Hašteřivost naši politické drobotiny (ze světové hlediska) dosahovala před volbami nebeských výšin. Rivalové chlapíci i ženušky se nešetřili a někdy to připomínalo (obrazně) chlapa Tysona v ringu, když soupeři ukousl ušní lalůček. Šli po sobě, jak slípky po flusu, pravil hospodský nádeník. Tady ve výčepu by za některý slova došlo na pěsti -- chlapi, to nejsou chlapi, ale domovnický hudrmanice.

Volič se musel váleti smíchy, když nejzelenější ze zelených podlehl euforii a vypadl z něho poznatek, že naši zelení (a jsou zelení nebo nazelenalí) nejsou levicoví -- Joschka Fischer se doma asi nestačil divit. My s ním, nevšimli jsme si, že by budoucí parťáci zelených kdovíjak pozvedali hlasy za lepší ekologické zítřky -- ale nežť, čert to spral, v tom je dialektika nesmrtelná -- ze sporů vzniká láska, z lásky nenávist, z nenávisti námluvy, z námluv sňatky, pak rozvody a neshody...shody a stále dokola -- perpetum mobile funguje. Kdysi na zámku v Teplicích před představením Dražba na Villona, řekl K. Kryl: nic není tak jisto, jako celosvětově fungující perpetum debíle.

Opadnou vášně, nastanou dny všední, bratře, budeme hodnotit, doma i v restaurantu, a zase už budeme chytří a nezodpovědně žvanivý. Všimneme si, že sláva je pomíjivá -- hle, ministr a jeho žebříčková obliba dřevorubecké namyšlenosti vzala za své...hle, jizvy na severu země nemizí dostatečně rychle a krajské město je špinavé, jak v carském Rusku selo Mužikovovo, hle, kauzy zmaru nedojdou žaloby, hle, svět se řítí mílovým tempem dopředu a my...my šlapeme za pelotonem výletním tempem, na boku feldflašku se šnapsem proti únavě.

Světovost z nás čiší -- jen svět o tom neví.

Hezky jsme se k sobě chovali, pěkně se počastovali. Já tam byl, tys tam byl -- byli jsme tam oba.

Jo -- láska je láska.