Z našich myslitelů je možné vzpomenout např. T. G. Masaryka, který psal o neslučitelnosti katolicismu a demokracie a chápal I. světovou válku jako válku mezi demokracií a theokracií, v níž zvítězila demokracie. To, jak víme, byl poněkud optimistický odhad. Následující vývoj však dal Masarykovi za pravdu v jednom, evropské státy se silnou náboženskou tradicí tíhly k totalitním formám moci, přesněji k fašismu. Na tuto skutečnost jsem poukázal ve své knize o Marxovi, což vyvolalo pochopitelnou reakci ze všech stran.

Má výhrada se ovšem netýká jen církví křesťanských, ale všech monoteistických, tj. v jednoho boha věřících vyznání a v tomto jdu tedy dále než Masaryk. V minulém textu jsem dokazoval, že tento typ víry, pokud je v souladu se svými vlastními principy, nemůže připustit žádnou odlišnost a musí být nutně totalitní se vším, co s tím souvisí -- naprostým popřením svobody, pronásledováním a vražděním jinak smýšlejících, kultem osobnosti a drastickými tresty vynucovanou poslušností masy nesvobodných a vládnoucí elitou ovládaných lidí. To se mění jen v závislosti na tom, v jaké míře kněží, či církevní hierarchie ztratí moc nad společností. Jak víme, v evropských dějinách byla demokracie možná až po té, co revoluce zbavily katolickou církev světské moci.

Podstata mých tvrzení spočívá ovšem v samotných -- principiálních základech monoteistické víry. Jejich plné uplatnění v lidských dějinách je ovšem závislé na skutečných mocenských poměrech. Tvrdím tedy, že čím více lidí smýšlí v souladu s těmito principy, čím větší moc přiznávají své víře nad svým smýšlením a jednáním, tím je společnost méně demokratická a tolerantní, tím více je totalitní.

Na tato, v minulém článku více rozvedená, tvrzení reaguje religionista Ivan Odilo Štampach. Ten se ovšem ve své odpovědi této podstatné rovině sporu pečlivě vyhnul.

Nejprve tedy stručně poukážu na zavádějící tvrzení Štampachova, abych na závěr znovu položil ony principiální otázky.

Svůj text jsem uvedl jako ilustrací případem Abdula Rahmána, který byl v současné době souzen v Afghánistánu za odpadlictví od víry a hrozil mu tam trest smrti. (Nakonec byl prohlášen za nesvéprávného a ze země uprchl.)

Ad1) Případ Abdula Rahmána. Nevolám po právu p. Rahmána být křesťanem, jak mi podsouvá p. Štampach, ale po jeho právu věřit, čemu chce, pokud tím neubližuje jiným lidem. Toto právo mu dokonce přiznává i platná afghánská ústava, což by měl můj oponent vědět, ale soudy řídící se náboženským právem ji odmítly respektovat.

Ad 2) Je jistě snadné opustit tu či onu víru, pokud žijete v zemi, v níž víra již nemá nad lidmi moc. Mnou uváděný inkvizitor Boblik poslal na hranici 170 lidí, a to byl jen náš místní inkvizitor okresního formátu. Jako zastánce radikálních názorů dobře vím, že je veliký rozdíl mezi mírou útlaku ve středověké společnosti a moderní společnosti liberální, a to ve prospěch té druhé. Což jsem ostatně ve svém textu jasně napsal.

Ad 4), ad 8) a ad 11) Ve svém textu jsem nedělal politiku. Snažil jsem se o teoretické zkoumání a v něm je jediným možným kritériem úsilí o nalezení pravdy. Spojení mezi mnoha demokraticky a humanisticky smýšlejícími křesťany a stejně smýšlejícími materialisty je skutečností. Ale o to nyní nejde, viz výše. Při diskusi o podstatě světa nelze směšovat tyto dvě roviny -- politickou aktivitu a hledání pravdy. Nebo má snad být tato spolupráce založena na pokryteckém zamlčování rozdílů, nebo snad dokonce přímo na lži?

Ad 5) Odilo Štampach, jako religionista velmi dobře ví, že židé při psaní Starého zákona čerpali inspiraci ze starších mýtů, z nichž převzali učení o smrti a znovuzrození boha, o zklamání stvořitele nad prvními lidmi, o potopě a apokalypse a další. Jiná možnost by pak byla, že starší texty opisují od mladších, ale to je přece jen poněkud absurdní.

Ad 6) Jestliže je bůh stvořitelem světa, je stvořitelem i ďábla. Jestliže je bůh všemocný, pak ďábel jen plní jeho příkazy. Jestliže se však vzpírá všemocné boží moci (jak je to možné?), pak zde vystupuje jako konkurenční síla, s níž je nutné bojovat. To zase znamená, že jejich moc je alespoň zhruba vzájemně srovnatelná. Jinak by nebyl žádný boj, ale jen potrestání podřízeného nositele zla bohem dobra. Zde opět inspirace staršími mýty.

Ad 7) Štampach zde podivně převrací historickou skutečnost. Nejprve demokratická hnutí v revolucích smetla feudální i církevní moc, církve stále více ztrácely vliv na veřejnost, a to zvláště s rozvojem levicového hnutí, které vznášelo sociální požadavky a až se značným zpožděním náhle prozřely a začaly vnímat hlas chudých. K tomu si stačí uvést pár historických dat a srovnat je vedle sebe. Co bylo dříve, I. internacionála, či sociální prozření církví? Velké listiny svobod bych se v tomto kontextu vůbec nedovolával. O náboženské svobodě zde nemůže být řeči a sociálních právech také ne. Podstatné však je, že je to výsledek boje mezi panovníkem na jedné straně a šlechtou a zástupci měst na straně druhé. S monoteismem to jaksi nemělo nic společného, spíše se zájmy těchto různých skupin.

Docela nerad bych se dnes řídil morálkou Starého zákona, upaloval čarodějnice -- boží příkaz, vraždil muže, ženy i nemluvňata z cizích národů -- rovněž tento příkaz ke genocidě pochází přímo od boha a povinně věřil. Biblický bůh totiž nepřipouštěl víru v jiné bohy a když část lidu odpadla od víry, chtěl je původně všechny vyhladit, na Mojžíšovu přímluvu se však spokojil jen s třemi tisíci povražděných.

Jean Delumeau ("Hřích a strach" či jinde "Strach na Západě ve 14. -- 18. st.") popisuje vládu církve jako vládu vyvolávající u věřících záměrně strach a pocity úzkosti, aby se sama nabízela jako jediná záchrana z tohoto světa hrůzy.

Ad 9) Důkazy jeho tvrzení o nutném a jedině možném zakotvení demokracie v monoteistické víře mi právě v celém Štampachově textu chybí. Ostatně sama Štampachova formulace o křehkosti a nestabilitě demokracie bez víry v boha dokazuje, že mám pravdu. Jako věřící opravdu nemůže přiznat materialistům schopnost žít svobodně. Že mu toto přiznání činí značné potíže, je právě důkazem mých tvrzení. Zde se tedy shodujeme. Rozdíl je však v tom, že demokracie je vláda mnoha různých, což je v ostrém protikladu k onomu jednomu božskému na vrcholu.

Ad 10) Stoupenec evangelia může být stoupencem humanismu, ale nemůže být stoupencem Marxovy materialistické filozofie. Myslím, že to je podstata sporu mezi mnou a Michaelem Hauserem, který se snaží zbavit Marxe právě tohoto materialismu. Ostatně Marx sám byl docela bojovný materialista. Jak všichni víme, vyložil náboženskou víru jako iluzi, jíž je nutné odvrhnout, abychom uviděli svět v jeho skutečnosti. Bez tohoto prozření není podle něj možné hledat cestu ke skutečnému sebeosvobození člověka.

Třetí bod Štampachovy argumentace jsem si záměrně ponechal na závěr. Ve svém textu jsem tvrdil, že skutečnost absolutistické moci orientálních despotů se v obrácené, v iluzorní formě zrcadlí ve víře v jednoho boha. Tato víra pak zpětně odůvodňuje, ospravedlňuje moc jednoho člověka nad všemi ostatními. Myslím, že toto je přesně postup i Marxova uvažování. Principy monoteistického myšlení jsou pak společné jak totalitním formám víry, tak východnímu, rovněž totalitními komunismu. Tomu je tak především proto, že v myšlení reprodukují stejný mocenský princip. V komunistické ideologii, zvláště v té její části, kterou vypracoval Lenin, se vychází právě z těchto zažitých principů ruského samoděržaví, a nikoliv z radikálně demokratické tradice západoevropské, z níž vychází Marx. Jelikož však Lenin odstranil ze svého politického modelu boha, stává se tento model neúplným a stále se snaží o své doplnění. To se nejprve děje v kultu osobnosti a symbolem tohoto je i vystavení Leninova mumifikovaného těla, jak se to dělo i ve středověku s ostatky svatých.

Důsledný materialimus nemá žádný problém se zdůvodněním demokracie a patří k jeho velkým přednostem, že již starořecký zakladatel tohoto myšlení Démokritost patřil k zastáncům demokracie, kterou důsledně odvozoval ze svého materialistického výkladu světa, jeho následovník Epikúros pak byl stejně jako on hlasatelem lidské rovnosti a lidského přátelství jako nejvyšší hodnoty. Marx navazuje na tuto tradici, a to i svým radikálním demokratismem.

Jelikož se jedná o teoretický spor, měl by Odilo Štampach ukázat, jak v rámci víry v jednoho boha zdůvodní existenci demokracie, která je i pro materialisty, a jež je založena na stejné morální hodnotě všech lidí. Pokud vím, toto byl velký problém, k jehož řešení věřící vyzýval i disidentský katolický teolog Hans Küng. (Mimochodem, Vatikán byl pro něj vždy mocichtivou institucí.) Na odpověď na tuto jeho otázku stále se zájmem čekám.

Michael Hauser vyzval k diskusi o Marxovi. Rád bych se jej proto zeptal, zda-li považuje Marxe za materialistického filozofa, a pokud ano, co to znamená v Marxově filozofii dějin.

Souhlasil by s tvrzením, že lidé nejprve uspokojují své materiální potřeby a v závislosti na prostředcích, které při tom užívají, se utváří i charakter jejich vzájemných vztahů a následně i charakter celé společnosti včetně převládajících forem vlastnictví a politické mocenské struktury společnosti?

Souhlasil by s tím, že této formě každodenního života pak odpovídají i formy myšlení, morálka, filozofie apod.? Tyto formy myšlení proto nemají dějiny, nemají vývoj, ty mají jen lidé, kteří rozvíjejí svou formu výroby a s tímto rozvojem mění i své představy.

Je podle něj toto vyjádřeno v tezi, že bytí určuje vědomí?

Souhlasil by s tím, že na této podstatné skutečnosti nic nemění ani zpětný vliv, který tyto formy vědomí -- náboženských, morálních, politických představ apod. -- mají na každodenní život?

Záleží podle něj na struktuře společnosti, tedy především na tom, jestli společnost ovládá privilegovaná menšina, nebo jestli je spravována v té či oné míře demokraticky? Souhlasí s tím, že touto mocenskou strukturou jsou dány i převládající morální hodnoty sdílené většinou členů této společnosti? Nebo je přesvědčen, že na mocenském charakteru společnosti nezáleží a důležité jsou pouze morální hodnoty těch, kteří stojí v čele?

Když cituje z mé knihy o Marxovi, proč z ní cituje tak, že dochází ke zkreslení a naprostému zamlžení původního textu? Především jde o pasáž, v níž se snažím dokázat, že se Marx mýlil v identifikaci proletariátu, tj. manuálně pracujících průmyslových dělníků, jako nositelů budoucího typu společnosti. Z logiky Marxovy filozofie pak vyvozuji jiný závěr, a totiž ten, že úspěšnou změnu společenského systému přinášejí v dějinách vždy "silní", kterým je dosavadní systém již příliš těsný. Má Michael Hauser nějaké argumenty proti?