Začalo to v roce 2000 na Floridě. Při prezidentských volbách tam součty hlasů byly tak těsné (nemluvě již o zásazích do volebního procesu ze strany úředníků tamního guvernéra, shodou náhod bratra jednoho z kandidátů), že o výsledku voleb musel rozhodnout soud. Teď už se nikdo nediví tak těsným rozdílům mezi hlavními volebními soupeři, že je po volbách obtížné sestavit vládu či rozhodnout o prezidentovi. Ať už se jedná o výsledky v Německu, v Itálii nebo v Mexiku. Ale i na Ukrajině a u nás.

Záleží na politické kultuře a velikosti volební sázky, jak se země s takovouto situací vyrovná. Německu a Itálii stačila k nalezení řešení jednání stranických špiček, v Mexiku jsou ulice plné manifestantů. Do kyjevských a pražských sporů stranických špiček byli manifestanti zataženi jen zcela okrajově. Podzim je z tohoto hlediska nejasný.

Volební sázka na Ukrajině byla ovšem mnohem vyšší než ta v Česku. V Kyjevě se lámal geopolitický chleba -- řešila se zahraničněpolitická orientace velké země. Nepřímo se rozhodovalo o státním jazyku, o hospodářské koncepci a podobně. I ve volebním výsledku měl blok kolem oranžových většinu, přestože vyhrála modrá Strana regionů.

Pak už nastupují podobnosti. Blok kolem oranžových měl většinu jen proto, že jeho součástí byla Socialistická strana Ukrajiny, která ovšem oranžová není. Tak jako u nás jsou zelení součástí pravicového bloku jen proto, že to chce část vedení jejich strany. Jádro oranžových -- Blok Julie Tymošenkové a prezidentská strana Naše Ukrajina -- bylo vnitřně rozštěpené. Vždy představovalo dvě zájmové skupiny, mocenské i privatizační. U nás pravicové jádro -- ODS a lidovci -- též představuje odlišné zájmové skupiny, byť se dnes hovoří o možnosti jejich předvolební koalice.

Čtyři měsíce po volbách nebyla Ukrajina schopna sestavit vládu. Pak ukrajinský prezident Viktor Juščenko přijal realitu danou neschopností nalézt dohodu v táboře oranžových, která byla vyvolána především spory mezi ním a ambicemi Tymošenkové. Socialisté odstoupili od oranžového bloku a spolu s modrou Stranou regionů a s komunisty vytvořili tzv. protikrizovou koalici. Ta navrhla prezidentovi za předsedu vlády Viktora Janukovyče, tedy člověka, proti němuž se vedla tzv. oranžová revoluce.

Několik minut před půlnocí oddělující den, kdy měla vypršet ústavní lhůta pro předložení kandidatury premiéra, poslal ukrajinský prezident Nejvyšší radě návrh na jmenování Janukovyče předsedou vlády. Toto prezidentovo rozhodnutí následovalo po více než desetihodinovém jednání, které s Janukovyčem vedl. Výsledkem byl kompromis ztělesněný v dohodě a nazývaný Univerzál, který umožnil nejen zmíněný návrh premiéra, ale i rozšíření »protikrizové koalice« o oranžové. Přesněji řečeno, o oranžové bez Bloku Julie Tymošenkové, která oznámila odchod do nekompromisní opozice. A bez té části poslanců za prezidentskou stranu Naše Ukrajina, která nedokázala dosažený kompromis strávit. Poslední počty hlásí, že provládní blok se může spolehnout na 332 hlasů v parlamentu se 450 poslanci.

I to je možný model pro Česko. Jestliže v současné chvíli jsou dohody občanských a sociálních demokratů neprůchozí především ve vedení ODS, ukazuje se, že ne vždy je zapotřebí souhlasu absolutně všech hráčů. Mnohé pak vyřeší čas. Například v Kyjevě ministry za silové sektory a ministra zahraničních věcí jmenuje prezident. Někteří z těch, kteří byli už v předcházejícím kabinetu, tvrdili, že pod Janukovyčem nikdy nebudou pracovat. V pondělí ale od něj dekret přijali. Nejen odpovědnost, ale i ambice a soukromé závazky si často vynucují ústup od principů.

Na posledních kyjevských událostech je zvláště cenné, jak se začaly řešit problémy. A důležitá je i cesta k hledání řešení neřešitelných sporů. Při jednání se prezident a Janukovyč nedokázali dohodnout, zda má, či nemá Ukrajina vstoupit do NATO. Kompromis má podobu dohody o tom, že rozhodnout o této otázce má referendum. Když se nenalezne řešení v politické elitě, je nutné hledat cestu demokratickými prostředky. To je poznání důležité i proto, že mnohé z velkých ukrajinských problémů politický kompromis nevyřešil a nové spory jsou na obzoru.

U nás se pro mnohé jeví jako demokratické řešení sporu o sestavení vlády vypsání nových voleb. Jenže ty mohou opět přinést remízu -- tedy návrat na začátek. Řešení záhady povolebního hlavolamu je především v politické kultuře elity.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom