To, že současná podoba převodu odevzdaných hlasů na mandáty v Poslanecké sněmovně dlouhodobě negeneruje stabilní vládní většinu je jasné od roku 1998. Na základě opoziční smlouvy se tento stav pokusily již v roce 2000 změnit ODS a ČSSD, ale tehdejší Ústavní soud jejich návrh zamítl. Mimo jiné i proto, že velmi zvýhodňoval velké politické strany. Nakonec z celého návrhu zbyla jen D'hontova metoda pro přepočet výsledků hlasování na mandáty, která byla poprvé ve volbách do PS PČR použita v roce 2002. Tato metoda není sama o sobě tak špatná, jak říkají někteří politici z menších stran. Na její obhajobu je dobré říct, že je to nejpoužívanější metoda převodu výsledků hlasování na mandáty v celé Evropě.

Hlavní pokřiveností našeho volebního systému je podle mého názoru to, že různí voliči volí různý počet poslanců podle toho v jak lidnatém kraji bydlí a podle toho kolik voličů zrovna v tom kterém kraji přijde k volbám. Tak například v právě proběhlých volbách občan volič z Karlovarského kraje mohl rozhodnout o pěti poslancích na rozdíl od voliče z Prahy, který rozhodoval o pětadvaceti poslancích. Pražan měl tady pětkrát silnější volební hlas. Je to vůbec ještě demokratické? Tento rozpor by jednoduše vyřešilo zavedení společné kandidátní listiny pro všechny kraje. Taková změna by si vyžádala jen několik málo škrtů v platném volebním zákoně a cesta z pekel volebních patů by byla otevřená. Nemluvím již o tom, že by tak fakticky zrovnoprávnili všichni voliči, protože by každý měl možnost rozhodnout o osudu všech dvou set poslanců. To, jak by vypadalo rozdělení mandátů uvádí tabulka.

Zavedení celkové kandidátní listiny každé strany pro celou republiku by také pomohlo k lepšímu odhadu počtu možných poslanců ve výzkumech veřejného mínění. Ne, že by to v současném systému nebylo možné, ale bohužel agentury pro výzkum veřejného mínění se to ne a ne naučit. Tento volební systém by jim pomohl a už by nemuseli vydávat tak nepřesné a zavádějící odhady. Když nejde Mohamed k hoře, je nutné, aby šla hora k Mohamedovy. Neděje se to často, ale když oni jsou tak malí a nevědoucní.

Zavedení plovoucího kvóra by zpřehlednilo chumel malých politických stran, které se snaží ve volbách dostat do Sněmovny. Pokud nikdo neví, kolik je nutné získat hlasů, aby strana postoupila do skrutinia, je jednoduché postavit kandidátku a čekat na výsledek voleb. Pokud by ale bylo jasné, kolik hlasů musí strana získat, aby vůbec mohla aspirovat na zisk poslaneckého mandátu a tím pádem i politického vlivu, mnohé strany, které mají mizivou šanci ve volbách uspět, by si jistě rozmyslely, jestli vloží peníze do volební kampaně a do nákladů na tisk volebních lístků. Pro příklad v tabulce uvádím i rozložení mandátů ve Sněmovně, jaké by bylo při zavedení jedné kandidátní listiny pro celou republiku a bylo by ponecháno kvórum pro postup do skrutinia na současných 5 % zisku hlasů. Takové řešení by ale bylo v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Ani změna kvóra by si nevyžádala velký zákon do stávajícího volebního zákona.

Poslední věcí, která by se měla změnit, pokud by byla zavedena jedna kandidátní listina pro každou stranu je počet preferenčních hlasů. Tento počet se v současné době pohybuje od minimálně 5,5 % v Praze, při maximálním počtu volby 36 zákonem předpokládaných poslanců do 40 % při faktické volbě v Karlovarském kraji. Pokud bychom vycházeli ze současného počtu, tak by každý občan měl mít k dispozici 40 preferenčních hlasů, tedy 20 % počtu volených kandidátů. Myslím ale ž o tak velký počet preferencí by byl spíše matoucí a občané by se jistě spokojili s polovinou i čtvrtinou takového počtu.

Druhým extrémem a poněkud kacířskou myšlenkou by bylo zavedení 200 preferenčních hlasů, které by mohl občan přidělovat, ale nikoliv jen jedné kandidátce, ale podle svého rozmyslu všem kandidátům na všech kandidátkách. Tedy zavedení volebního systému, který známe z komunálních voleb.