Přesvědčení, že televize je jakýsi "cenzor" života, odpovídá raným stádiím studií ohromného rozmachu média na konci 20. století. Neil Postman ve své slavné práci Ubavit se k smrti pronáší žalobnou řeč proti obrazovce, v níž vynáší nemilosrdný soud, když tvrdí, že není jen nosičem zábavy, ale především že všechna témata automaticky a bezvýhradně převádí na zábavu. V závěru knihy pak pronáší rozsudek, mnohem přísnější, než Jerry Mandera: nachází "tři přikázání televize", které jednoznačně staví diváka do pasivní role -- nebudeš klást předběžné nároky, nevzbudíš nejistotu, vystříháš se použití metody výkladu (tj. diskuse). Jediným možným řešením je tak právě jedině zapuzení televize, která není schopná se změnit, jelikož už její podstata vylučuje kvalitu, aktivitu a diskusi.

Podobný názor podle mého názoru odpovídá své době, ale dnes je zavádějící a pro veřejnou diskuzi o médiu ve své radikálnosti, sleposti a bezvýchodnosti spíše škodlivý.

Postman vycházel z analýzy docela odlišného mediálního prostředí, než v jakém se nachází současný televizní divák. Nejen, že se proměnily technické parametry pořadů (digitální snímací technika), ale radikálními změnami prošly i prostředky televizní řeči, která přejala své základy z filmového výrazu, ale v současnosti čím dál tím více čerpá prvky z jazyka internetu (viz. ranní vysílání či zpravodajství, digitalizace vysílání atd.). Právě internet a jeho intermedialita ruku v ruce s rapidním technickým pokrokem za těch dvacet let od Postmanovy doby udělal s mediálním prostředím takové divy, že televizi již nelze posuzovat jako samostatnou jednotku, ale jen vždy v jejich kontextu.

Za druhé je nutno poznamenat, že Postman sám vycházel z předpokladu, že televizní řeč nelze měnit, že je determinovaná principy televize samotné a tudíž odsouzena ke své výlučně zábavní funkci. Pominu-li, že nemohl předvídat mediální vývoj, docela vytěsnil takové dramaturgie, které mu do jeho technonologicky-deterministické analýzy nezapadaly a které by ji mohly narušit. Nakolik je zábavný například Radokův Šach mat či Malá anketa Petera Solana (můžeme-li si dovolit dát za příklad díla československé televizní produkce), ať posoudí divák sám. Právě tyto a mnohé další snímky dokazují, že ponoříme-li se do diskutovaného média hlouběji, musíme konstatovat, že je tvárné a především, že je v něm značný potenciál jak umělecký, tak prostě sdělovací.

To, že v současnosti převažuje povrchní a laciná dramaturgie ryze komerčního zaměření neznamená, že je tomu tak z hlediska podstaty televize samé.

Televize není nezkrotná -- jde jen o to, jak si ji ochočíme. Zatím se jí spíše bojíme a vrčíme na ni jako vrčí pes na svého soupeře, měli bychom se ale více věnovat studiu jejích principů a řeči, naučit se orientovat v jejích schématech, porozumět jí, a konečně i tlačit na její výkonné činitele (dramaturgy, produkci) s poptávkou po kvalitních programech. To jsou aktivní cesty, jak pochopit, poznat a naučit se využívat obrazovku -- a nazývá se to mediální gramotnost. Zatímco číst a rozumět psanému textu jsme se naučili všichni již na základní škole, k orientaci ve struktuře, naraitivních metodách a žánrech televize nás bohužel neučí nikdo.

Protest proti pasivitě tak v podání aktivistů Týdne končí vlastně opětovnou pasivitou -- tím, že televizi vypneme, nedokážeme nic jiného, než že nejsme schopní se ji naučit používat a tudíž že ve svém mediálním vývoji zakrníme. Je nejlepší se zeptat: proti čemu vypnutím přijímače protestuji? Podle iniciativy proti tomu, že ovládá náš čas a naše myšlení. To je však možné jen proto, že se necháme! Televize je lidský výrobek, umělý instrument, který sami musíme zkrotit a naučit se užívat a chápat, ne se jej zbavovat. Kdyby člověk takto odmítal každý nástroj, který vyrobil a který zprvu přináší pouze problémy a negativa, vývoj lidstva by se zastavil.

Zavřít oči před televizí znamená vyhnout se obloukem informační revoluci, kterou lidstvo prodělává -- pochopení televize jde ruku v ruce s možností pochopit ostatní moderní média a především multimediální prostředí internetu, které do sebe ostatní sdělovací prostředky již dnes sdružuje. Bojíme se, že nás média ovládnou a proto se před nimi schováváme -- namísto toho, abychom do rukou vzali to, co nás liší od zvířat (vůči nimž se tak rádi vymezujeme), tj. rozum a estetické a kulturní citění, a pracovali sami na sobě a tím i na médiu samotném. Mediální prostředí se nezlepší tím, že je budeme vypínat, ale tím, že se budeme kultivovat, jako diváci i jako tvůrci.