvůli našim estetickým měřítkům se Arabové své cti nevzdají. A Židé svého státu také ne.

V souvislosti s arabsko-izraelským konfliktem nemá cenu hovořit o demokracii, neboť o tu tady nejde. Ani o spravedlnosti, neboť té zde nelze dosáhnout -- arabská a židovská spravedlnost se zde navzájem vylučují. Smysl má pouze válka a mír. A v tomto směru je pomyslný míč -- i když to tak momentálně třeba nevypadá -- na arabské straně hřiště.