Myslel jsem, že letošní výročí začátku okupace Čech a Moravy přejdu mlčením, protože různých výročí již mám celkem dost; tak jsem si vyslechl, respektive přečetl, pár komentářů k tomuto výročí -- ničím mě nepřekvapily, jen shrnuly tehdejší události. Ale stalo se, co mě překvapilo: Psal se letošní březen 16, do rukou se mi dostalo čtvrteční vydání MF DNES a v něm článek Tomáše Krystlíka, jak zdá se mi, spolu s E. Mandlerem hlavního odborníka MF DNES na moderní dějiny české. Okamžitě mi prošlo na mysl, co na následujících řádcích autora, který byl již předčasem Národní stranou označen za kolaboranta, může být. To, co jsem od pana Krystlíka přečetl, mně nijak nepřekvapilo, v podstatě novinářskou práci T. Krystlíka mohu obdivovat, protože takto manipulovat s fakty a přitom vlastně neříci lež, to oceňuji. Já bych však doporučoval spíše jiná témata, s kterými by mohl pan Krystlík manipulovat, protože to, o čem píše T. Krystlík, u toho přestává být legrace. Možná si neuvědomuje kolik toho svými články ničí, že jeho práce je ve výsledku především psychologická.

Každý spořádaný občan má svůj život; každý den musí řešit spoustu problémů, snažit se o výdělek, o naplnění svých plánů, prostě o živobytí. Do toho se asi každý rád občas pobaví, stejně jako každý chce rozšířit množství svých znalostí. Každý člověk časem zaujme na každý problém nějaké stanovisko. Pak přijde takový Tomáš Krystlík a to nějaké stanovisko se snaží převracet v opak, ale v naprostý opak. A takový spořádaný občan si pak logicky řekne: "Aha, ono to bylo trochu jinak." Krystlík soustavně ničí v českém národu vše, co je na něm dobré. Očerňuje soustavně Masaryka, Beneše, Čapka, Peroutku, Jungmanna, Havlíčka.

Řekněme, že jsou tři druhy hodnocení české historie: Jeden je ryze nacionalistický, pro nejž je všechno nedotknutelné a vše bylo správné. Další proud je takový, který vyzdvihuje českou demokratickou historii (tedy husitství, Jiřího z Poděbrad, J. Á. Komenského, národní obrození, první republiku, Peroutku, Tigrida ).

Pak je tu třetí proud, který český národ zatracuje, jak může (nevidí problém v okolnostech -- tři sta let nesvobody, v r. 1948 dalších 40 let nesvobody, nýbrž v samé podstatě národa),. To je právě T. Krystlík nebo Emanuel Mandler a Bohumil Doležal. Všichni tři jsou častými přispěvovateli CS-magazínu, který "snaží se přispět k odstranění nacionalismu, resentimentů, národních pudů, nevraživosti a přezíravosti vůči ostatním národům, národnostem a sociálním skupinám."

Na tom by ještě nemuselo být nic špatného, horší je to, co se v článcích této trojice vyskytuje. Po přečtení pár článků jsem nabyl přesvědčení, že nejde o nic jiného, než o nenávist vůči českému národu. Oni pouze kritizují, boří vše to, co do dnešního dne byl schopen český národ vybudovat (a že je toho tuze málo). Jejich cílem je zřejmě zničit vše, s čím se český národ může identifikovat. Na druhou stranu tito lidé nic nevytvářejí, nic se vytvářet nesnaží.

Nevím, jaký význam jejich práce má, zda jim dělá potěšení, když manipulují s fakty za jakýmsi vyšším důvodem. Obdivují období baroka, mně se baroko okamžitě spojí s obdobím temna. Z toho si spekulativně mohu okamžitě odvozovat, že by nejradši byli, kdyby český národ vůbec nebyl. Co mně vadí ještě více je to, že pro svůj účel si vytvářejí fiktivního nepřítele, proti němuž bojují.

Mám za to, že u nás není zrovna příliš těch, kdož si myslí, že jsme pupek světa a středobod světa. Naopak si myslím, že je hodně těch, kdo si myslí, že český národ má jen ty nejhorší vlastnosti (kromě humoru), tudíž já bych považoval za daleko moudřejší, kdyby tito pánové upozorňovali na to, co je u nás dobré. Mám za to, že není nic špatného na tom, když se někdo raduje z úspěchu hokejistů, ale že je velmi špatného na tom, když někdo říká, že "neústupný český nacionalismus byl hlavní příčinou krachu první republiky".

Zatímco když se raduji z úspěchu českých hokejistů, tak tím nikomu neubližuji, pouze tak pomůžu k výdělku některých prodejců posilňujících tekutin a mám k vlastní práci přece jenom o něco více radosti. Avšak pokud řeknu to, co řekl pan Krystlík, pak pouze něco bořím, ale co je ještě horší: znásilňuji dějiny; a nejhorší je to, za účelem pohanění českého národa.

Pan Krystlík říká, že je mýtem, že první republika byla ideální demokracií. Já mám zas ten pocit, že tu pan Krystlík vytváří fiktivního nepřítele, neboť jsem od nikoho neslyšel, že by řekl: "První republika byla ideální demokracií."

Stejně tak mám pocit, že ideální demokracie existovat nemůže, protože za ideálem směřujeme, ale ideálu nemůžeme nikdy dosáhnout, poněvadž dokud bude na světě zla, ideál vzniknout nemůže -- tudíž ideál dosažen nikdy být nemůže. Stejně tak se nedá popřít, že ČSR byla ostrůvkem demokracie v Evropě -- a ta čs. demokracie byla závislá na demokracii francouzské a britské.

Pokud mám výroky T. Krystlíka chápat správně, pak chyba nebyla v tom, že Francie a VB opustily v zahraniční politice podporu československé demokracie, nýbrž v tom, že ČSR demokratická zůstala. Ovšem dále dostávají Krystlíkovy výroky nerozum: Kritizuje zánik první republiky (čas, kdy konečně ČSR přestala být republikou demokratickou) a následnou druhou republiku, která se přibližovala Německu (což pan Krystlík chtěl).

Mám za to, že do doby mnichovské smlouvy nebyla ČSR nacionalistická, nýbrž demokratická, a že po mnichovské dohodě přestala být demokratická a začala být nacionalistická. Tudíž Krystlíkovy výroky nedávají žádný smysl.

Pokud snad chce tvrdit, že jsme se měli před Mnichovem snažit o dohodu s Německem, pak musím namítnout, že Edvard Beneš byl ochoten přijmout jen dohodu takovou, která povede ke zvýšení demokracie v Evropě, ovšem má hlavní námitka je ta, že všechny metody, jak se k Německu chovat vyzkoušeny byly; Polsko zažilo historii úplně opačnou: Smlouvu s Německem podepsalo již r. 1934, ale Německo Polsko napadlo stejně, a na rozdíl Československa utrpělo daleko větší ztráty jak lidské, tak kulturní.

Jugoslávie také spolupracovala -- a výsledek byl opět stejný. Belgie zas vyhlašovala neutralitu -- napadena byla také. Plyne z toho jednoduchý závěr: Ať by se Československo chovalo jakkoliv, bylo by napadeno, protože Hitlerovi nešlo o nic jiného, než o nadvládu světa. Jako je ho soused obsazeno býti muselo. Je také docela pravdivá spekulace, že pokud by Francie a VB nepřestali držet demokratickou linii spolu s ČSR, Německo by nemělo šanci podniknout žádný výboj.

Tomáš Krystlík: Malý český člověk a skvělý český národ (CS--magazín) Ještě něco je pro Čechy typické: za nic nemohou, to jiní. Vlastní selhání jsou zpravidla vnímána jako výsledek zrady a útlaku cizáků -- mohou za ně dle situace například katolíci, Němci, komunisté, Rusové nebo Slováci. K tomu vydatně přispívá i česká oficiální historiografie, podle níž jsou české dějiny historií národa, který svými činy často tvořil evropské dějiny, ale mnohdy mu v tom bránili mocní sousedé, protože prosazoval myšlenky v té době příliš moderní. Význam českých dějin tak spočívá nikoliv v tom, co se v minulosti stalo, nýbrž v představách, co by se bývalo stalo, kdyby byli Češi ponecháni na nastoupené cestě. Aby se česká historie mohla vrátit ke svému původnímu směru, musejí být důsledky historických událostí, které vedly k vychýlení od nastoupené cesty českého národa, tzv. odčiněny. Odčiněními byly i dvě pozemkové reformy: po první světové válce (odčinění bělohorské křivdy) a bezprostředně po druhé světové válce - konfiskace majetku Němců a Maďarů (odčinění za odstoupení Sudet a jižního Slovenska).

Abych se dostal k tomu čtvrtečnímu článku. Krystlíkův článek je manipulace prvního řádu. Doba Druhé republiky je především stav psychologický, a od tohoto základního poznatku se musí vše ostatní odvíjet. Jde o psychický stav člověka, nikoliv určitého národa. Nikdo mě nepřesvědčí v tom, že kdyby ve stejné situaci byl jiný národ, že by se choval jinak. Vždyť mám i fakt. Jakpak se choval francouzský národ těsně po podepsání mnichovské dohody? A jakpak se choval francouzský národ po příjezdu de Gaulla?

Je to otázka psychologie, nikoliv charakteru. Je to jednoduché: Když se člověk zradí v bílé, přejde na černou, a když se zradí v černé, přejde na bílou. Když se Češi zklamali ve víře v podporu Francie a VB, přešli na SSSR, to je naprosto přirozené, na tom nemůže být ani trocha údivu. Když byla zrazena jejich víra v demokracii a humanitu, vzali si příklady z nacistického Německa.

Zatímco v první republice měli židé (především díky T. G. Masarykovi) velké svobody, jaké měli v málokterém státě, ze dne na den se vše změnilo: Čechy zklamala víra v demokracii a humanitu, tudíž Masaryk byl špatný, Beneš byl špatný, Čapek byl špatný, židé byli špatní. Češi si podle Německa si vzali příklad z extrémní pravice, ale zatímco demokratické strany byly zatracovány, komunisté byli i přesto, že vládla pravice, bez problémů trpěni.

Je si však nutno uvědomit, že čeští fašisté se k moci nikdy nedostali. Byl to právě Hitler, který tomu zabránil. Nikoliv z dobré vůle, ale kvůli taktice, protože vláda českých fašistů by většinu Čechů mohla odlákat od německých vzorů, což Hitler nechtěl, chtěl loutkovou vládu demokratů, nikoliv vládu samostatně přemýšlivých fašistů.

Pan Krystlík zakončuje v novinách články zmínkou vždy o nějaké české osobnosti: na podzim to v "nemedové" republice byl Karel Čapek, tentokrát Ferdinand Peroutka. Takže proč bych to neudělal stejně.

Myslím si, že každý si může ze žurnalistické práce Ferdinanda Peroutky, která čítá stovky a stovky dlouhých článků, stejně tak několik tisíc stránek knih, vzít příklad. F. Peroutka se za svoje výroky nikdy nemusel stydět, a nikdy se s nimi neztrapnil. Začal psát již za 1. světové války, po celou dobu první republiky, za druhé republiky, ze začátku protektorátu než byl odvezen do koncentračního tábora, po celou dobu třetí republiky než byl 24. února 1948 vykopnut z redakce Svobodných novin a než mu byl zakázán Dnešek.

Pak dalších necelých třicet let pracoval pro Rádio Svobodná Evropa. V každé době musel Peroutka vědět, pro co píše, jaký smysl jeho práce má. Peroutka byl rozený realista, a vždy věděl, co si může dovolit. A tak i v 2. republice nějak psát musel. Psal tak, jak jen to bylo pro český národ nejlepší.

Tudíž ve svém psaní převrátil svou orientaci z Francie a VB na Německo, protože podporovat Francii a VB nemělo žádný smysl, protože tyto státy stejně o spolupráci nestály, vyzývat po ideálech Masarykovy demokracie by bylo naprosto nepragmatické, jelikož by si jen poštval proti sobě ty, které sám chtěl přesvědčit. Štvát proti Německu by bylo opět nesmyslné, protože český národ stál a padal na libovůli Adolfa Hitlera, tudíž protiněmecké akce by byly opět kontraproduktivní.

Peroutka dobře věděl, že o výhře či prohře se nebude rozhodovat v Čechách, ale v ostatním světě. Takto myslel Ferdinand Peroutka. Vyzývám všechny, ať si Peroutkovy články přečtou. Peroutka už v samotných článcích vysvětluje proč tak píše. Dokázal si vše obhájit, tudíž za nic se nemusel později stydět.

Uvedu na závěr jednu citaci (21. 12. 1938): "Je v nynější situaci možno, aby někdo pokládal bývalého presidenta téměř za dokonalého, a přece zároveň prosil osud, aby svazky státu s touto bytostí byly co nejvíce uvolněny (...) Důvod je v tom, že my od té doby, co jsme zbaveni jednou ranou i spojenectví, i přirozených hranic, i opevnění, nekonečně více než dříve, chceme-li se uchránit dalších pohrom, musíme dbát i názoru a nechuti Německa a že cestu do budoucnosti lze si představit jen v jakési harmonii s touto neslýchaně zesílivší říší."

Je svatá pravda, co řekl tehdy Peroutka. Kdyby býval se český národ v některých chvílích choval vůči Německu nepovolně, býval by na příkaz Hitlera vyvražděn již za války. V takových dobách je nutné chovat se nanejvýš pragmaticky.