Při té příležitosti vymezil komentátor deníku důvody premiérových antipatií k žurnalistům.

V rozhlasovém interview Jiří Paroubek specifikoval zástupce sedmé velmoci následovně:

"Řada lidí, kteří mají úroveň, i když třeba jiné politické názory než já, píší opravdu na úrovni. Pak je tu druhá skupina lidí -- prakticky všichni redaktoři Lidových novin a pak pan Steigerwald a pan Martin Komárek a dva tři lidé z Hospodářských novin, jako je třeba pan Šídlo, kteří jsou prostě nepřátelští vůči sociální demokracii..."

Být nepřátelský, nebo málo nakloněný v mírnějším případě, k některé z politických stran je záležitostí osobních sympatií, vyjádřením politického , případně životního postoje, nebo prostě jen pracovní náplní. Premiér ovšem hovoří nikoli o obsahu názorů, ale o způsobu, jímž jsou prezentovány a šířeny.

Arbitrem sporu by se teoreticky měl stát čtenář, tedy veřejnost, nebo alespoň ta její část, která ještě noviny čte a zajímá se o politické dění. Ti, kteří se již rozhodli, že "politika je v zásadě nemravná a na jejich praktikách nelze nic změnit", se povětšinou kloní k minimálně nepřesnému názoru, že "všichni tam nahoře nám stejně lžou a navíc kradou."

Lidé soudnější, nebo vstřícnější, přistupují na názor, že každá generalizace má minimálně tu chybu, že nepřipouští jiný než absolutní výklad. Připouštějí zkrátka, že všichni žijeme, ať se svou nebo proti své vůli, v politickém systému, čehož se nemůžeme zbavit, podobně jako faktu, že se pohybujeme na povrchu planety Země.

Okolo premiérovy neúčasti na setkání s novináři se ovšem mohla rozvinout debata o podstatě problému a nikoli jeho průvodním jevu. Lidové noviny totiž zřetelně chápou premiérovo gesto jako symbol "nelásky či antipatie" Jiřího Paroubka.

Tím se polemika mohla rozpoutat do gigantických rozměrů. Strana žalující, tedy tisk, se mohl odvolat na výklad samé podstaty pojmu "symbol" a ocitovat J.W.Goetha v jeho rozlišení symbolu a alegorie:

"Symbolika proměňuje zkušenost v myšlenku a myšlenku v obraz, takže myšlenka vyjádřená pomocí obrazu zůstává navždy činná , nedosažitelná a -- byť by byla vyjádřena ve všech jazycích -- i nevyjádřitelná. Alegorie proměňuje zkušenost v pojem a pojem v obraz, ale tak, že pojem zůstává navždy definován a je vyjádřitelný obrazem."

Noviny se tudíž mohly zeptat premiéra, zda jeho čin (neúčast na předvánoční besídce s tiskem), pojímal v kategorii symbolu nebo v kategorii alegorie.

Žádný vládní činitel nemá tolik času nazbyt, aby urychleně vystudoval semiotiku a přidružené vědy, takže by premiér, pokud by na tom tisk dostatečně důrazně trval, musel zaměstnat své analytiky a pracovníky tiskového oddělení, aby připravili přiměřenou odpověď.

Mohl by ovšem také mlčet, ale nebylo by to nejšťastnější řešení. Tisk by z toho dovodil, že není-li premiér ochoten odpovídat na tak prostý a nevinný dotaz o symbolu a alegorii, nemůže od něj veřejnost očekávat odpovědi na daleko zásadnější dotazy.

Tím by se tisk ocitl ve výhodě útočníka a čtenáři, ve své pověstné nedbalosti a sklonu zjednodušovat a především zcela měnit podstatu faktu, by zaznamenali pouze to, že "premiér se vehementně brání na cosi důležitého odpovědět."

Dejme tomu, že by se premiérovým analytikům podařilo velice rychle objevit, že Goethův výrok je citován v knize Umberta Eca Meze interpretace a odpovědí by byl další citát, z téže strany 14:

"Goethova definice zcela harmonicky zapadá do rámce idealistické filozofie, pro kterou plní symboly funkci označujícího, vyjadřujícího jakási oblaka či mlhoviny významu, jejž nechávají neustále nevyužitý nebo nevyužitelný.Ale my víme, že existuje ještě jeden smysl slova symbol.Pokud toto slovo chápeme ve smyslu, v jakém je používá logika a matematika, pak je symbol buď označujícím, jež se vztahuje ke svému významu na základě jistého zákona, tj.přesně ustavené konvence, a jako takový jej lze interpretovat jinými označujícími, anebo je proměnnou, jež může být omezena nejrůznějšími způsoby..."

Tisk by byl takto donucen vrátit spor do srozumitelnější, méně teoretické, roviny, protože další odpověď v dosavdním duchu polemiky by z deníku učinila odborný časopis:

"Všechny významy slova symbol jsou tudíž stejně archaické.Když se zastánci romantického významu snaží vysledovat jeho hluboce tradiční původ, nacházejí sice úctyhodný rodokmen, ale přehlížejí skutečnost, že samotné rozlišení mezi symbolem a alegorií archaické vůbec není."

Namísto takto formulované odpovědi, by tisk vrátil debatu do roviny (ostatně neméně symbolické a alegorické ), nejlépe hledání skrytého významu.

Upozornil by čtenáře, že premiér sice nepřišel na předvánoční setkání s novináři, ale zato jeho tiskové oddělení oznámilo jeho účast na dvou vánočních koncertech (sic!). Ten první je z hlediska hledání senzace za každou cenu poměrně nevyužitelný, zato druhý je doslova ideální.

A to tradiční koncert v kostele sv. Šimona a Judy na Starém městě, v Dušní ulici.

U problému symbolu a alegorie a jejich významových odlišností bychom tak stále setrvali, ale podtext by se stal výrazně politický.

Na příslušné internetové stránce lze vyhledat pod příslušným heslem v jádru nevinný text, ale při troše snahy, jak praví pyrotechnici --"všechno je výbušnina, pokud je nalezena odpovídající rozbuška".

Kostel sv. Šimona a Judy je " ve svém jádru gotický jednolodní chrám v severní části Starého Města... v místech, kde procházela významná cesta od brodu u nedalekého ostrova Štvanice směrem k brodu pod Pražským hradem."

Pokud pomineme následné informace o první operaci v narkóze, a to již roku 1847, v přilehlém špitále, narazíme v informačním textu na větu, která sice vznikla dávno před Vánocemi roku 2005, ale je významně a i významově použitelná pro jiné úvahy.Stojí tam:

"Od západu se na kostel sv. Simona a Judy poněkud tlačí panelová masa hotelu Prezident..."

Panelová masa hotelu Prezident se na kostel příliš netlačí, je oddělena domy a prostorem Dušní ulice, ale symbol i alegorie v jakémkoli pojetí se znovu dostávají na scénu. Každý přece ví, že premiér a prezident republiky mívají čas od času velice ostré spory. Jejich architektonická podoba sice neexistuje, snad jen hodně pokleslý esoterický časopis by zde našel látku k přemítání o jasnovidnosti našich gotických předků, kteří předvídali potíže naší demokracie, ale architektura, respektive zmínka o ní by mohla vést k dalšímu poukazu na odbornou literaturu. Tentokrát odkazem na šestou "Harvardskou přednášku" již zmiňovaného Umberta Eca s názvem "Podivuhodný případ ulice Servandoni."

Jejím narativním skeletem je otázka, zda d'Artagnan bydlel ve stejné ulici jako Aramis, jak se tehdy ulice vlastně jmenovaly, jak vypadal potažmo plán města Paříže v té době a do jaké míry se Alexander Dumas držel dobové skutečnosti, nebo zásadněji : jak příběh vnímá empirický či modelový čtenář, nebo také : jaké úmysly s námi má empirický či modelový autor.

Pokud by se všechna zmíněná témata zdála být odtažitá, mohly by obě strany sporu o příčiny neúčasti premiéra na vánočním setkání roku 2005 a naopak jeho ochotě k návštěvě vánočního koncertu, použít právě šestou Harvardskou přednášku jako pádný argument. Začíná totiž vyprávění o době tří, tedy čtyř , mušketýrů takto:

"Nedávno se moje studentka Lucrecie Escudero ve své disertační práci zabývala tím, jak argentinský tisk informoval o válce Falklandy -- Malvíny."

Takové srovnání by nabízelo netušené možnosti nejenom k úvahám o reálnosti nereálných příběhů a vstupu smyšlených postav do dějinné skutečnosti a nezpochybnitelnosti, ale především věčnou látku pro komentáry deníků na jedné straně a analytiky a politology na straně druhé, utkávat se na poli takřka neomezeně širokém. Souvisí-li studentka Lucrecie Escudero, falklandská válka, tři mušketýři, modelový autor, empirický čtenář s ulicí Servandoni, souvisí skutečně všechno se vším.

Do hry by mohl být okamžitě vtažen například Victor Hugo a jeho román Chrám matky boží v Paříži. Od začátku až do konce -- a to doslova. V duchu předchozích úvah by se mohl rozhořet spor o to, zda Victor Hugo spatřil skutečně na stěnách chrámu vyrytý řecký nápis : Osud, nebo zda viděl úplně jiný nápis někde úplně jinde. Hugova závěrečná poznámka k osmému francouzskému vydání z roku 1832 o ztracených a znovu nalezených kapitolách díla, by následně poskytla skutečně nepřeberné množství dokladů pro spekulace, zda se nejedná (a především proč) o kapitoly o architektonické zkáze Paříže a především o kapitolu "Toto zabije ono" , aneb úvahu o knihtisku, který zničí víru zkázou kamenné paměti lidstva. Úvahami o tom, zda byly kapitoly ztraceny záměrně či nikoli, by nás mohly bavit jako věčný osud lochnesky.

Vatikánská administrativa je v tomto ohledu mnohem důslednější než naše teoretická politika. Napadla a odsoudila zcela bezpečně a neomylně romány Dana Browna Šifra mistra Leonarda, Andělé a démoni i pohádkový trhák Harry Potter.

Čímž bychom se mohli přenést v našem hypotetickém sporu, o nějž jsme byli z jakýchsi nepochopitelných příčin připraveni, na půdu teologickou. Postava sv.Judy, patrona všech bezmocných v případech zcela beznadějných, k tomu přímo vybízí . Tisk by se mohl tázat, proč zrovna koncert pod tímto patronem a nastolit otevřenou otázku, proč -- ve srovnání - kupříkladu první dáma republiky navštívila před časem ,dejme tomu ,klášter Křižovníků s červenou hvězdou,a rozvinout tak úvahy o vztahu Hradu i vlády k církvím. A zaplést , pro mě za mě, do všeho i charitativní spolek Devíti sester, s jejich mytologickým pozadím artušovských legend a stejnojmenné někdejší zednářské lóže francouzských encyklopedistů stejného názvu.Nebo -- jsme-li u těch sedmiček, proč neotevřít starý příběh Sedmi servitů z hory Monte Senario.

Škoda. Mají pravdu ti, kteří tvrdí, že se z našich novin nic nedozvědí. Jen to, že premiér Jiří Paroubek nepřišel na vánoční besídku a nemá novináře rád. Ale proč, to už nám nikdo nevysvětlí.