Takový stav by teoreticky neměl vzniknout. Státní zástupci mají dle zákona dostatečné nástroje, aby mohli přimět policii k svědomité práci. A soudci zase mají právo vracet nepodarky z dílen státních zástupců zpět na jejich stoly. Jenže tento řetězec kontrolních vztahů často nefunguje : policie si sama rozhodne, jak měkké nároky má sama na sebe klást, státní zástupce vady vyšetřování velkoryse přejde a soudci zbudou oči pro pláč, pokud neuplatní právo nepodloženou obžalobu odmítnout. Výsledný výstup z vyšetřování je za těchto okolností nezřetelný, matoucí. Popis činu či děje, tzv. skutková podstata či skutkový děj, od nichž se odvíjejí úvahy soudu o vině a trestu, není téměř nikdy vyčerpávající, obvykle se více nebo méně liší od skutečnosti. Čím je rozdíl mezi realitou a jejím virtuálním obrazem menší, tím je větší pravděpodobnost, že soud dospěje ke správným závěrům.

Ale pak zde jsou případy, v nichž stojí tvrzení proti tvrzení, důkazy nikde žádné a státní zástupce i soud loví v kalných vodách nejistoty. Za předpokladu uplatnění zásady "in dubio pro reo" (v pochybnostech ve prospěch obviněného)ve spojení s presumpcí neviny je velmi obtížné dospět k výroku o vině.

K takovým případům patří kauza A.R. a E.S., mezi nimiž došlo v červenci 2002 k tragickému konfliktu v noci, na osamělém místě, bez svědků. Tehdy 18letá A.R. pobodala náhodného společníka. Způsobila mu životu nebezpečné zranění. Podle jeho tvrzení k tomu neměla důvod, podle jejího vyprávění se bránila proti pokusu o znásilnění. Neexistují důkazy, které by jednoznačně určily, která z verzí je bližší pravdě. Oba skončili před soudem, střídavě v křížové poloze obžalovaného a poškozeného. Oba věděli, že jejich výpověď je nejnebezpečnějším důkazem proti nim, proto se oba křečovitě drželi svého podání události. Jejich verze se samozřejmě vzájemně vylučují. E.S. byl obžalován pro pokus o znásilnění, a dvakrát byl shledán nalézacím soudem vinným. Jeho soudce se ale projevil jako moudrý muž a vzhledem k nejisté důkazní situaci uložil trest vypovězení ze země na dobu pěti let. Naproti tomu A.R. byla obžalována pro těžké ublížení na zdraví. V průběhu řízení byla trestní kvalifikace změněna na pokus o vraždu. Byla odsouzena k odnětí svobody v trvání 10 let. Věc byla odvolacím soudem vrácena a nový rozsudek byl již opět pro trestný čin těžkého ublížení na zdraví s trestem tří let odnětí svobody s podmíněným odkladem. V kauze E.S. odvolací soud zásadně nesouhlasil s hodnocením důkazů prvoinstančním soudem. Jeho zatvrzelost zlomil vlastním zprošťujícím rozsudkem. V kauze A.R. odvolací soud nejdříve vrátil rozsudek soudu prvého stupně s tím, že je třeba přehodnotit právní kvalifikaci a uvážit, zda se nejednalo o případ nutné obrany. Ale v následujícím vlastním rozsudku sám uložil nepodmíněný trest 7 let odnětí svobody za pokus o tr.č. vraždy. Sotva se jinde najde tak navzájem protikladný soubor rozsudků. Vzájemně se vylučovaly prvoinstanční rozsudky obou soudů, stejně jako rozsudky 1. a 2. stupně v případě řízení proti E.S. Oba odvolací rozsudky v kauze A.R. se rovněž vzájemně vylučovaly . Je to velmi nápadná ukázka neuchopitelnosti pravdy v střetu navzájem se vylučujících výpovědí účastníků konfliktu při absenci objektivizujících materielních důkazů. Ani z toho vyplývající rozkolísanost úvah o vině a trestu se hned tak nenajde. Aby stochastičnost souboru soudních rozhodnutí lépe vynikla, porovnejme mezi sebou tresty dvou mladých žen: Heleny Čermákové s třemi lety odnětí svobody za smrt 5tileté dcery a A.R. s 10, popř. 7 lety nepodmíněně za poranění mladého muže.

Odsouzené se podařilo vymoci si odklad nástupu trestu a domáhala se nápravy rozsudku cestou mimořádných opravných prostředků. Z počátku neměla úspěch, až koncem září 2005 Ústavní soud ČR zrušil poslední rozsudek odvolacího soudu a usnesení, jímž Nejvyšší soud ČR zamítl dovolání odsouzené a nejvyšší státní zástupkyně.

Ústavní soud vytkl obecným soudům společnou vadu jejich rozhodnutí: neúplnost skutkové věty, spočívající v neobjasněnosti příčin útoku mladé ženy, a následně vzniklý rozpor mezi právní a skutkovou větou. Srozumitelně řečeno: obecné soudy nedokázaly objasnit příčiny domnělého násilného činu odsouzené, ale bez příčiny není úmyslu a bez úmyslu není trestný čin. Zdálo se, že "vražednice" je zachráněna, protože příčiny jejího domnělého počínání jsou zřejmě nezjistitelné. Odvolací soud si ale poradil překvapivě snadno a rychle. Vůbec se nepokusil doplnit dokazování tak, aby byly zjištěny příčiny neuvěřitelného jednání odsouzené, ale pokusil se je najít v její osobnosti. Až orwellovsky zaznělo v soudní síni odůvodnění této úvahy, začínající citací znaleckého posudku, jímž byla odsouzená označena za osobu bez agresivních sklonů. Soud současně změnil opět kvalifikaci zpět na tr.č. těžkého blížení na zdraví, Je zřejmé, že odvolací soud nenapravil věcně vadu, vytčenou Ústavním soudem ČR, pouze ji zastřel formalistickou eskamotáží se slovy, prostě řečeno, vysmál se nejvyšší právní autoritě státu a obešel ji.

Zarážející je krutost soudů, soudících mladou ženu, zvlášť na pozadí mírného, téměř nulového trestu, uloženého údajnému násilníkovi soudem 1.stupně. Ze skutkové podstaty domnělého trestního činu odsouzené je jistý pouze následek, tedy poranění. Pravděpodobnost, že se soud při vyhodnocení důkazů dopustil fatálního omylu, čili že posílá do vězení nevinnou ženu, je velmi vysoká. Uložit za takových okolností nepodmíněný trest odnětí svobody, je ničím neospravedlnitelná krutost.

Odsouzené byl v těchto dnech doručen již třetí příkaz k nástupu trestu. Uplývají poslední hodiny její svobody. Zatím bojuje dál: uplatnila všechny dostupné mimořádné opravné prostředky a s nimi žádosti o odklad vykonatelnosti rozsudku do posouzení věci příslušnou instancí.

Současně přiměla soud, aby se začal zabývat její žádostí o obnovu procesu, podanou již 1.6.2004, dosud neprojednanou. Naděje na úspěch je malá, nikoli však nulová.

Celý případ tak bude pokračovat možná ještě několik let. Odsouzená se asi nakonec dočká zprošťujícího rozsudku. Bude-li čekat na příznivý výsledek ve vězení, příliš jí osvobození nepomůže, protože zničenou část mládí jí nikdo nevrátí.

Autor je aktivním spolupracovníkem spolku Šalamoun, který se případem "Adélky vražednice" dlouhodobě zabývá. Toto občanské sdružení požádalo 7. 6. 2004 presidenta republiky o milost pro odsouzenou a 13. 6. 2004 poslalo svá patnáctistránková podání nejvyšší státní zástupkyni a ministrovi spravedlnosti. ZDEZDE