To Slobodan tvrdit nemohl. Ten byl prezidentem a ta nařízení sám vydával. Jo, to je nějaká zodpovědnost, vydávat rozkazy. To prezidenti můžou. To zvednou telefon nebo se sejdou v nejbližším kruhu roddinném, někteří si nato vezmou čistou rádiovku, jako ten v tom Bagdadu, mnozí brýle, poněvadž jim zrak už neslouží, to víte, šedesátka na krku. A vydaj rozkaz, nebo usnesení, nebo rozhodnutí, to je jedno, jak se tomu říká, a hned je někde 100 000 chudáků na cestě s ranečkama, pokud mají čas si nějakej sbalit.

No tak, nebyli všichni chudáci, někteří měli i koníka či oslíka, i moskvičem se někteří pokoušeli tím bahnem někam dostat. A hned se střílí a hned je plno mrtvejch, a civilisti přes noc už nejsou civilisti, ale vojáci, do těch se smí střílet, do civilistů se nesmí. To zas se domluvili tenkrát v Ženevě. No tak se z civilistů udělaj přes noc vojáci, a jaká byla Ženeva.

No, není to tak vždycky, jsou národové, tam jdou na vojnu dobrovolně, za prachy. A není se co divit, doba je zlá, zuří nezaměstnanost a u vojska je jistota, že tam máte zaměstnání do konce života. Ale vraťme se k našemu umřelému nevinnému panu prezidentovi.

On taky takhle rozdal pár rozkazů a střílelo se i do civilistů, hlava nehlava, Ženeva ne-Ženeva. A došlo na něj a stál najednou před soudem. Jo to se může stát i prezidentovi. Teda, ne každýmu, poněvadž von není prezident jako prezident. Některýho nedostanete do Holandska, kdybyste se na hlavu stavěli, i když má na na svědomí taky nejmíň 100 000 lidí.

Ten dává rozkazy těm dobrovolníkům. A ty jsou dobře vyzbrojený a motivovaný a maj dobře vymyté mozky, pokud se ten orgán ještě dá tak pojmenovat. A taky maj pytlíky na hlavy. Ne na svoje hlavy, to maj na hlavy těch civilistů. O pytlíkách na hlavu se tenkrát v Ženevě nejednalo, a co není zakázaný, to je jak známo, povolený. A tydle dobrovolníci jsou ochotni bránit svou zemi zbraní či pytlíkem, i kdyby to mělo být 10 000 km daleko.

Tak ten umřelej nevinnej prezident stál takhle před tím soudem v tom Holandsku a zodpovídal se. Víc teda seděl, než stál, před tím soudem. Za prvé proto, že to trvalo 4 roky a taky byl chudák nemocnej. Tak mu dovolili sedět. Tak tam seděl ty 4 roky a zodpovídal se. Když se zrovna nezodpovídal, protože i soudcové musej jít na oběd, tak měl lékařskou péči. Dle své volby, až z Moskvy lékaři slavní se o něj starali, zatím co v Kosovu mnohým vdovám, co nemohly pochovat své syny, jelikož nevěděli, v kterém hromadném hrobě se synové nacházejí, pršelo vybombardovanou střechou na hlavu.

Tak o toho nevinného prezidenta ti lékaři pečovali a pečovali, a on jim přesto umřel. Nejdřív někteří mysleli, že taky vzal cyankáli, jako tenkrát Göring,. V Bělehradě na náměstí dokonce jedna paní hrozila pěstí a volala:,, Zabili nám pana prezidenta!" Ale pak se zjistilo, že se v krvi pana prezidenta nic nezjistilo.

Další experti z Moskvy kvůli tomu přicestovali, vono se těm Holanďanům taky nedá věřit. A ani experti nic nezjistili. A tak se zaklapli šanony, 12 tisíc jich bylo, a zaklaplo se víko od rakve, to bylo pane nějakého klapání, a zatím, co v tom Kosovu ty vdovy seděly ve zplundrovaných domcích, putovala rakev s nevinným panem prezidentem do jeho rodné vlasti, kterou tak miloval.

Bývalá First Lady, Mira Markovičová, manželka zemřelého pana prezidenta, co zmizela v Rusku po té, kdy byla stíhána pro podvodné přidělování státních bytů za úplatu, směla se náhle objevit v Srbsku, aby mohla být přítomna pohřbu drahého zesnulého. Na tu dobu parlament přerušil platnost zatykače na paní Miru a ujistil ji, že může beztrestně vstoupit na území Srbska a zase je beztrestně opustit. Ale paní profesorce to bylo jaksi nejisté, a tak se nakonec po poradě s rodinou rozhodla zůstat v dalekém Rusku a pohřbu se nezúčastnit.

A mnoho lidí plakalo nad svým nevinným panem prezidentem. A rakev státní vlajkou přikrývalo. A vlasy si rvalo. Tisíce jich bylo. A mnoho lidí hrozilo pěstí. A mnoho vdov bezmocně plakalo nad svými syny a manžely, ležícími v hromadných hrobech. Tisíce jich bylo. A mnoho lidí si myslelo, že mají svých starostí dost.

A tak dále živí nevinní prezidenti rozdávají rozkazy.