Vcelku si myslím, že navzdory silnému nadužívání příslovce "logicky" a jeho variant má Zálomův článek dost logických a faktických chyb. Vcelku souhlasím s odpovědí pana Martiška na ten článek, ale nemohu souhlasit s (v té odpovědi uvedeným) názorem, že pan Zálom používá pouze rozum a to že nestačí. Mám spíše dojem, že pan Zálom rozum používá dost nedostatečně a že se snaží logické vývody upravovat tak, aby odpovídaly jeho přesvědčení. Je faktem, že to mimoděk možná děláme v jisté míře všichni, pan Zálom je ale v tomto oboru přeborníkem.

Z osobního hlediska se nacházím v trochu pikantní situaci, poněvadž asi před rokem jsem do BL psal vcelku agresivní pamflet proti těm, co jsou přesvědčeni o relativnosti a společenské závislosti pravdy a přírodních zákonů. To jsem ještě nevěděl, že existují lidé, kteří považují naopak některé lidské zákony (lidská práva) za absolutní, neměnný a společensky nezávislý fakt. Tudíž tentokrát si zkusím v jistém smyslu opačnou roli. Ale teď už ke zmíněnému článku. Začnu třetím odstavcem, kde vlastní úvaha v podstatě začíná a pokusím se postupovat větu po větě a poukazovat na případné nesrovnalosti.

První dva odstavce mě naladily na očekávání, že v dalších řádcích najdu zdůvodnění, proč jsou lidská práva absolutní a společensky nezávislá. První dvě věty třetího odstavce ale zní:

Tudíž pan Zálom tvrdí (bez důkazu i bez jakéhokoli odůvodnění), že lidská práva plynou z podstaty člověka. Další text na tomto tvrzení staví a používá ho jako axiom. Pokud ale jsem přesvědčen, že lidská práva plynou z něčeho jiného (např. společenského konsensu), můžu zbytek článku zahodit - je pro mě bezcenný. Mám dojem, že úvahy mající za účel někoho přesvědčit řetězcem logických implikací musí začínat tvrzením, na kterém se obě strany shodnou. Vyslovím-li na začátku kategorický výrok, který je sporný, nemůžu principielně ukázat oponentovi, kde je v jeho úvaze chyba.

Aby bylo jasno, já sám nemám příliš problém souhlasit s podobným tvrzením, i když bych asi volil jinou formulaci, například: Lidská práva je vhodné stanovit tak, aby co nejlépe vyhovovala podstatě člověka. Trvám ovšem na tom (a pan Zálom se mě ani nepokusil přesvědčit o opaku), že toto nebo podobné tvrzení není nic než názor jejich autora. Ač takové tvrzení se zdá být sebevíc přirozené, není ničím objektivně podloženo. Pro další ale tato moje námitka není až zase tolik podstatná.

Trochu nevhodné se mi zdá použití slova "podstata". Pan Zálom sugeruje čtenáři, že svoboná vůle a schopnost rozumné úvahy jsou základní a nejdůležitější vlastnosti člověka. Bouhužel již nebere v úvahu skutečnost, že člověk je jen živočich a jeho chování je do značné míry ovlivněno pudově. Základní motivaci každého rozumového rozhodnutí je třeba hledat právě v pudech (a proto mám za to, že tvrzení, že si člověk vybírá cíle pomocí rozumové úvahy, je minimálně velmi nepřesná). Mnohé chování člověka je dále naučený stereotyp. Každý, kdo se dívá kolem sebe, ví kolik lidí a jak často se chová iracionálně. Nevím jaká je příčina, ale většině lidí je vlastní například jistý "cit pro spravedlnost", kdy se cítí poškozeni, zdá-li se jim, že se někdo má nezaslouženě lépe než oni.

V liberálních kruzích se pro tuto vlastnost s oblibou používá slovo "závist", ovšem nezávisle na názvu je tato vlastnost přirozená (závistí běžně nazýváme stav, kdy je tato vlastnost chorobně hypertrofovaná). Nechci tvrdit, že "závist" je součástí lidské podstaty. Vlastně nevím, co si vlastně mám představit pod pojmem "podstata člověka". Ale o svobodné vůli a rozumových schopnostech bych tvrdil maximálně, že jsou lidskými vlastnostmi. Vcelku se mi líbí slovo "přirozenost", které pan Zálom použil níže. Kdyby bylo použito místo slova "podstata", mohl bych s obsahem první věty v podstatě souhlasit.

Dále následují tři věty, které jsou znovu spíše sugestivními postuláty než logickými důsledky předchozího:

V prvé řadě je třeba říct, zda je právo na svobodu míněno jako neomezené, či zda jsou přípustné výjimky. Svoboda člověka nemůže být neomezená - pokud ji chceme garantovat všem, musí být omezena minimálně rozsahem svobod jiných lidí. Pan Zálom tuto trivialitu jistě vynechal jen pro stručnost vyjadřování, ale nabízí se další otázka: Když je svoboda člověka takto nutným způsobem omezená, není přípustné ji omezit ještě více? Objektivisté se zřejmě domnívají, že ne. Na druhé straně existují lidé, kteří říkají, že to přípustné je, pokud je to v zájmu společnosti (pokud se někomu nelíbí obrat "společenský zájem", můžeme říct třeba "v zájmu harmonického soužití"). V citovaném souvětí není nijak odůvodněno, proč by to tak nemělo být.

Navíc je možné, že budeme v pojetí práv velkorysejší, než je pan Zálom, a zahrneme do "podstaty člověka" třeba potřebu jídla. Může se stát, že nám pak logicky vyplyne, že je POVINNOSTÍ lidí poskytnout jídlo hladovějícím. Objektivisté zřejmě řeknou, že takové právo nemůže být jedním ze základních práv člověka, protože je trochu jiné povahy, než práva na majetek, život a svobodu. Zatímco k jejich dodržování stačí, aby je nikdo aktivně neporušil, všechna práva na "pomoc v nouzi" jsou porušena i pasivním přihlížením a jejich dodržení je nutně podmíněno i dalšími okolnostmi (např. nemohu poskytnout jídlo hladovějícím, když ho všeobecně není dostatek). Nicméně není a priori jasné, proč by taková práva neměla ležet na stejné úrovni, jako práva na svobodu a majetek. Celkem by mě zajímalo, co si pan Zálom myslí o povinnosti poskytnout první pomoc zraněnému. Je to porušení práva na svobodu?

K logickému vyplývání práva na majetek - tady není například příliš jasné, co je právo získávat majetek. Je zřejmé, že nesmím vzít cizí majetek bez souhlasu majitele. Ale co u věcí, které nemají jasně definovaného majitele, jako třeba velryba v oceánu, Jupiter (nesmějte se, jednou pravděpodobně budou otázky majetkových práv u vesmírných objektů relevantní)? Mám právo si takové objekty přivlastnit? Co pro to musím udělat? Stačí prohlášení, že je to moje? (Jednou na střední škole jsem v nějaké sázce prohrál skoro celou sluneční soustavu - pokud nebude získávání majetku podléhat nějaké společenské kontrole, asi té ztráty začnu litovat.)

Nepatří také k právu na svobodu právo na svobodu pohybu? Pokud pan Zálom připustí, že i svoboda pohybu je důležitá pro naplnění atributů lidské přirozenosti, pak by mě zajímalo, jak řeší konflikt majetkových práv a práva na svobodu pohybu v případě, že je možné vlastnit pozemky. Právo na majetek říká, že na cizí pozemek není dovolen vstup bez souhlasu majitele. To je výrazné omezení svobody pohybu. V dnešní společnosti existuje velké množství veřejných prostranství a u mnoha pozemků (např. lesů) nesmí majitelé vstup veřejnosti bezdůvodně zakázat. Jak by to ovšem vypadalo, byl-li by celý svět rozdělen mezi soukromé majitele? Zdá se přirozené, že existuje jakýsi kompromis, který umožňuje lidem vlastnit relativně malý soukromý pozemek, kam nikdo cizí nemá přístup, a na druhé straně společnost nedovolí nikomu hermeticky oplotit desetitisíce (v neevropských podmínkách miliony) čtverečních kilometrů souvislé plochy. Zdá se to přirozené, ale zároveň to znamená jisté omezení majetkového práva.

Můžeme pokračovat třeba hned u další věty.

Je na ní zajímavé to, že ač v předchozím bylo právo na majetek prezentováno jako specifický případ práva na svobodu, tady se již obě práva vydávají za sobě rovné. Není to příliš důležité, ale ilustruje to způsob, jakým se pan Zálom snaží dojít k přesvědčení, že existují tři základní práva - na majetek, svobodu a život - a dál už nic.

V dalším textu se pan Zálom snaží doložit vhodnost své definice lidské podstaty. Činí to ale docela obskurním způsobem:

Stručně řečeno, pan Zálom říká: Pokud se nad něčím zamyslím, znamená to, že lidskou podstatou je racionální myšlení a svobodná vůle. Pokud dojdu k názoru, že to tak není, je můj závěr tudíž chybný.

Je minimálně pět důvodů, proč není tato konstrukce pravdivá:

1) Pokud svobodně jednám a racionálně myslím, neznamená to ještě, že je to moje podstata. Také musím močit a kálet. Proč by toto neměla být moje podstata? (Omluvte prosím trochu vulgární analogii. A nenamítejte, že na rozdíl od fyziologických potřeb je v živočišné říši myšlení lidským specifikem. Lidská práva nemají za cíl odlišit lidi od šimpanzů.)

2) I pokud bych uznal, že myšlení a svobodná vůle jsou mojí podstatou, nemusím si myslet, že to platí pro všechny lidi. Ona opravdu schopnost racionálně myslet není u všech lidí stejně rozvinuta. Na druhou stranu je třeba přiznat, že močit a kálet musí všichni stejně.

3) Mohu být dokonce tak zvrhlý, že nebudu považovat svá rozhodnutí za výsledky svobodné vůle, ale za předurčené osudem (pokud jsem fatalista), Bohem (pokud jsem věřící fatalista) či přírodními zákony (pokud jsem determinista). Je to sice jen teoretická možnost, neb v praxi všichni lidé "věří" ve svou svobodnou vůli, ale už pro úplnost by tato možnost neměla být opomenuta.

4) Mohu dojít ke svým závěrům i jinak, než rozumovou úvahou. Velké množství lidí to tak dělá. Nepovažuji to za správné, ale jistě se najde pár těch, co si řeknou: "Zálomova definice podstaty člověka je blbost, protože se mi prostě nelíbí."

5) Není mi příliš jasné, proč je kladeno rovnítko mezi svobodnou vůli a schopnost racionální úvahy. Dle mého názoru je svobodná vůle schopnost a ochota se nezávisle rozhodovat (a její existence není až zas tak úplně triviální otázkou - viz ten determinismus), zatímco rozumové schopnosti jsou schopnostmi hodnotit informace a vyvozovat z nich závěry. Vyvodím-li logicky bezchybný závěr, neznamená to ještě, že se na jeho základě budu svobodně rozhodovat.

Dohromady z toho mám pocit, že pan Zálom by učinil lépe, kdyby předchozí sekci úplně vynechal. Ale přejděme k další části.

Věřím, že je vhodné definovat lidskou podstatu tak, aby se neměnila v čase. Na druhé straně musím znovu upozornit na to, že pan Zálom se ani nepokusil čtenáře přesvědčit, aby přijal, že z oné podstaty plynou lidská práva. Tím méně, že plynou z podstaty prezentované panem Zálomem, ani že z ní plynou přímo. Nakonec je na místě otázka, co vlastně je to "přímé vyplývání".

Pan Zálom uznává, že zákony jsou dány demokratickým konsensem. Zdá se, že tudíž si i uvědomuje, že není jednoznačná optimální objektivně daná konfigurace zákonů, která jediná odpovídá lidkým právům. Kdyby byla, o zákonech by se rozhodlo rozumovou úvahou a demokracie by nebylo třeba. Je proto s podivem, že si pan Zálom neuvědomuje, že stejně jako z lidských práv zákony neplynou jednoznačně, tak i z lidské přirozenosti nemusí jednoznačně plynout lidská práva. Pokud je pan Zálom toho názoru, že ve skutečnosti práva jednoznačně určena jsou, měl by to doložit (lépe, než pouhým použitím slov "logicky" a "přirozeně").

Není snad třeba podotýkat, že jak v prvobytně pospolné společnosti, tak ve starém Římě byl koncept lidských práv v dnešní podobě neznámý. Historie snad neobsahuje období, kdy by bylo s lidskými právy nakládáno jako dnes. Minimálně nebyla právům uznávána všeobecná platnost (např. ve zmíněném Římě), mnohem častěji byla všechna práva pojímána fakticky jako libovůle vládce (např. ve středověku), nebo v lepším případě jako dar od Boha (a to v podobě, jak je kodifikovalo náboženství). Dovolím si říct, že pan Zálom by nikdy nepřišel s teorií o přirozeném právu na život, majetek a svobodu, kdyby žil ve třináctém století. Jeho ideologie vychází z pojetí lidských práv všeobecně uznávaném v naší dnešní západní civilizaci. Je trochu ošemetné myslet si, že toto pojetí je absolutně platné a že za tisíc let nebude jiný pohled na lidská práva a společnost. Dopouštím se tu trochu argumentačního faulu, samozřejmě že je teoreticky možné, že až dnešní doba umožňuje skutečně objektivní posouzení lidské přirozenosti, ale přece jen myslím, že trocha opatrnosti neuškodí.

K následující větě je naplno vidět, k jakému účelu je používána fráze "logicky vyplývat":

Uvedený pohled je možná jedině v souladu s přirozeností pana Záloma, ale generalizace na všechny lidi určitě nevyplývá z ničeho, co bylo předtím uvedeno. Dogmatické tvrzení ale dává panu Zálomovi šanci se postupně přesunout z teorie do roviny praktického posuzování dobra a zla.

Přiznám se, že do jisté míry chápu argumentaci církve (ač s ní nesouhlasím), že potraty a antikoncepce jsou proti lidskému životu. Že je ale někdo schopen říct, že regulace nájemného je akt PROTI LIDSKÉMU ŽIVOTU mě nesmírně překvapilo. Měl jsem za to, že za zločin proti životu je označována zejména vražda. Nevím samozřejmě, jestli pan Zálom staví vraždu na úroveň regulace nájemného (či tu regulaci na úroveň vraždy), ale z jeho slov to až příliš okatě "logicky vyplývá". Předpokládám, že pak je vážně ohrožen život majitele domu. Pokud nic jiného, asi je mojí povinností pana Záloma informovat, že pokud se majitel domu cítí ohrožen na životě tímto odsouzeníhodným zlem, má možnost se spasit tím, že dům prodá. Případně může svobodně rozdat veškerý majetek - vždyť kdo žádný majetek nemá, toho majetková práva (a tudíž život v souladu s lidskou přirozeností) nejsou ohrožena, ne?

Ale dost bylo ironie. Zajímavý postoj vyjadřuje poslední věta ve výše citovaném odstavci. Říká, že na míře porušení práva nezáleží. Jinak je to vyjádřeno kyanidovou metaforou:

Nevím, jak pan Zálom došel k názoru, že otravné účinky jedu nezávisí na koncentraci, (mimochodem některé jedy v malé koncentraci mohou být i léčivé), ale zato mám silný pocit, že pan Zálom kromě jiného postrádá smysl pro míru. Pro člověka je především podstatný reálný stav věcí, ne abstraktní princip. Ilustrace: naprostá většina lidí nebude vůbec považovat za omezení své svobody, když nedostanou vízum do Saúdské Arábie (ač to principielně omezení je), ale bude jim silně vadit, když nebudou smět opustit svůj dům. Rozdíl v dopadu těchto dvou omezení (které se liší jen v míře omezení práva na svobodu) je zřetelný. Nemám tak vyhraněný pohled na otázky dobra a zla jako má pan Zálom, ale určitě bych nepovažoval za absolutní zlo něco, co prakticky nikomu nevadí, i kdyby to odporovalo jakémukoli principu. Jinak řečeno, posuzuji činy TAKÉ podle vztahu lidí k nim. Naopak pan Zálom zřejmě nerozlišuje malé a velké zlo, protože je oboje stejné porušení principu a on soudí VÝHRADNĚ dle principu. V souvislosti s tímto pohledem na svět mě napadá slovo totalita, ale nemůžu na druhou stranu neuznat, že onen postoj může být konsistentní. Jen se mi zdá, že je v příkrém rozporu s lidskou přirozeností.

Dále následuje pasáž obsahující snahu zpochybnit konsensuální povahu práv případnými důsledky tohoto postoje. Začíná otázkou.

V prvé řadě tato otázka není korektní, protože není jasné, co znamená správný, natož platný, význam pojmu. Význam pojmů je totiž sám o sobě věcí dohody (a v čase se mění spolu s jazykem - jako příklad pozvolné změny významu uvedu třeba české slovo "prase" a ze stejného základu vzniklé polské "prosie", což ale znamená "sele"). Navíc u abstraktních pojmů je shoda většinou pouze přibližná. Tudíž pokud se vrátím k tématu, musím konstatovat, že neexistuje naprostá jednota ve vnímání slova "správný" ve spojení s názory či významy. Pan Zálom se v podstatě ptá, zda jsou definice slov, na kterých se společnost dohodne, správné a platné. Otázka po správnosti definice ovšem nemá přísně vzato žádný smysl.

Můžu ovšem odpovědět za sebe, zda považuji za správný jakýkoli názor, který je většinový. Nuže, nepovažuji. Některé většinové názory považuji za velmi škodlivé. S panem Zálomem souhlasím v tom, že většinové hlasování není ideálním nástrojem pro určování dobra a zla, ale stále jsem toho názoru, že je to metoda vhodnější, než když o žebříčku hodnot rozhoduje někdo (například pan Zálom) autoritativně.

Toto téma je velmi složité a je pravdou, že je téměř nemožné najít úplně konsistentní postoj.

Mám za to, že s morálkou je to podobně jako s obrazy. Zda je obraz dobrý, není možno podle objektivních měřítek rozhodnout. Záleží na posouzení lidí, ale záleží také na posouzení dalších generací, které budou posuzovat souzené z jiných pozic a ukáže se tak, zda obraz má trvalou hodnotu, nebo jeho hodnocení bylo ovlivněno módní vlnou, která za pár let přejde. Problém ale nevyřeším tak, že definuji něco jako "měřítka estetiky jsoucí v souladu s lidskou podstatou" a budu obrazy posuzovat dle nich. Stále budou existovat lidé, kterým se "objektivně krásné" obrazy líbit nebudou. Existuje totiž zásadní rozdíl mezi dichotomiemi pravda/nepravda a dobro/zlo. Tu první je možno rozsoudit objektivním pozorováním, posuzování druhé bude vždy zatíženo subjektivně.

Pan Zálom se také dotýká problematiky odsuzování tyranií:

Chci v této souvislosti upozornit na to, že sice považuji pojem práva za společensky závislý, ale ne již tak docela u pojmů spravedlnost, svoboda či dokonce dobro. Nejsem si úplně jistý, zda u pana Záloma není zlo definitoricky identifikováno s porušováním práva, ale jeho článek k takovému závěru navádí.

Můj pohled naopak je, jak již naznačily předchozí odstavce, že dobro je spíše primární pojem, zatímco systém práv je společenský produkt, po kterém můžeme racionálně žádat, aby byl "dobrý". Tento požadavek právo ale ještě neurčuje. Korespondence mezi právem a principy dobra a zla musí reflektovat objektivní stav společnosti, tj. věci jako je hustota osídlení, technická vyspělost, stupeň poznání, stav přírodních zdrojů a životního prostředí a podobně. A ani při pevně daných okolnostech není jisté, zda je právo uvedeným požadavkem jednoznačně určeno.

Podobně jako s dobrem to bude s pojmy spravedlnosti a svobody, u té svobody bych se možná s panem Zálomem i shodl na definici. Pojmy dobra a spravedlnosti jsou dle mého názoru vágnější a jejich vnímání bude více individuální.

Pokud mám já posuzovat dobro a zlo, vycházím zhruba z (snad celkem přirozeného) pohledu, že dobré jsou takové činy, které vedou ke spokojenosti všech zainteresovaných stran, zatímco zlo plodí obecnou nespokojenost. Tudíž se domnívám, že správný je takový souhrn norem (práv, povinností, společenských zvyklostí), který vede k co největší dlouhodobé spokojenosti co největšího množství lidí. Co se týká nacismu a komunismu, mohu celkem zodpovědně říct, že tuto vlastnost neměly. Na druhé straně je pochopitelně obtížné podle tohoto (mého) pojetí dobra a zla o většině jiných situací vynášet kategorické soudy. Nemyslím si ale, že by to byl příliš zásadní problém. Nemám pocit, že by nejasnosti v otázce posuzování dobra a zla měly tak závažné důsledky, že by bylo třeba hledat jednoznačnou definici těchto pojmů. A mám naopak pocit, že každá stručná a jasná definice takových pojmů nebude v mnoha situacích odpovídat běžnému pojetí významu těchto slov.

Jak jsem již tedy řekl, není pravda, že bych se úplně vzdával možnosti hodnotit různé, byť i většinově odsouhlasené, právní systémy podle nějakých univerzálních kritérií. Minimálně můžu toto hodnocení provádět na základě svého vlastního pojetí dobra a zla a při odsuzování tyranie se nedostávám do žádného protiřečení.

Zbytek Zálomova článku již jen opakuje předchozí jinými slovy a nemá cenu se k tomu dále vyjadřovat, snad kromě věty, která je trochu nejasná:

Proč by nebylo možné mít vlastní názor, i pokud by byly klíčové pojmy produktem shody? Shoda vzniká právě z jednotlivých vlastních názorů. Není mi příliš jasné, co je větou míněno.

Nakonec si neodpustím ještě jednu otázku: Jak se dívají objektivisté na demokracii? Vycházím z toho, že dle pana Záloma je jakékoli omezení "objektivně daných" práv nepřípustné, byť by i bylo odsouhlaseno demokratickými postupy. O čem se tedy bude demokraticky hlasovat?