V první chvíli to vypadalo slibně. Prezident země, která spálí nejvíce ropy na světě, trefně pojmenoval skutečný stav, ve kterém se jeho národ nachází. Přiléhavým slovem "addict", které použil, se označují skuteční narkomani.

Ameriku tím neobjevil, ale jak vám poví každý terapeut, přiznání pravdy je prvním a klíčovým krokem, bez kterého žádnou závislost vyléčit nejde. Řešení navržené Bushem spočívá v rozvoji "čistých technologií, které by do roku 2025 nahradily 75 % dovozu ropy z Blízkého Východu". V podobě balíčku nazvaného Moderní energetická iniciativa ("Advanced Energy Initiative") slibuje "bezemisní spalování uhlí, revoluční solární a větrné technologie a čistou, bezpečnou jadernou energetiku".

Není divu, že tato pasáž zaujala novináře a komentátory. Ti se proto začali dotazovat Bílého domu na další podrobnosti receptu, který Bush vlastně jen lehce načrtl. O mnoho víc toho totiž neřekl, tématu ve zhruba hodinové řeči věnoval pouhé dvě minuty a patnáct vteřin - nebo, chcete-li, 259 slov z celkem vyslovených 5435, ZDE.

Sotva vyšlo slunce, ministr energetiky už musel uvádět Bushův projev na pravou míru. Prezident prý svoji větu, že chce do roku 2025 nahradit 75 % dovozů ropy z Blízkého východu jinými zdroji, nemyslel doslova. Jen chtěl říct, že nové technologie vyrobí do roku 2025 takové množství energie, která odpovídá třem čtvrtinám zmíněných dovozů. "Byl to pouhý příklad," prohlásil 1. února ministr Samuel Bodman. Na dotaz, proč tedy mluvil o Blízkém východě, když o tento region vlastně nešlo, odpověděl jeden z poradců, že to bylo kvůli dramatičtějšímu vylíčení plánu a lepší srozumitelnosti pro posluchače. Dovozy ropy z Perského zálivu v roce 2005 činil 2,2 milionů barelů denně, což je méně než 20 % celkového amerického importu ropy.

Druhý den pro projevu ujišťoval viceprezident Dick Cheney občany, že proslov George Bushe o ústupu od ropy v žádném případě neznamená, že vláda bude prosazovat snižování její spotřeby. Takže asi už nikoho nepřekvapilo, když třetí den vyšla v agentuře Reuters zpráva o tom, že federální ministerstvo energetiky chce ožehavé dovozy ropy z nestabilních oblastí vyřešit otevřením písečných ložisek ropy v kanadské provincii Alberta -- ty by podle jeho odhadů v roce 2020 mohly poskytovat denně asi 3 miliony barelů. Odhaduje se přitom, že Kanada disponuje v podobě těchto obtížně těžitelných ložisek kolem 175 miliard barelů, což jsou druhé největší zásoby na světě (po Saúdské Arábii).

Dalšího upřesnění toho, co skrývá honosný název Moderní energetická iniciativa, Bush veřejnosti poskytl v tematickém rozhlasovém projevu dne 18. února ZDE. Tentokrát pronesl 592 slov o "smělém novém projektu Globální jaderného partnerství". Obnovitelné zdroje energie šly stranou, Bush vidí základ řešení v oživení jaderné energetiky, kterou opakovaně označuje za čistý, bezpečný a prosperující zdroj energie.

Nemá se jednat jen o výstavbu nových bloků v USA, kterou jeho administrativa už několik let finančně i legislativně zvýhodňuje (například bezprecedentním zkrácením povolovacích řízení a bohatými peněžními kompenzacemi firmám v případě, že se licenční procedury protáhnou), ale hlavně o budování mnoha reaktorů v rozvojových zemích po celém světě. Každému je jasné, že by to znásobilo problémy spojené s bezpečností reaktorů, s likvidací odpadů i s rizikem zneužití jaderných materiálů pro vojenské nebo teroristické operace. Bush takové námitky ale odmítá s tím, že to všechno vyřeší technologie chystané v rámci jeho projektu.

Může nám to připomínat víc než padesát let starý program prezidenta Eisenhowera "Atomy pro mír", který sliboval v blízké budoucnosti jadernou energii čistou, bezpečnou a "tak levnou, že se nevyplatí měřit její spotřeba" (doslova "too cheap to meter"). Jenže jsme poznali, že tato technologie je vysoce znečišťující, krajně riziková a své nedořešené problémy přenáší do daleké budoucnosti. Reaktory jsou i po desítkách let masivních dotací tak drahé, že do jejich výstavby investoři nejsou ochotni dávat peníze. Ostatně i navzdory proklamacím o jaderné renesanci zatím průmysl jen vyčkává, až mu politici poskytnou exkluzivní postavení s hustou sítí státních výjimek, dotací a záruk.

Ale i dílčí vize Globálního jaderného partnerství prezidenta Bushe se ukázala být ze všeho nejvíce další efemérní bublinou. Novináři se totiž opět začali ptát a ministerstvo energetiky muselo s pravdou ven. Šéfovi jaderného odboru Robertu Johnsonovi nezbylo, než na palbu otázek odpovídat, že "bude trvat ještě měsíce, než projekt vůbec získá nějakou podobu konkrétnějšího plánu a že nebude uskutečněn dřív než za deset let". Člen poradní komise ministerstva energetiky Marvin Fertel na základě jemu dostupných údajů odhaduje, že je to spíše otázka čtyřiceti až padesáti let.

Ve světě mezitím pozorujeme čím dál dramatičtější příznaky klimatických změn. Experti z celého světa se shodují na tom, že do roku 2050 budou muset průmyslové země snížit své emise skleníkových plynů na méně než polovinu, jinak nastanou změny natolik drastické a nevratné, že ohrozí samotnou naši civilizaci. Jedná se přitom o poměrně konzervativní konsensus, řada výzkumných ústavů totiž publikovala i mnohem méně příznivé prognózy.

Problém klimatických změn tedy musíme řešit bezodkladně, reálnými a účinnými kroky. Plánovat v horizontu patnácti let náhradu dovozu ropy z Perského zálivu otevřením nových ložisek v Kanadě je podobné jako léčit závislost na heroinu přechodem ze šňupání na jeho píchání. Fatální chybou by také bylo utápět omezené finanční prostředky v jaderných chimérách, u kterých za padesát let zjistíme, že naše očekávání opět nenaplnily -- jednoduše proto, že byla nereálná.

Co potřebujeme, je tvrdá odvykací kůra. Určitě nebude příjemná, bude nás při ní hodně bolet hlava a pořádně se zapotíme. Jedině tak ale máme šanci přežít důstojněji než jako zničené trosky.

Autor byl v letech 2003 - 2005 předsedou Strany zelených v ČR.