Fejeton

In vino veritas

Pozvali nás před nedávnem na literární zájezd do literární vinárny v Brně s tím, že tam přečteme nějakou literaturu (vlastní) o vztahu k vínu. Zklamal jsem žalostně, protože jsem sice členem jakéhosi klubu přátel slušných vín, ale dosud nikdy jsem o vínu a svém vztahu k němu nic nenapsal. Tuto chybu jsem se rozhodl napravit.

Jako dospívající jinoch jsem se, vzhledem k tomu, že to bylo v padesátých letech minulého století, neseznámil bohužel s moky jako Chablis, Schloss Johannisberger nebo Chateau Margaux, ale s malagellem a čúčem. Obě tyto ušlechtilé odrůdy sice plnily -- a bohatě -- požadavky na ně kladené, tedy spojovaly láci a účin, nedaly se ale při nejlepší vůli nazvat vínem. Pivo bylo lepší.

K prvnímu kontaktu se skutečným vínem došlo okolo mých sedmnácti let. Místem blízkého setkání byla vesnice nedaleko Uherského Hradiště, kam jsem chodil na umělecko-průmyslovou školu a došlo k tomu takto: se spolužákem Pavlem vydali jsme se malovat do plenéru, vybaveni příslušnými malířskými potřebami a litujíce jen toho, že nemáme sametovou kajdu a baret, což byl tehdy významný atribut malířství. Na konci obce seděl před takovým malým domečkem ve stráňce (netušil jsem tehdy, co je to za domeček) dědeček, silně připomínající Tarase Bulbu -- holá hlava, dlouhý knír.

"Tož chlapci, kam jdete?" pravil.

"Malovat," odpověděli jsme a Pavel, jsa z Moravy, správně dodal "stařečku", což mne jako Západočecha nenapadlo. Stařeček nás pozval na skleničku vína s tím, že mu druhý den bude osmdesát a nemá s kým sa napiť. Věděli jsme, že malířům jako Toulouse-Lautrecovi pití pomáhalo při tvorbě geniálních obrazů a pozvat jsme se nechali. Domeček se ukázal být vinným sklípkem, velmi jednoduše vybaveným -- lavice, stůl, sudy, špek na háku. Dědeček nám dal skleničky a já pohlédl na jejich náprstkovitý rozměr a řekl, že jsou nějaké malé. "Až bude padesátá," řekl stařeček, "bude ti velká." Měl pravdu.

Nevím, kolik jich bylo, ale když jsem se za ranního rozbřesku probudil v rose na trávníku pod pomníkem rudoarmějců v Hradišču, neměl jsem malířské potřeby ani plátno, bolela mě hlava a kolem do práce jdoucí pracující si říkali něco o čuňatech.

Později pak následovala celá řada setkání s vínem, ne vždy s tak dramatickým koncem. Zajímavý zážitek jsme měli kdysi koncem sedmdesátých let v jednom jihomoravském vinařském městě. Strávili jsme krásný večer ve vinném sklípku a naslouchali řečnickým cvičením domorodců, kteří říkali o vínech věci jako "tož toto víno je takové veselé, jaksi živé, je takové zaoblené a jásavé a toto je zas přemýšlivé a vzadu jaksi jasné" a stále mne nutili zpívat falešnou lidovou Vínečko bílé, která, jak známo, lidová není.

Já bohužel zpívám tak falešně, že by to nevydrželo ani vínečko řezané. O jednom z vín tvrdil jeho majitel a výrobce, že je to takzvané Laďovo topořivé. Nemohu však podat v tomto směru žádné zajímavé svědectví.

Druhý den jsem čekal na jednoho z nich ve velikém vinařském závodě, kde pracoval a pronikl jsem do sklepení, kde byly řady obrovských sudů. Jak jsem tak čekal, náhle jsem zpozoroval, že z hloubi sklepení se ke mně blíží dva zralí muži, obutí v gumovkách a oblečení v pracovním včetně ohrnutých rádiovek. Jeden nesl gumovou hadici, takříkajíc šlauch a druhý měl papírový blok, tužku a v ruce křídu. Muž se šlauchem vždy sud otevřel, vsunul šlauch, ucucl a dal ochutnat i druhému. Když se ke mně přiblížili na doslech, ocitli se právě u jednoho z největších sudů, vsunuli do něj šlauch, ochutnali a vedli tento dialog:

"Tož Francku, tož co by to mohlo byť?"

"Tož kyselé to není," odpověděl Francek.

"No ale sladké to též není," zamyslel se první.

"To máš pravdu," řekl Francek a ucucl ještě.

"Nu, tož co?"

"Tož nevím," zanaříkal Francek.

"Tož," rozhodl první muž s křídou, "napíšeme nojburské..."

Napsali křídou na sud NB a pokračovali v dlouhém pochodu sklepem. Čert ví, co tehdy do toho supersudu všechno slili. Inu, bylo to v ponuré totalitě a vína se dělila především na bílá a červená a mezi nimi bylo jen takzvané víno pro Pražáky, které bylo odporně přeslazené.

Ke třetímu zásadnímu setkání došlo nedávno. Navštívil mě nedávno jeden můj známý, milionář, mimo jiné spolumajitel velké vinařské firmy, původním povoláním -- jak jinak -- vekslák a pracovník OPBH (poznámka mladším čtenářům: Obvodní podnik bytového hospodářství, jehož pracovníci za minulého zřízení náleželi podobně jako taxikáři, řezníci a zelináři mezi šlechtu), nalil jsem mu skleničku červeného, správně 15 minut dekatovaného, on ochutnal a řekl: "Víš, člověk se musí pořád učit... Byl jsem tehdy směšný, když jsem Chablis vyslovoval Šablé a v lokálech objednával vína podle ceny, tj. od nejdražšího, abych se blýskl penězi... Jo, byl jsem osel. Dnes jsem před vínem a vinaři pokorný jako malý chlapec. Ve víně je ohromná tradice a moudrost, musí se s ním umět zacházet a chápat ho, dovolit mu, aby zrálo jako krásná žena, tak, jako tohle... je to Mouton Cadet? Možná rok 1997? Myslel jsem si to. Víš, je to láska a závazek zároveň... Ano, pokorný jako malý chlapec..."

Málem mi vhrkly slzy do očí. Nebýt toho, že jsem do té láhve, kterou jsem jen nedbale zabalil do ubrousku tak, aby viněta byla přece jen vidět, předtím nalil jinak slušné španělské krabicové, dovolil bych jim to. I vinaři jsou jen lidé...