Při současném poměru sil a situaci je těžké dojít k jinému závěru, než že základna antiraket USA v Česku bude součástí útočného systému zaměřeného zejména proti Rusku, a že ve hře bude především přístup Spojených států jako dosavadního, byť slábnoucího globálního hegemona k ropě, plynu a nerostným zdrojům Ruska.

Jak může antiraketová základna sloužit útoku? Hodí se té straně, která se domnívá, že může zaútočit na protivníka mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM) nebo jinými prostředky, a získat tím podstatnou mocenskou výhodu. Antirakety pak ochrání životně důležitá centra útočníka před odvetou protivníka, který nemá jiné účinné prostředky obrany než ničení útočníkova území pomocí ICBM - pochopitelně vybavených jadernými hlavicemi, které jsou jedině schopny okamžitě způsobit útočníkovi dostatečnou škodu.

Vystřelení ICBM je složitá operace, kterou zvládne jen málo zemí disponujících potřebnými technickými a ekonomickými zdroji. Sestřelení ICBM pomocí antirakety je ještě složitější. Ani země nejpokročilejší v tomto oboru - dnes USA a Rusko - to nedokáží s dostatečnou spolehlivostí. Zvyšování počtu a technické úrovně ICBM bude tento úkol dále ztěžovat (a to nebereme v úvahu jiné typy zbraní s podobným účinkem jako ICBM, jako např. křižující střely).

Důsledek: antiraketami bude možné ochránit pouze omezený počet cílů, které by mohl v odvetě napadnout protivník. Pokud bude mít protivník dostatečně velký počet dostatečně kvalitních ICBM, která zaměří např. na velká města útočníka, budou mít tato města většinou smůlu. Antirakety budou totiž schopny ochránit jen nejdůležitější potenciální cíle na území útočníka, tj. vlastní raketové základny určené pro další následné údery a centra politického a vojenského rozhodování.

Každá země, která se zapojí do tohoto systému, nutně podlehne jeho logice. Vzájemně na sebe budou mířit a sebe sama ochraňovat jen nejdůležitější vojenská a politická centra. Ostatní obyvatelstvo a území bude zajímavé pouze do té míry, do jaké bude zajišťovat fungování oněch vojenských a politických center. Jeho vlastní ochrana bude ale v nejlepším případě částečná, v horším mizivá.

Jaký je nejpravděpodobnější scénář potencionálního konfliktu? Jako první zaútočí Spojené státy na Rusko (opačná varianta nedává smysl), Rusko odpoví odpálením ICBM na USA. Antirakety vypuštěné z území ČR jich možná několik dokáží zneškodnit. Přitom dojde nad naším územím nebo v jeho blízkosti k několika jaderným explozím s radioaktivním spadem a elektromagnetickými pulzy. Jejich účinky je těžké přesně zhodnotit, ale určitě budou závažné. Kromě toho se vojenská zařízení USA na našem území stanou terčem jaderného útoku druhé strany, proti němž nebude obrany - ať to bude antiraketová základna v Jincích u Dobříše, na Drahanské vysočině u Brna nebo na Libavé, nebo třebas plánovaný velký radar u Slavkova hned vedle Brna.

V takovém katastrofickém scénáři - kvůli němuž projekt antiraketové základny v ČR vůbec vznikl - nám připadá úloha pěšáka, který splní svou úlohu v první fázi konfliktu, dostane přitom na frak, a s důsledky si bude muset nějak poradit. Stojí nám taková epizoda vůbec za to? Nebylo by lepší, abychom se jako součást Evropy dohodli s Ruskem na zásobování plynem a ropou smírnějším způsobem? Zájmy obyvatelstva ČR podle všeho vyžadují, aby se na první otázku odpovědělo kategorickým ne a na druhou otázku stejně kategorickým ano.

Pokud jde o Evropu, má na vybranou. Buď se k této hře připojí jako slabší partner Spojených států, nebo zvolí vlastní postup. Zdá se, že definitivní rozhodnutí zatím nepadlo. Je ale také možné, že Evropská unie nebude schopna přijmout žádné rozhodnutí a nechá se vláčet událostmi. V takovém případě se - byť navenek neochotně a s různými výhradami - vlastně připojí k USA.

Jestliže Evropa nezvolí vlastní nekonfrontační cestu, Bůh nám v České republice buď milostiv. Nicméně pořád bude nejlepší odmítnout antirakety.