Známý odborník na problémy nezaměstnanosti z první poloviny 20. století W. Beveridge, který myšlenku sociálního státu v podstatě odmítal, jej nicméně v roce 1907 v Německu se vší vážností studoval. Jisté zdroje daného přístupu se dají najít rovněž u význačných ekonomů G. Myrdala a J. Keynese. Dle A. Giddense mělo praktikování konceptu sociálního státu sloužit mj. k "zahnání hrozby socialismu". Odtud je patrno, že "sociální stát", jakožto terminus technicus je výsostně záležitostí kapitalistického společenského zřízení (v případě autentického - porevolučního /humánního/ socialismu je sociálnost implicitní součástí systému samotného).

Termín welfare state se užívá v Británii od roku 1941 (zmíněný Beveridge, který navrhl mj. všeobecné sociální pojištění), v angličtině však má různé obsahově jen mírně odlišné ekvivalenty: social welfare state, societal state, social service state, welfare capitalism apod. Bismarckovy reformy se vážou na název Sozialstaat, přičemž od 70. let 19. století se používal název Wohlfahrtstaat. Sociální praxe se nicméně obvykle od terminologie značně odlišovala.

Teorie státu všeobecného blahobytu ("společnosti hojnosti"), jejímž hlavním reprezentantem se stal Američan J. Galbraith (jeho základní kniha o tomto tématu vyšla v roce 1958), přinesla do uvažování o sociálnosti vyspělého světa řadu pozitivních myšlenek. Ačkoliv poměrně nesoustavně vykládaná vyústila tato konstrukce rovněž zřetelně právě do ideje (i praxe) evropského sociálního státu. Obdobně jako jiný významný ekonom G. Means Galbraith usoudil, že kapitalisté v klasickém tvaru v rozvinutých zemích mizí a místo nich se správy ekonomiky ujímají profesionální manažeři (kteří se ovšem stále větší měrou začali podílet i na kapitálovém vlastnictví, zatímco tzv. lidoví akcionáři nezaznamenávají trvale žádný větší podíl na celkovém kapitálovém bohatství). Autor se však namnoze mýlil, začal-li uvažovat o demokratizaci kapitálu a o záměně třídních rozporů jakousi třídní harmonií, smířlivou to nepravdivou průpovědí už dlouho a doposud propagandisticky zneužívanou. Galbraithovým závěrům je nicméně nadále příznivě nakloněn zejména západní sociální demokratismus.

V Německu trvá jmenovité uskutečňování systému sociálního státu dodnes - přežil kupodivu křesťanskou vládu H. Kohla. I za nynější sociáldemokratické vlády zůstává s jistými úpravami formálně - zdá se, že čím dál tím méně obsahově - zachován. Ve Francii se socialistické sklony manifestovaly prostřednictvím relativně silného znárodňování průmyslu a regulací pracovního trhu s využitím indikativního plánování zvláětě v 60. a 70. letech. Ve Spojených státech se specificky "socialistické" tendence projevovaly v předválečném Rooseveltově New Dealu, v Británii nabyl státní intervencionismus (iniciovaný namnoze dílem J. Keynese) na významu také ve 30. letech.

Zárodky stále ještě dost primitivního "sociálního společenského zřízení" byly nejprve (od 80. let 19. století) zaznamenány právě v Británii a Německu s Rakouskem, do určitého stupně také ve Francii a Itálii, zatímco štafetu sociálně nejprogresivnějších zemí převzaly po druhé světové válce v prvé řadě Švédsko, Norsko, Dánsko..., kde se dokonce začalo hovořit o "skandinávském socialismu". Nejstarší pozornosti se v sociálním okruhu těšilo pojišťování pro případ pracovních úrazů a nemocí, a teprve poté se začalo také s penzijním pojištěním a pojištěním v nezaměstnanosti. Rodinné příspěvky se počaly platit až od 20. let předešlého století (v Rakousku a na Novém Zélandu).

Úspěšnost instalování zdravého sociálního státu v kapitalistických poměrech je v delším časovém promítnutí přirozeně přímo závislá na autencitě a síle levicových sil, od nichž se naneštěstí některé politické strany hlásící se k levici dnes pohříchu vzdalují - řeč může být o pseudolevici - a proto se i úloha takto chápaného státního zřízení zeslabuje.

V současnosti bohužel snad jen francouzská Socialistická strana (a některé jiné menší strany toho druhu, např. švédská) je poněkud levicovější než je např. hlavní proud socialistů či sociál(ních)demokratů Británie, ale i Německa, řadících se spíše do pofidérního politického středu (někdy by se chtělo říci až pravého středu, neboť opuštění trendu k záměně kapitalismu socialismem a velebení privátního vlastnictví o ničem jiném nesvědčí!). Tím, jak sociálnědemokratické strany, zejména v posledních dvou třech desetiletích zjevně pravicovatějí, dochází i k nižšímu uplatňování teorie a praxe sociálního státu. V tomto směru pak mohu jenom formálně (!) a pouze poněkud (!) přimhouřit oči nad Schröderovýn pojetím sociáldemokratismu (jak s mírně pejorativním nádechem nazýváme "nedokonalý sociální demokratismus") coby "Neue Mitte", zejména když analyzuji Blairův absurdní přístup "New Labour". Nevybíravé zpochybňování institutu sociálního státu z pozic pravicových stran k odklonu od příslušného konceptu nepochybně účelově přispívá (viz heslo "sociální stát se přežil").

Nutno však podotknout, že i u těchto mírně degenerovaných, svému skutečnému poslání se odcizujících takříkajíc "zaběhnutých" politických stran existují uvnitř nich nadějné skupiny výrazně - autenticky levicově zaměřené. Význam těchto frakcí přitom evidentně vzrůstá, protože v podmínkách nějakou dobu již existujícího nepochybného přitvrzování sociálních poměrů a za rozsáhlé přítomnosti pseudolevicových snah, zrazujících ve skutečnosti zájmy těch skupin obyvatelů, které by měla levice zastupovat, je to pohyb naprosto přirozený. Jedině v těchto silách je - spolu se stranami komunistickými - možno spatřovat střednědobou možnost perspektivního přetrvání institutu sociálního státu.

Stěží mohu vyslovit svůj úplný souhlas s tím, že "ve většině zemí... byl stát blahobytu společným výtvorem pravice a levice, přestože ho v poválečném období začali socialisté vydávat za vlastní" (A. Giddens: Třetí cesta. Praha 2001, s. 14). Podtrhnout je tu třeba, že "levicí" se zde rozumí povětšině nic jinéhonež relativní levice neboli obvyklá pseudolevice sociáldemokratického charakteru, uznávající za vůdčí neoddiskutovatelný a "na věky" potřebný princip společnosti existenci soukromého vlastnictví. Není v niterném zájmu pravice, aby ustavení a fungování sociálního státu podporovala. Pokud tak snad činila, bylo to pouze z taktických obav ze ztráty svého venkoncem permanentně vedoucího postavení ve společnosti (kapitalismus nebyl nikdy v západním civilizačně kulturním systému vystřídán něčím jiným).

Vztah pokitické levice a pravice však nesmíme v žádném případě zlehčovat. Uvedenou situaci zřejmě dobře nepochopil ani přední ideolog SPD T. Meyer, ačkoliv proti zániku zmíněného flagrantního sociálního a politického rozrůznění v zásadě vystupuje. Příčiny rozebírá: "Již delší čas se ve vědeckých i politických diskusích uváděly důvody, proč tak nevyhnutelně postupuje v západních demokraciích proces sbližování levice a pravice. K důvodům se obvykle počítaly především podmínky konkurenčního boje, které nutily všechny veliké strany, aby sváděly boj o střed, čehož konečným důsledkem pak byla i určitá rezignace na jasné pravo-levé vyhranění. Druhou příčinou byla nazývána sílící komplexnost moderní industriální a informační společnosti, která jako by už ani vážně nepřipouštěla základní alternativy jejich přeměn a obnovy, což nakonec musí vést k odbourávání starého pravo-levého profilování. A za třetí se poukazovalo na to, že takovou měrou, jakou roste masový blahobyt a sílí garance státu blahobytu, může tu a tam přebírat bývalá pravice tradičně ,levicová° stanoviska, a naopak bývalá ,levice° má stále méně důvodů trvat na důsledně ,levicovém° reformním programu" (Transformace sociální demokracie. Strana na cestě do 21. století. Brno 2000, s. 173).

Politická konkurence vyúsťující do "smíru" tím, že oba postoje by byly z praktických (volebních) důvodů nuceny usilovat o "střed", čímž by se setřely příslušné krajní polohy, nezní příliš přesvědčivě. Zejména především autentická levice musí pevně setrvávat na svých vyhraněných pozicích a příznivce ze středu (obsahově ostatně dost pofidérního) získávat bez kompromisů a podbízení se (za to s náležitou objektivní informovaností a výchovou). To, co měl Meyer na mysli, nebyla levice, ale pseudolevice, když pravicové ústupky byly vždy jen velice dílčí, byť propagandisticky soustavně zveličované. I v tomto ohledu se potvrzuje dávný poznatek o hrůzné a destruktivní ambivalentnosti sociáldemokracie (nikoliv komunistů, kteří sice zaujímají poměrně vyhraněné rámcové postoje ke stavům světa, ale zase jim v posledním století pro konkrétní konstruktivní politiku chyběla náležitě rozpracovaný systém společenských věd a vskutku hluboká filozofie - komplexně prezentovaný neomarxismus). Přitom pravice zaujímá tradičně namnoze neoprávněně své místo v politickém spektru v důsledku toho, že disponuje většími penězi, velkou měrou ovládá média a "psychologii davu", je přímo živočišně zainteresovaná na politické moci (obhajoba zájmů zaměstnávaných a nezaměstnaných osob není z různých důvodů bohužel tak silná jako venkoncem primitivní vlastnické-akumulační pudy!).

Taktéž argument značné a zvětšující se "komplexnosti moderní společnosti" je pochybný, neboť ani vysoké zprůmyslnění a zinformatizování lidského společenství nemůže zakrýt třídní základnu tohoto společenství, redukující se v nejobecnější poloze na zmíněné zaměstnavatele (majitele kapitálu) a zaměstnance ("pouhé" majitele pracovní síly), přirozeně spolu s nezaměstnanými (a namnoze i na většinu důchodců). Dovolíme si dokonce prohlásit, že třídní rozpory a levicově - pravicová diferenciace obyvatelů se začínají od jisté doby - zhruba od poloviny 70. let minulého století - opětovně zesilovat (že by potenciální stalinistické zesilování třídního boje, jež se ovšem prozatím viditelně nemanifestuje jsouce "překryto" změšťáčtěním valné části populace?). Nikdo nemůže myslet vážně, že "majetná pravice" se nechá snadno zbavit svého převahou neoprávněně (!) nabytého soukromého kapitálového vlastnictví a že v podmínkách hmotného "nerůstu" si absolutní majorita obyvatelstva, navíc stále vzdělanějšího, nechá věčně líbit pokračující neoprávněné sociální rozrůznění!

Demagogie pojednávající o tom, že v pokročilém světě nemůže vládnout nic jiného než tržní - (pseudo)demokratický - řád (jenž má představovat Fukuyamův "konec dějin"), že zaniklo pravicové a levicové třídění struktury společností, vysvitne i ze slov V. Kusína (O třetích cestách. Listy 1999, s. 67): "Západní Evropě je jasné, že souboj mezi ,starou° pravicí a ,starou° levicí skončil spolu se studenou válkou, že dnes jde o jeden demokratický systém, v jehož nitru se od sebe liší priority a přízvuky, nikoliv ideologie". Je to prostě "kapitalismus", případně jako východisko pro "nějakou třetí cestu" (sociáldemokratického tedy znovu kapitalistického ražení). Politolog sám navrhuje nazývat "třetí cestu" po německém a britském vzoru Novým středem či Novou cestou (tamtéž, s. 70), což je však jen hra se slovy.

Kusín je při hodnocení Blairovy "třetí cesty" toho mínění, že "britská New Labour i všechny ostatní demokratické strany a vlády v západním světě stojí před bolestivým úkolem upravit parametry sociální bezpečnosti dříve zaručované státem (welfare state) tak, aby odpovídaly podmínkám stále více se liberalizující společnosti, aniž by to však postihlo slabší vrstvy obyvatelstva" (tamtéž, s. 68).

Řekněme, že lidé jako celek se postupem doby po stránce nehmotné skutečně "zliberalizují", neboli rozvine se v nich do náležité roviny humánní dimenze (na úkor hypertrofie dimenze ekonomické, ať již pracovně silové či konzumní) a stanou se pozvolna skutečnými lidskými bytostmi - vyzrálými osobnostmi a plnohodnotnými občany. Musí se však přitom zároveň opětovně a nesmyslně liberalizovat ekonomika, utužovat soukromé vlastnictví kapitálu? Předpokládá-li se naprosto chybně, že hospodaření se zliberálnit musí, bude to krok zpátky a s neblahými důsledky pro sociální aspekty života společnosti a humánnost jejího systému. Bude to další neomluvitelné zpoždění na cestě k humánnímu (hmotně saturovanému a stacionárnímu) společenskému pořádku budoucnosti (nutnému z hlediska materiální ohraničenosti naší planety). Tyto pohledy se znovu a znovu opírají o lidsky neoprávněnou tezi, že privátní zisk a strach ze ztráty zaměstnání jsou natrvalo - navěky (!) nejspolehlivějšími ručiteli výkonnosti ekonomiky.

Jinak jisté prvky sociálního státu nejrůznějšího druhu (povětšině slabé) je možno vystopovat údajně téměř u 2/3 států světa. Na tomto tvrzení není nic překvapivého, poněvadž samozřejmě i v obecně ultraliberálních Spojených státech se shledáváme s některými zjevně sociálními neboli moc kapitálu koneckonců omezujícími momenty (střídavě posilovanými nebo zeslabovanými). Kapitalismus bez minima sociálnosti by byl tuhým feudálním, ne-li otrokářským režimem, v "novověku" přece jenom už neudržitelným.

Giddensova námitka, že namísto termínu "sociální stát" by bylo vhodnější používat výraz "stát sociálních investic", který prý "... odpovídá kontextu společnosti pozitivních veřejných sociálních služeb" (Třetí cesta, s. 101-102), je dost formální záležitostí.

Sociální stát, jakkoliv zpravidla nejasně vymezený, vždy však týkající se tržních společností, je nepochybně jevem (stejně jako autentická sociální demokracie) relativně pozitivním a měl by tvořit v podmínkách vývoje kapitalistického světa vyšší etapu při přechodu k humánní hmotně saturostacionární společnosti budoucnosti. O to méně přijatelnými se ukazují být neojedinělé pokusy v současné době tento instrument zpochybňující a pod záminkou nefinancovatelnosti a z podobných "důvodů" nepokrytě usilující o jeho likvidaci.

K nastíněnému problému říká velice výstižně O. Lafontaine: "Zatímco v soutěži s východním komunismem byl po boku tržního hospodářství trpěn i sociální stát, po zániku východního bloku to přestalo. Už se nemluví o lidech, ale jen o tržních cenách a o nákladech. Ekonomismus, pohrdající lidmi, se stal globální kulturou. Sociální stát byl vyhlášen za přebytečný a určen k odbourání. Také sociálnědemokratické strany a odbory propadaly víc a víc neoliberálním paradigmatům. Začal ústup západního světa od solidarismu" (viz překlad některých částí autorovy knížky Hněv roste. Politika potřebuje principy /2002/. Masarykova dělnické akademie).

Zmiňovaná nadměrná materializace lidského světa je perspektivně nepřijatelná, a to nejen z důvodů čistě humánních, zejména morálních, nýbrž i proto, že hmotná stránka úspěšného fungování tohoto světa nabude nezbytně saturostacionárního výrazu (kapitalistický "věčný růst" je v podmínkách materiálně limitované zeměkoule jevem zcela nesmyslným). Příklon tzv. levice (pseudolevice) k podobnému neperspektivnímu pojetí světa je hrubým a nebezpečným omylem a jen dosvědčuje krajně problematické orientování sociáldemokratických - pseudosocialistických stran v posledním období (dříve to tolik nevadilo). Útočení na ideu i praxi sociálního státu, glajchšaltizace "levicových" stran a odborů, odpoutávání se od koncepce solidarismu, rafinovaně podporované nedůstojné změšťáčťování - materiální konzumentství, dekulturalizace obyvatelstva, to všechno se dějící na pozadí dlouhodobého tlumení hospodářského růstu rozvinutých zemí (i tento jev je hrubě ignorován!) a snahy o uchování a nezřídka také zvyšování soukromých zisků, jsou pro poslední čtvrtinu 20. století a počátek 21. století více než příznačné. Právě tam je třeba hledat a nacházet hlavní příčiny soudobých problémů světa.

Pozoruhodný je v naznačených souvislostech také Lafontainův náhled na "konkurenční" význam existence Sovětského svazu pro relativní zesociálňování kapitalismu. Ačkoliv nápor na sociální poměry Západu, zvláště zajisté jeho evropské části, se začal ještě před tím než se reálný socialismus v Evropě rozpadl, tento pád daný proces pouze prohloubil. Čína prozatím Sověty v tomto ohledu nenahradila.

Fakt přítomnosti postrevolučního socialismu v Číně i jinde ve světě je mimořádně důležitým tématem pro budoucnost. Permanentně se totiž zapomíná na to, že Číňané tvoří pětinu lidstva, země je ekonomicky neobyčejně dynamická a lze jen doufat, že nepodlehne stejně nepodařeným "návratům ke kapitalismu" jako část Evropy! Při nesmírné - a podceňované! - agresivitě kapitálu a při narůstání váhy privátního vlastnictví v zemi nelze nic vyloučit. Bylo by potom velice problematickým úkazem, kdyby udržení kapitálu na uzdě bylo vykoupeno nárůstem teroru.

Lafontaine spatřuje hlavní důvod aktivit ve směru odstranění sociálního státu v neexistenci korekcí po zániku Sovětského svazu, my vidíme "pradůvod" v sekulárním poklesu hospodářské dynamiky (a "potřebě" zachovat si soukromé zisky). V odborné literatuře se však shledáváme i s jinými argumenty. Na některé z nich upozorňuje v jednom svém příspěvku R. Převrátil (viz konferenci Sociální stát a kapitalismus, konaqné v roce 2004 v Lidovém domě). Prostudoval práce levicově orientovaných autorů G. Dumenila a D. Lévyho (v menší míře též D. Harveye), kteří se krizí koncepce sociálního státu v nedávné době zaobírali.

Příčinou této krize byl dle těchto autorů zánik "historického kompromisu" uzavřeného prý po ekonomickém kolapsu let 1929-1933 mezi velkým finančním kapitálem dominujícím na hospodářském poli od počátku století a manažery, kteří se s uvedenou krizí dokázali vyrovnat a ekonomiku posléze úspěšně řídili až do časů ropných krizí 70. let. Tehdy však měli spásonosní manažeři zklamat: nevyrovnali se s nastálými strukturálními problémy, se snižováním ziskové míry, nárůstem inflace apod. Do popředí se v té době začaly opětovně dostávat finanční kruhy, skrývající se za ideologii neoliberalismu. Nástup kapitálu podpořila podle komentovaných analytiků rovněž snížená bojovnost námezdně pracujících osob (spíše "koupených" odborů), celková civilizačně kulturní neúspěšnost reálného socialismu a vystřídání "levice" v USA a Británii konzervativci (což je nicméně dávná hra nenarušující podstatu existence privátního kapitálu). V nejnovějším období má docházet k propojení globálně expandujícího kapitálu s vrcholnými managementy (k čemuž není přirozeně institutu sociálního státu zapotřebí, dodáváme my) a svoji "kapitalistickou" úlohu zde mají sehrávat též úspory obyvatelstva (jako kdyby z nich značný díl úroků nepřipadal bankovním institucím) a penzijní fondy (které výdělečně spravují zase "kapitalisté"). Trhový řád se prý tímto způsobem rozšiřuje, zevšeobecňuje.

S předloženými názory je samozřejmě možno rámcově souhlasit, avšak kořeny novodobých asociálních tendencí buržoazních států jsou hlubší. Spočívají v zásadě v tom, že mezinárodní, resp. nadnárodní kapitál se obává okolnosti, že by se mohly jeho zisky v důsledku dlouhodobého poklesu temp ekonomického růstu vyspělých zemí snižovat a proto si je chce pojistit "odsociálňováním" všude kde se dá a kde si to zaměstnanci, nezaměstnaní, důchodci apod. nechají líbit. Pro svoji politiku využívá kapitál také toho, že zájmy valné části obyvatelstva se přesunuly do oblasti konzumní, čímž se lidé stali víceméně programově namnoze apolitickými. Za těchto poměrů majitelé kapitálu se svojí dobře placenou právnickou, byrokratickou, ozbrojenou obsluhou, v neposlední řadě též koupenými medii, začali všemožně a nevybíravě prosazovat ustavení "asociálního státu" a zatím se jim to vcelku daří. Nesmíme však pochybovat o tom, že kapitál nezná pro svoji zištnost míru (a kapitáloví vlastníci mohou svoji osobní spotřebu dovádět ad absurdum), takže své nároky bude, pokud "nenarazí", stupňovat. Meze panství kapitálu jsou však zjevné (viz předešlý výklad) a odpor ze strany výrazně majoritního "zbytku populace" se jistojistě vcelku brzy objeví na pořadu dne (revolucí?, dohodou, o níž lze stále více pochybovat?).

Za další příčiny krize sociálního státu, započaté po předešlém čtvrtstoletí jeho rozkvětu v první půlce 70. let, a trvající dodnes, uvádí M. Večeřa (Sociální stát. Východiska a přístupy. Praha 1996, ss. 62-63) víceméně v souladu s nejedním západním přístupem neúměrný nárůst ekonomických nákladů, zeslabení efektivnosti hospodaření, ztrátu sociálního konsensu a demografické změny. Autor nicméně opět nevyzdvihuje základní důvod bezostyšných útoků na sociální stát, totiž námi opakovaně vzpomínané snižování hospodářské dynamiky rozvinutých zemí, jež je promítáno do snahy o uchování (ne-li posilování) zisků. Z tohoto pohledu má tato příčina zřejmě nejblíže Večeřově kategorii úbytku sociálního konsensu.

I v kapitalistickém systému se dají čekat přeměny, a to přeměny zcela zásadního charakteru, vedoucí nakonec k ustavení společnosti beztřídní, bez soukromého kapitálu, protože bez zisků a pokračující ekonomické dynamiky. Důvody pro zformování takovéhoto společenského zřízení nebudou apriorně "ideologické", ale čistě hmotné, byť nikoliv v takříkajíc klasickém duchu (ve smyslu "zbídačování mas"): materiálně limitovaná zeměkoule nic takového jednoduše nepřipustí. Konečně také citovaným Meyerem vzpomínané "promíchávání" stanovisek levicových a pravicových v podmínkách masového blahobytu lze obtížně obhajovat. Bytostně levicový přístup typu "neustávajícího kořistění" z produkce "běžných" pracujících byl vystřídán především stejně nepřijatelným privátním přisvojováním produktů práce vědecko-technické inteligence, namísto toho, aby tyto výsledky byly použity k cílům potřebnějším a koneckonců morálnějším (odstraňování chudoby ve světě, velké ekologické projekty). Co se týká jevu změšťáčtění (zhloupnutí a degradace, doprovázené uplácením a šálením) širokých vrstev obyvatelstva materiálně rozvinutých zemí, potom tuto skutečnost zde nemusíme podrobněji komentovat. Totéž platí o zburžoazňování "vyšších" vrstev společnosti, jež je obzvlášť tristní a vpravdě nehorázné v případě sociáldemokratických předáků.

Politika britské Nové Labour party, jakožto zjevný pokus o zeslabení "sociálního státu", probíhající pod devízou "třetí cesty", se v poměru ke "staré" straně tohoto označení nachází ještě více napravo než její předchůdkyně, a jí hlásané pojímání sociálních problémů je v lecčems neobyčejně pochybné: dalo by se dokonce prohlásit, že má ráz doposud nevídané formy politické kamufláže a obelhávání, souhrnně neuvěřitelné ignorance zájmů zaměstnanců, nezaměstnaných a dalších "nekapitálových" osob. Podle našeho soudu se tímto způsobem hledá jen "neotřelý" postoj k uchování trhového řádu par excellence (soukromé vlastnictví je tu přímo zbožněno, privatizuje se i to nemožné). V tomto ohledu lze pak v případě Nové LP formálně mluvit o jakémsi politickém "pravém středu". Skutečná autenticky sociálnědemokratická evoluce by musela být důsledně zaměřená k určitému cíli - humánně koncipovanému saturostacionárnímu systému. Právě svojí evolučností se sociální demokracie liší od koncepce postrevolučního humánního socialismu, případně od třetí cesty na tomto základě formované. Blairovci hledají de facto nikoliv kompromis mezi porevolučním socialismem a kapitalismem (což není ostatně ani možné), ale mezi "státem blahobytu" či sociálně tržním (kapitalistickým) zřízením a liberálněkonzervativním trhovým řádem. Představuje to další obrovský podvod pod praporem "levice" či "socialismu".

Faktická poznámka: v politice, ekonomice a sociální oblasti nemůže, přísně vzato, žádný "střed" existovat. Všechny historické společnosti jsou třídně diferencovány a ekonomické a sociální rozbroje se zde odehrávají mezi oběma "extrémy" reprezentovanými příslušnými politickými stranami a nikoliv v podobě nějaké "kompromisnické" středové strany. Vývoj sám pak jde doleva - ve směru takříkajíc normální - všeobecné humanity, fungující bez přítomnosti soukromého vlastnictví kapitálu (a privátních zisků), a ne do středu.

Vcelku se sympatiemi se dá přijmout kritika "nového labourismu" ze strany A. Giddense, který jakoby prohlédl a upozorňuje na fakt, že tento projekt bývá považován za bezobsažný: "Získání drtivé většiny nové Labour Party bylo výsledkem velmi aktivní a profesionální kampaně, ve které byly použity mediální techniky vyvinuté ve Spojených státech. New Labour je všeobecně vnímána jako strana závislá na mediální politice... Podle zásady úspěšné reklamy však samotné image nestačí. Za reklamním fíglem musí stát něco solidního, jinak veřejnost líbivou masku rychle prohlédne. Jestliže však New Labour nemá kromě mediálního triku nic k nabídnutí, bude její čas strávený na politické scéně krátký a příspěvek k obnově sociální demokracie nevelký" (Třetí cesta, s. 130-131).

Těžko si lze představit výstižnější charakteristiku pseudolevicové Blairovy strany, která nicméně kupodivu přetrvává (lidmi se dá manipulovat takřka neomezeně a vskutku "rychlé" prohlédnutí je namnoze iluzorní, politické "zklamání" se ostatně s nemalou obratností převádí "napravo"). Jak vidno, takovýto prazvláštní konstrukt doprovázený podivnými akcemi, jako je např. účast na tažení proti Iráku v roce 2003, dokáže nějakou dobu skutečně existovat. Tragédií je, že jej nemá co zásadního vlastně nahradit. Británii je nakonec možno pokládat za "liberální" zemi ve stylu USA, kde jedna pravice a druhá pravice či pseudolevice mají (prozatím) vládu pevně v rukách a s drobnými (!) odchylkami se střídají ku prospěchu kapitálu u moci.

Domníváme se, že z Giddensova postřehu, týkajícího se "politického povrchu" by si měla vzít vážné poučení i česká sociál(ní)demokracie. Od britské se ovšem liší tím, že její šoumentství nevede k žádným, neřku-li pozitivním výsledkům, a to ani formálním. Neboli krátce řečeno: politikaření v tomto stylu je trapné a obecně krajně neefektivní.

A. Giddens (viz Lidové noviny z 21. října 2000, s. 11), jakožto zpočátku (!) nesporný teoretický zdůvodňovatel blairovské třetí cesty uznává "klíčové levicové hodnoty": solidaritu, ochranu slabších a zranitelnějších, a kupodivu také "rovnostářství", jež ovšem v materiální rovině chápe nikoliv jako rovnost ve spotřebě, nýbrž v iluzorních "příležitostech". Zní to sice velmi pěkně, ale zastírána je tím popravdě samotná podstata lidství. Znamená to, že vzhledem k okolnosti, že ne každý je stejně nadaný, zručný apod., nemůže mít ani stejnou příležitost k uplatnění. Ve skutečnosti by měla být k otázce velikosti hmotné konzumace statků vedoucím kritériem "lidskost", příslušnost k jednomu lidskému (pod)druhu Homo sapiens sapiens (jako kdyby "dar ducha" nebyl tou největší výsadou). To není žádný idealistický požadavek, to je reálné přihlášení se k samotné vznešené a adorované humanitě, doposud stále jen slovně proklamované, avšak fakticky odvěků popírané. Samozřejmě že v historických podmínkách se dá toto stanovisko uplatňovat obtížně, ale cíl a tendence v tomto směru by měly být pro levicová hnutí - strany zřetelné.

Podle "popředního světového sociologa" Giddense (zdá se, že tato kvalifikace je poněkud přehnaná, nepřipustíme-li možnost, že současná úroveň sociální vědy na Zemi, týká se to ostatně také ekonomie, o politologii nemluvě, je obecně poměrně nevysoká) blairisté "... věří v aktivní roli vlády a v nutnost investovat do sociální sítě a zdravotnictví, prosazují zcela zásadní investice do vzdělání... blairismus věří v decentralizaci moci a v progresivní demokratizaci".

To jsou úkoly nepochybně chvályhodné, avšak poněkud v rozporu s nezanedbatelnými výhradami "nových labouristů" vůči "sociálnímu státu" a s jejich mylně uznávanou spásonosností někdy do pitoreskních forem pokračující privatizace (kapitalismu by pravděpodobně nejlépe vyhovovalo i zprivátnění soudnictví nebo vybírání daní, oboje deformované koneckonců již buržoazním státem jako takovým). Centralistická moc v oblasti ekonomiky a řízení materiálního (!) antropogenního světa vůbec je výhledově bezpochyby žádoucí, třebaže i tady bude záhodno některé úseky lidských aktivit (lokální a regionální povahy) pod dohledem ústřední státní správy decentralizovat. Historické (!) zkušenosti tuto tezi nikterak nevyvracejí. Výhledově užitečnou a dá se říci i nutnou (!) "totalitu hmotnou" nesmíme ztotožňovat s "totalitou obecnou", zahrnující i komponentu duchovní.

Horemdolem vnucovaná posedlost "civilizovaného" světa "privátem" je zvláště na počátku 21. století až nepochopitelná a v tomto směru začíná být toto období charakterizováno jako krok zpět, jako doba nástupu antihumánní reakce. Fanatická víra v to, že zesoukromění takřka všeho vyřeší zázrakem většinu hospodářských (a sociálních! a dalších!) problémů antropogenního světa je veskrze falešná. Je to však především postoj pro člověka jakožto člověka hluboce urážlivý.

Nepatřičnou je dozajista "moc nad lidmi", kromě té vztahující se k jejich z vlastního lidského hlediska "druhořadé" úloze pracovní a hmotně konzumentské, jakožto lidmi. Totéž platí o nějakém centrálním - státním ovlivňování ve sféře humánní realizace osob (což neznamená, že by stát neměl vytvářet materiální podmínky pro takovouto realizaci!). O demokratizaci - v tradičním západním smyslu, tedy i oné "labouristické" - se dá vážně pochybovat. Tato činnost může být opravdu progresivní jedině bez institutu soukromého vlastnictví a přítomnosti sociálních tříd (před jinými zejména tříd privátně vlastnických).

Souhlasíme s Giddensovým hodnocením sociální struktury moderních západních společností. Klasičtí "modrákoví" dělníci jsou nyní již opravdu podílově méně významní (v zemích Evropské unie se údajně před nedávnem podíleli na počtu pracovních sil pouze cca 15 %), ale není tomu tak u mnohem obsáhlejší skupiny "ostatních zaměstnanců", tj. u většiny nájemných pracovních sil. Je s podivem, že politologové a sociologové nevěnují této zřetelně definovatelné sociální třídě odpovídající pozornost, jako kdyby chtěli přetrvávající a problémy vyvolávající třídní diferenciaci sprovodit ze světa pouhým konstatováním, že (fyzičtí) "dělníci" již dnes nemají tu důležitost jako dříve.

Do kategorie zaměstnanců (či námezdně pracujících) patří přitom přirozeně také valná část informatiků, kteří jsou "všichni" vydáváni za "střední třídu", tudíž nikoliv za osoby výrazněji "vykořisťované". Lidé pohybující se kolem počítačů (a informatiky vůbec) jsou celkově sice v současnosti v některých zemích nejlépe placenými zaměstnanci (ve Švýcarsku se např. v tomto ohledu situují i před bankovními a pojišťovacími obory), avšak tvořivějších výborně placených PC odborníků není v Unii řádově 40 %, jak se pro obor informatiky uvádí, neboť majoritu tohoto seskupení tvoří prostí "bílí dělníci", zase nikoliv nějak exkluzivně honorovaní. Ti pak, coby součást vrstvy nájemných pracovníků, mohou mít evidentně "protikapitalistické" zájmy.

Hlavním zdrojem přerozdělování musí nadále zůstat nikoliv "bohatší zaměstnanci", nýbrž výhradně velcí a střední majitelé kapitálu, kteří ačkoliv relativně nepočetní - jejich zastoupení na osobách činných v ekonomice nečiní řádově více než 10 %, včetně náležité dobře odměňované "obsluhy" (manažeří, právníci atp.) - si přisvojují tradičně neúměrně mnoho příjmů. Kapitalisté ostatně mediálně a jinak manipulují i uvedenou střední třídou, hlavní to skupinou populace, v níž spatřují obvyklé nepřesně vymezené koncepty "třetí cesty" svoji oporu.

Co si myslet o snahách (nové) Labour Party, když požaduje neoliberální pojímání makroekonomické politiky, prosazování typicky kapitalistické nabídkové ekonomiky, zbožové a kapitálové konkurence a - v neposlední řadě - reformu, přesněji zničení sociálního státu v duchu zeslabení sociálních jistot a (namnoze fiktivního) zesílení občanské iniciativy směrem k nalézání zaměstnání a soběstačnosti? To všechno posiluje nenasytný kapitál, resp. zbavuje jej "samozřejmých" povinností. (Konkrétně bývá blairismu vytýkáno např. odstranění 4. článku stanov "staré" Labour Party, odstavce zabývajícího se nároky na zespolečenštění výrobních prostředků!).

Za okolnosti dlouhodobého zpomalování hospodářského růstu, pokračujícího úsilí o zachování (a zvětšování) soukromých zisků, útoku na sociální výdobytky dosažené v minulosti, při rozsáhlé nezaměstnanosti v Evropě jsou vyjmenované požadavky v jádru nechutné a nemělo by se jim v žádném případě podléhat. Zvláště nyní často používaná hesla potřeby "modernizace" nebo "rekonstrukce" sociálního státu jsou veskrze lživá. Ohromnou část finančních prostředků, jež údajně chybí na zajištění provozu sociálního státu lze najít právě u vlastníků kapitálu (jen je chtít "objevit"!). Tlak na snižování firemních daní a progresivních daní z příjmu je třeba důrazně odmítat, stejně jako namnoze argumenty na "modernizace" z důvodů zabezpečení konkurenceschopnosti. Rovněž nehorázné trendy v odměňování kapitálových majitelů, zvláště bankovních domů, členů představenstev a dozorčích rad je záhodno v rozporu s kořistnickou ideologií neoliberalismu ostře regulovat. Totéž se týká rozbujelé reklamy, státní byrokracie, šoubyznysu, platů ozbrojených složek (zvláště policejních), ale i válečnických dobrodružství atd. Státní správa jako celek se dá zjednodušit, zefektivnit a ... zlevnit. Majetkové delikty nejrůznějšího druhu nutno přísně trestat.

Shora citovaný T. Meyer o těchto koneckonců úskocích kapitalismu ví a zdá se, že je dokonce dílem vítá. Nelze ovšem říci, že s nimi bezvýhradně souhlasí, protože prohlašuje: "Stále je zde riziko jistého znovunastolování situace, jež existovala v XIX. století, kdy nekontrolované soukromé vlivné síly ovládaly životy a schopnosti většiny lidí, což nutně způsobovalo masivní politické odcizení a následně sociální nepokoje". Na jiném místě jeho publikace si pak přečteme: "Jakýkoliv zásadní ústup demokratických socialistů tlaku neoliberálů by mohl zničit jejich identitu, což by nemálo přispělo k celkovému společenskému rozkladu".

Nebezpečnou se nám jeví být v rámci vládnoucího sociáldemokratismu koncepce, vycházející z požadavku, že "socialistická levice" by se měla opírat především o "střední třídy" a méně pak o tradičně relativně chudší nájemné pracovní síly. M. Tourainová na toto téma poznamenává, že dané pojetí není přijatelné, neboť "... žádná sociálnědemokratická politika nemůže takovou zůstat, nerozhodne-li se rázně podporovat ty, kdo se nacházejí na spodních příčkách sociálního žebříčku nebo jsou vytlačováni na okraj společnosti. Boj za rovnost zůstává jádrem záměrů sociální demokracie" (Nový sociální kompromis. In: Blair-Schröder. Le texte du manifeste. MDA 2000, s. 3).

Autorka však zároveň uvádí, že v posledním dvacetiletí "diferenciaci na sociální třídy postupně nahradil mnohem živější protiklad mezi těmi, kdo se podílejí na produktivním procesu a na sociálních stycích, a těmi, kdo jsou z toho dočasně či trvale vyloučeni", přičemž prý "vylučování z těchto procesů a sociální nejistota rozpouštějí... sociální svazky mnohem víc, než klasická nerovnost mezi vyhraněnými třídami společnosti" (tamtéž).

Nezdá se nám, že by rozdělení "vyspělých společností" na sociální třídy v posledních desetiletích nějak ochablo, myslíme si dokonce, že v nedávné periodě se právě naopak začalo znovu zesilovat, třebaže prozatím zde ještě neběží o jakousi moderní politicky neúčelovou obdobu výše zmiňovaného stalinistického "zostřování třídního boje"!. Této skutečnosti si bytostně zainteresovaná levice bohužel ještě není dostatečně vědoma a zdá se, že ani společenskovědní fronta se jí při známé obvyklé konformitě a služebníčkování s vládnoucími establishmenty a osobním strachem dostatečně nevšimá (ideová prostituce je pro ni více než typická). Problém sociálních nejistot až marginalizace sociálních problémů, zvláště pak otázka nezaměstnanosti, je bohužel považován za "běžnou" součást života tříd nevlastníků kapitálu, nejsouhrněji řečeno "zaměstnanců" (a jejich rodin, a většiny penzistů a přirozeně také nezaměstnaných občanů). Úctyhodné je ze strany Tourainové prosazování nároků na mnohostranou sociální rovnost. Je to nicméně záležitost až několika dalších desítek let.

Okolnost, že také A. Blair se při své politice opírá především o "námezdně pracující středních vrstev, alergické na zvyšování daní", je jednou z potenciálních slabin jeho postoje. H. Weber k tomu praví: "Levicový liberalismus... Blaira opomíjí zájmové konflikty, rozdělující naše společnosti. Nebere dostatečně v úvahu aspirace a legitimní zájmy té druhé základny sociální demokracie, té, jež byla kdysi a do určité míry zůstává jejím jádrem: dělníků a nejskromnějších zaměstnanců" (Třetí cesta - v čem jsou rozdíly? tamtéž, s. 5).

Potažmo Weber upozorňuje na to, že "...,nové cesty°, navrhované holandskými, dánskými, italskými či portugalskými socialisty, se navzájem podstatně liší a nedají se redukovat na ,třetí cestu° definovanou New Labour" (tamtéž, s. 1). Rozmanitost názorů je samozřejmě uvítatelná, avšak měla by přece jenom vést k určitému sjednocení, nejlépe pod hlavičkou formulování teorie a formování praxe humánního saturostacionárního systému, dosažitelného ať již cestou evoluční (sociálnědemokratickou) nebo případně cestou (humánně socialistickou) "postrevoluční". Každé upřednostňování jedné z vícero skupin potenciálních voličů je chybou (v případě sociálních demokratů to je většina osob zaměstnávaných, nezaměstnaných, důchodců a sympatizantů z řad inteligence, byť tohoto jednoduchého faktu si mnozí sociáldemokraté nebývají dostatečně vědomi. Toliko v jednotě je síla, hlásá známé heslo.

Přední francouzský socialistický politik s teoretickými sklony L. Jospin se problematice politicky zájmového a volebního zázemí pro politickou levici rovněž věnuje. V jedné své práci píše o potřebě "... seskupovat střední vrstvy a ,všechny odmítané°", přičemž kategoricky prohlašuje, že "socialistická strana není stranou jedné třídy", neboť "naše sociální základna není ani stejnorodá, ani úzká: obnovila se a rozšířila. Proto musíme nalézat co nejlepší rozhodování mezi společenskými vrstvami. Těmi, které současná společnost spíše uspokojuje a nechtějí, aby byly trestány ,zostřením° rovnosti. A těmi, pro které pojem rovnosti a jejího konkrétního prohloubení má základní význam. To je velmi důležitá filozofická a politická debata. Odpovědí socialistů... je ,usmiřovat° střední třídy a lidové vrstvy, jejichž zájmy mohou být odlišné a někdy rozporné. A umožnit jim, aby prohloubily své spojenectví" (viz citovanou studii Francouzský socialismus a evropská sociální demokracie, blíže viz Texty k programové diskusi ve stranách Socialistické internacionály č. II. MDA, Praha 2000, s. 12).

Se svými venkoncem rozumnými představami bohužel Jospin příliš v reálné politice neuspěl - volby ve Francii 2002 skončily pro něj i socialistickou stranu katastrofálně. V praktickém životě by měli být politickými odpůrci třídy vlastníků kapitálu (a jejich rodin) a skupiny jejich "obsluhy" víceméně všichni ostatní občané. Před jinými nepochybně absolutní většina nájemně pracujících osob, včetně inteligence (neboli významného dílu středních vrstev), u níž navíc působí fakt "rozumového prohlédnutí" společenských poměrů. To je však bohužel do jisté míry negovaného relativně slušným materiálním zaopatřením, jež nezřídka staví příslušníky tohoto sociálního seskupení nedůsledně na stranu kapitálu a tím paralelně též politické pravice (ve skutečnosti jsou také vědci, tvořiví konstruktéři, ale i lékaři, kvalifikovaní učitelé atp. trhovým systémem relativně vykořisťováni, a to dokonce velice markantně. Nezřídka si to ovšem při dostatečné saturaci jejich hmotných potřeb neuvědomují). V humánně koncipovaném absolutním společenském řádu bude zajisté institut privátního kapitálu zrušen a proto by tu neměly napříště existovat jakékoliv třídní (!) rozpory. S touto starou nedogmatickou (!) tezí se budou muset nejen tradiční vládnoucí vrstvy, nýbrž také různí ti prodejní "společenští pseudoteoretici" smířit.

Vcelku málo srozumitelný je názor profesora sociologie B. Latoura, který se domnívá, že "hlavním problémem levicové strany už není ,provést revoluci° a také ne nahradit radikální revoluci pomalými reformami. Problémem pro ni je zvládnout koexistenci zcela rozdílných druhů lidí, časů, kultur, epoch a institucí" (Ein Ding ist ein Thing. In: 1999/2000 Jahrbuch Arbeit und Technik. Český překlad: MDA 2000, s. 4-5).

Pro vybudování sociálního státu je popravdě úzká spolupráce všech "nekapitálových" (!) členů společnosti nanejvýš žádoucí (požadavek smíření všech, tedy i principiálně protikladných sociálně politických tříd je samozřejmě nesmyslný!). Ačkoliv tito lidé vytvářejí faktickou majoritu (voličů), řádově plných 9/10, jejich politická váha tomu v důsledku zaběhnutých politických jakoby demokratických mechanismů buržoazních států neodpovídá. Proto musí být alespoň praxe ustavování "sociálního státu" způsobem, jak uvedený nedostatek v rámci přetrvávajícího kapitalistického státního systému zčásti překonávat. Důležitým by přitom mělo být relativní posilování "sociálních prvků" uvnitř tohoto společenského zřízení, což se žel již dvacet třicet let v rozporu s perspektivní orientací dějin lidstva neděje. (O tomto směřování bychom neměli navzdory všem "teoriím" zamítajícím daný trend vůbec pochybovat: indicie svědčící o postupu lidstva k humánně pojatému materiální potřeby lidí saturujícímu a přitom celkově hmotně stacionárnímu řádu jsou dnes již nepochybné). Zde vzniká velký potenciální zdroj sociálního a politického napětí, jenž bude muset být v historicky poměrně krátké době řešen, přičemž není zdaleka jisté zda se tak bude dít zcela mírumilovně.

Latour se svým "smířliveckým" textem vcelku nemístně pokračuje: "Místo dnes jen prázdných snů o revolucích by si měla levicová strana před sebe postavit zcela nečekanou (a skutečně revoluční!) úlohu: umožnit koexistenci ve světě, který se už nedá žádnou revolucí zjednodušit. V dobách studené války spočíval jediný rozdíl, který mohla levice uplatňovat proti pravici, v tom, že se hlásila k revolucím. Rozdíl, k němuž se nyní musíme dopracovat, by se měl vyznačovat přechodem od vášně pro radikální změny, jež likvidují minulost jednou provždy - dnes jsou nositeli této vašně pravicoví liberálové - k novým výzvám koexistence heterogenních jednotek, které nikdo víc nedokáže zjednodušit nebo s konečnou platností odstranit... S novou definicí rozdílu tohoto typu by se před levicí jasně otevřela cesta, jak se jednou provždy vymezit také vůči staré ultralevici. Ta v zákulisí politických jednání vždycky mávala svými rudými prapory totálního převratu. Dnes už za levicí není žádná druhá levice. Dřívější extrémní levice se stala, řečeno stručně a jasně, druhem reakčních revolucionářů".

Revoluční cesta k humánnímu saturostacionárnímu zřízení budoucnosti - předpokládající určitou nemalou pokročilost v oblasti hmotné výroby-spotřeby, avšak zdaleka ne v poslední řadě též v oblasti duchovního rozvoje - nemá, zdá se, nyní již velké nové (!) šance na úspěšnou realizaci. Tím ovšem nevylučuji, že ve stávajících porevolučních zemích - Číně i jinde - nemůže být úspěšně dovršena. Zároveň také nechci zcela kategoricky tvrdit, že se nutné (!) řešení problému budoucnosti lidstva na plošně a objemově ohraničené planetě a tudíž "bez růstu a bez privátních zisků" nakonec aké bez revolucí vždy obejde: soukromé vlastnění kapitálu je prostě nevyzpytatelný fenomén a na potřebu své (nezbytné!) likvidace může reagovat naprosto iracionálně. Správná "revoluční" doba - někdy po druhé světové válce (až do počátku 50. let, kdy však hmotné i nehmotné podmínky pro "kvalitní" socialistické revoluce nebyly ještě plně vytvořeny), potom na přelomu 60. a 70. let 20. století - byla v (západní) Evropě (v USA by byl podobný pokus okamžitě pod praporem svobody a demokracie tvrdě zlikvidován) pravděpodobně promarněna. Později, přestože se začalo pozvolna prosazovat období sílícího ataku na sociální stát, by se již zřejmě volba revoluce stala neefektivní: existovala už dostatečná materiální životní úroveň podporující změšťáčtění většiny populace, avšak také absolutní teoretická i jiná nepřipravenost na dobu postrevoluční (doprovázená dobře živeným strachem z neblahé zkušeností reálného socialismu). Dávné zkušenosti přesvědčivě ukazují, že politické necílené (!) kompromisy (levice - pravice) spolehlivě ztroskotávají. "Rudé prapory" musí samozřejmě vystřídat kvalifikovaná teoretická (mj. též programová), výchovná a praktická - politická práce. Bude-li soukromý kapitál úporně trvat na své "nadhistorické" mezbytnosti a zvolí-li pro své přetrvávání násilí nebude lze ovšem potom vyloučit ani akty revoluční (násilné a nekompromisní), jak jsme již pověděli!

V případě "obnovené" revolučnosti sehrává přirozeně velice závažnou roli otázka hegemona. Zdá se, že nemajetné vrstvy obyvatelstva v tomto ohledu tradičně selhávají a nejinak je tomu rovněž s výše vzpomenutou mohutnou sortou obyvatelů změšťáčtělých. Téma neobyčejně výstižně popsal R. Dahrendorf (viz stať Politika frustrace. Ekonom 2005, č. 43). Píše: "Co lidi pohání a vyvolává změny ve společnosti, věděli... už Karel Marx a Alexis de Tocqueville, dva vynikající sociální analytici 19. století. Krajní bída nepřináší rebelii, nýbrž apatii. Ti nejchudší mohou být využiti nanejvýš při občanských manifestacích zlosti, ale sami nejsou hmotou, z níž vznikají teroristé nebo revolucionáři".

V takříkajíc rozvinutých zemích Západu, kde zase nejsou chudinské vrstvy nějak početné (a navíc bývají dost asocializované) je třeba hledat iniciátory společenských proměn (v konečné instanci ve směru odstranění kapitalismu) zřejmě jinde: v rozmáhající se skupině "prohlédnuvších občanů", vedených autentickými, tj. nezburžoaznělými intelektuály, Dahrendorf nachází potenciální vůdce jistých společenských změn ve sféře "neuspokojených" osobností s ddostatečnou energií - dynamičností, kteří se ovšem logicky rekrutují z okruhu kapitalistického (!) establishmentu, jenže nikoliv stávajícího, ale potenciálního (!). Badatel poznamenává: "Mnohem podstatnější skupinou jsou v každé společnosti ti, kdo se začali přibližovat novým poměrům, avšak jejich postupu něco brání.. Jejich touhy a ambice nejsou za daných okolností nerealistické, ale něco je maří. Věci neejsou v pohybu tak rychle, jak by chtěli, nebo se nehýbou vůbec, a to v důsledku poměrů, nad nimiž nemají moc. Příležitosti sice existují, ale nelze se jich chopit a uskutečnit je. Právě tato skupina, nikoliv bezútěšně chudí a bezmocní, vytváří onu ohromnou mobilizační sílu, která vede k násilnému protestu a nakonec k zásadní změně".

Otázkou právě zůstává, co se rozumí "násilným protestem" a zejména "zásadní změnou". Nemohu se vyvarovat dojmu, že Dahrendorf má na mysli pouze běžný "kádrový posun" uvnitř buržoazní společnosti a nikoliv přeměnu této společnosti samé. V případě evolučního postupu k humánnímu saturostacionárnímu řádu je však i takováto cesta možná a žádoucí, ale měla by být jednoznačně zacílená a celkově progresivní (nemělo by běžet toliko o "střídání stráží" v jádru stejného profilu: v mírně odlišné rovině je typickým projevem podobného ražení hra na demokracii ve stylu vládní alternace pravice a /pseudo/levice). Tady spatřuji větší naději v růstu vzdělanosti a výchově občanů, tudíž v působení faktorů, jež by měly vést spolu s tlakem na vnější (z "planetárních" příčin) relativní uskrovňování spotřeby hmotných statků k "velké transformaci" lidské společnosti.

Jinou problémovou věcí nicméně zůstává okolnost, zda byl dostatečně rozumným "návrat ke kapitalismu" v případě někdejších reálsocialistických zemí na evropském kontinentu. Nerozřešenou otázkou je tady nadále nízká úroveň teoretického i praktického rozpracování evolučního postupu trhového řádu k humánně profilovanému cílovému společenskému pořádku a zejména skutečnost, že nekritičtí, v podstatě fanatičtí "transformátoři" neměli po ruce žádnou odpovídající teorii a zkušenosti z uplatnování podobných přeměn. Příslušné transformace se poté staly akcemi evidentně nezodpovědnými a hazardními, s výsledky více než smutnými. Navíc namísto snah o vytvoření sociálních států (kapitalistické povahy) se zkonstruovaly jakési bastardní útvary s převahou aspektů liberálněkonzervativního druhu.

Nevyhnutelnost ustavení humánního stacionárního a saturujícího systému nechtějí příznivci "trvalé udržitelnosti" kapitalismu vůbec vidět (to lze pochopit - jde jim o všechno, v prvé řadě o nadměrné majetky!), ale akademická, případně autentická levicová politická fronta zpracování teorie a realizační politiky vývojové cesty (včetně konstrukce sociálního státu) velmi nezodpovědně až trestuhodně opomíjí. Argumentaci ve stylu, že na sestavení požadované teorie chybí potřebné finanční prostředky nelze přijmout (proč by si ostatně měl "kapitál" hradit kopání vlastního hrobu?). Nejen pseudolevice, nýbrž i autentická levice prostě teoriím nepřeje a samolibě je pokládá za zbytečné, čímž se mimochodem neliší od pravicového přístupu ke společnosti, jenž nicméně teoretické rozpracování svého fungování v zásadě ani nepotřebuje. Potom se však nelze divit, že "socialisté" zápolí s mnoha praktickými problémy, neuváženě hazardují a celkově zbytečně systém diskreditují (sami si podřezávají větev na níž sedí).

Latourem uváděné nastolení otázky "koexistence" života na Zemi podle nás nic neřeší a je ostatně velice nejasně vytýčeno. Vyhýbá se zejména principiálnímu problému cílovosti dějin. Může být jen "součástí" evoluční dráhy ke vzpomínané absolutní metě. Jinak proletářské - socialistické revoluce toho ve vývoji lidské společnosti mnoho nezjednodušily (ačkoliv do určité míry při větší osvícenosti a pozitivnějším výběru kádrů mohly), i když simplifikaci společenských, zejména hospodářských poměrů (spolu se zrychlením všeobecného vývoje) měly zajisté v úmyslu. "Heterogenní jednotky" sociální, politické a další povahy je možno, dokonce nutno, po hmotné stránce zjednodušit a posléze likvidovat. Pokud je tato teze náplní Latourova pojetí "ultralevice" (rozumí se jí nejspíše komunistické úsilí), potom je třeba ji respektovat. Vážnější hrozbu spatřuji v tom, aby "jediná možná levice" nesklouzávala do "středu" (a dále napravo) a nestávala se po pravdě jenom nástrojem, formou záměrů "pravice" (což nepokrytě na Západě probíhá řádově sto let a v posledních několika dekádách opět v nebezpečně zvýšené intenzitě). Má to v podstatě svoji "reformační tradici".

Latourovo zamítání autentické levice (proč pojem extrémní "druhé" levice?) a její nahrazování falešnou, škodlivou, reakční "levicí" (ve skutečnosti pseudolevicí) je pro autora charakteristické.

V poněkud jiném tvaru, avšak v zásadě totéž bohužel probíhá i v naší zemi a výsledky sociál(ně)demokratického vládnutí na přelomu 90. a 0. let tomu odpovídají. Tím samozřejmě nechcei říci, že jiné - pravicové - vlády by působily z hlediska občanů České republiky prospěšněji. Zarmucující skutečností je, že právě sociáldemokratické metody správy státu pravděpodobně nevědomky a s notnou dávkou naivity (nekvalifikovanosti) vytvářejí "solidní" základnu pro "ještě horší časy". Běží tu nepochybně o osvědčenou praxi kapitalistického systému - o praxi "střídání stráží"!