Jestliže Spojené státy americké požádají (nebo možná již tak učinily) Českou republiku o souhlas s tímto projektem, pak by naše odpovědné orgány místo ponechání místa bouřlivým diskusím, které rozdělují naší společnost na tábor , který souhlasí a na ty, kteří s tím nesouhlasí měly tuto otázku předložit vedení Aliance, jejímž jsme členy. NATO by mělo o tomto požadavku jednat a zaujmout stanovisko. Všechny ty řeči proč protiraketové nebo také raketové základny, na které se může rychle takovéto zařízení změnit, vytvářejí velký šum, v němž zanikají logické a rozumné argumenty, které by měly zdůvodnit proč se tak vůbec má stát.

Jakékoli základny kterékoli velmocí mimo jejich území, které by nebyly pod jurisdikcí státu na němž jsou nebo by měly být vybudovány, by se neměly realizovat vůbec. Zkušenosti máme s bývalým SSSR, ale nejsme sami. Pokud NATO bude souhlasit, aby na území některého jeho členského státu takováto základna má být, rozhodne, ovšem po projednání s tímto státem, pak to bude v souladu s cíly a programem této aliance.

Raketami ani jinými zbraněmi nelze žádný národ ani náboženství porazit. V současném světě vůbec ničím. Ani válkou, ani obsazením území. Viz Irák, Afghánistán nebo Vietnam. Z toho vyplývá, že lze žít s touto skutečností nebo vedle ní a reagovat na ní tak, aby nemuselo dojít ke zničujícím válkám.

Tím netvrdím, že by měl být zastaven boj proti terorismu, ať již má kořeny mezi islamisty, muslimy, buddhisty, nacionalisty nebo kdekoli jinde. Zbraně, rakety, tanky nenesou nikdy mír na svých hlavních, nýbrž jenom zkázu.Mír se rodí z vítězství spravedlivé věci a jeho dosažení by mělo být bez ztráty životů nevinných lidí hlavně dětí, kteří nejsou vůbec ve válečných konfliktech zúčastněni. Tento boj lépe řečeno úsilí je tím nejsložitějším bojem a politickým umem, mistrnou strategií a taktikou.

Vojensky lze porazit jiného protivníka, stát, válečnou koalici, (byla to např. osa Německo,Itálie, Japonsko ve II.světové válce) když je protivník slabší. Ovšemže při takovém konfliktu hraje důležitou roli přesvědčení a názor za co, že se vlastně bojuje. Lidem, vojákům i ostatnímu obyvatelstvu na obou stranách boje se ovšem předkládají vznešené cíle. Bojujeme za vlast, za krále, za císaře, za území, které nám patří, za čest a pravdu, proti útlaku a ponižování, za víru, za náboženství, za našeho jedině toho pravého boha, za mír, proti imperialismu, proti bolševismu atd.

Na obou stranách je dost těch, kteří uvěří někdy v tyto proklamace. Více je těch, kteří nevěří nebo nepřemýšlí, obléknou uniformy a jsou bojovat, protože je vyhlášena mobilizace a to je zákon a odmítnout, dezertovat to je zrádcovství a je trestáno někdy i zastřelením. Jiné je to u armád žoldáckých, ale to je jiná kapitola. Samozřejmě, že jsou věci a důvody proč lidé jdou do války spravedlivé, svaté, zdůvodnitelné.

Např. dlouholeté vykořisťování, ujařmení národa, bída, hlad, bezpráví, které vyvolávají vzpoury, odboj, jež mají přivodit zvrat poměrů nebo alespoň nápravu. Války byly již v pravěku, o území, o loviště, když kmen, družina či jiné společenství, jestliže vzrostl počet příslušníků a stávající teritorium všechny neuživilo. Když se sousedy nedošlo k dohodě a smírnému řešení, došlo na boj a válku. Válka je pokračováním politiky násilnými prostředky.

Dokud národy, státy, seskupení, moci i velmoci budou mezi sebou válčit pak nepřekročily civilizační práh, ať si o sobě myslí, že jsou jakkoli vyspělé a kulturní. Řešit věci násilím, zbraněmi, zabíjením, ničením vytvořených hodnot , přervat normální mírový život, zaběhané způsoby života, pohodu a řád je barbarství. Tomu je nutno vyhlásit boj. Tento způsob nazírání není pacifismus. To je konstatování skutečností.

Je možné poukázat na složité konflikty a situace zobrazené např. V Čapkově dramatu Matka. Ta dává, ač byla bytostně proti válce a zabíjení, svému poslednímu, nejmladšímu synovi, když jeho bratři zahynuli, do ruky pušku a říká jdi a bojuj.

Ano, život člověka, národů a států není šablona. Je složitý, rozporný, protikladný, krásný, ale i odporný svými ději a lidským chováním. Ale, aby se lidé, pokud si tak říkáme, zbavovali navzájem života, tohoto zázraku na této modré planetě, se vymyká humanistickému uvědomění a těm nejlepším vznětům, citům a stupni vývoje a pokroku. Vím, proklamace, programy a výzvy, usnesení,zákony, rezoluce a přání to nezmění.

Přesto úsilí a snahy, přesvědčení a přesvědčování našich souputníků doma, v Evropě i kdekoli ve světě, při každé příležitosti, nelze vzdávat. Demokracie je mimo jiné také diskuse. Veďme tedy dialog mezi sebou, mezi národy, státy, mezi mocemi a velmocemi, mezi pakty a seskupeními, mezi náboženstvími, ideologiemi, církvemi, mezi bohatšími a bohatými, mezi bohatými a chudšími, mezi sytými a hladovými, mezi chápajícími a těmi, kdož dosud nerozumí nebo nechtějí rozumět, mezi různými kulturami a rozdílnými světy v nazírání na život a jeho smysl o tom, že války, násilí, zbrojení, boj o nadvládu a vlastnění dalšího bohatství, peněz a moci nemají smysl, východiska a řešení, že je to cesta neprůchodná, cesta do ztracena, vedoucí ke vzájemnému zničení.