"Já, mladý pionýr Československé socialistické republiky, slavnostně slibuji před svými druhy, že se budu učit a jednat tak, abych se stal dobrým budovatelem i obráncem své milované vlasti."

S hrdostí dítěti vlastní a s pravicí u čela jsem slibovala, že už budu hodná. Já, dnešními slovy hyperaktivní dítě, tedy dítě extremně zlobivé, jsem byla přijata mezi třídní elitu. Ještě dnes si pamatuji, jak jsem se nadýmala pýchou. Neboť v roce 1967 byl ještě pionýr pouze pro hodné a čisté děti s dobrým školním prospěchem. Pionýr byl VÝBĚROVÝ. Do té doby jsem byla pro každého jenom parchant a syčák, neboť můj vrozený temperament mi nedovoloval sedět celou vyučovací hodinu s rukama za zády a poslouchat soudružku učitelku, když přitom za oknem cvrlikali ptáci, jezdila auta a povídali okolo jdoucí lidé.

Temperament a špína jsou si rodnými bratry, protože všude po cestě do školy i domů bylo tolik zajímavých věcí volajících po propátrání a objevování. Školní tresty mě procvičili v rodném jazyce i v matematice, neboť opakování je matkou moudrosti a stokráte napsaná věta zanechá navždy v mozku svou brázdu.

Proto až do smrti budu znát Archimédův zákon a spoustu dalších užitečných moudrostí. Mnoho odskákaných trestů za vzorné spolužáky, kterým každá soudružka věřila více nežli uličnici, mne naučily přemýšlet o životě více, nežli bylo dopřáno ostatním dětem. Takto dobře procvičovaný mozek mi přinášel ty nejlepší známky na vysvědčení a jenom pro ně mi bylo odpuštěno a ocitla jsem se mezi vybranými. Teď už mi nikdo nemohl nadávat do parchantů, vždyť jsem byla pionýrka -- součást třídní elity.

Zrušili nám pionýra. Začala jsem chodit do junáckých vlčat. To bylo něco. Pořád se někam chodilo, na něco hrálo, zpívalo, hrálo na kytaru, učili jsme se spoustu věcí, o jejichž existenci jsme nic netušili -- třeba, že uzlů je více nežli jenom ten na botách, slyšeli jsme mluvit o událostech, o kterých si staří lidé špitali u kafíčka a bábovky. Žlutý šátek jsem nedostala. Nestihla jsem to. Přijeli k nám "rudí bratři". Rudí bratři zůstali na věčné časy a nám soudruzi zrušili Junáka. Jeho následky však zůstaly a po několika letech mne přivedly mezi trempy.

Zase jsem byla chuligán a na každém větším nádraží nás kontrolovala VB, ale to mi příliš nevadilo, byla jsem na to z dětství zvyklá. Potkala jsem tam opravdové kamarády, poznala jsem, že ctít se dají i nepsané zákony, co znamená slovo svoboda a volnost. Potkala jsem tam i kamarády, kteří vedli pionýrský oddíl a říkali, že je to hrozná slegrace mít možnost rozvracet ten hnusný režim zevnitř. Také jsem to zkusila a opravdu mě vzali.

To už se doba přelamovala ze 70. do 80.let a pionýr byl MASOVÝ. Teď už se do pionýra muselo -- hodný nehodný, tedy kromě dětí třídních nepřátel, ty zase nesměly, studia nestudia. Problém masovosti byl ve velkém počtu dětí, pro který nebyl uspokojivý počet ideologicky správných neučitelských vedoucích. Jedna věc je rozumět a dobře vykládat socialistickou ideologii a druhá věc je uhlídat kupu rozdováděných dětí.

Soudruzi a soudružky to postupně i potupně vzdávali. Najednou se nikdo neptal na minulost ani na ideologické názory, důležité bylo k těm dětem vůbec někoho sehnat.

Tak se do pionýra dostávali bývalí junáci, trempové a protispolečensky smýšlející lidé. Pravda, ještě v roce 1980 hřímal soudruh František Tesař z KV KSČ proti buržoazním a kapitalistickým praktikám -- zvláště těm junáckým, ale když jsem se s mladistvou nerozvážností a naivitou zeptala, jak tedy máme dětem vysvětlovat, co to je mezinárodní internacionalismus a zároveň jim vysvětlovat, že Indiáni, kteří jsou chudí a týraní od zlých amerických kapitalistů, nejsou lidi, nedokázal odpovědět.

V pionýrském desateru se v bodě 3. říkalo, že pionýr je přítelem dětí celého světa -- tady i těch indiánských. Oficiálně jsme soudruhovo mlčení pochopili jako souhlas s našimi skautskými praktikami. Svůj turistický oddíl jsem vedla v duchu trempského kamarádství a ochrany přírody a hájila jsem se pravdou = "Zásadami pionýra", kterým jsme říkali desatero, neboť měly 10 bodů. Až na první bod o tom, jak pionýr miluje svou vlast, KSČ a SSSR, bylo pionýrské desatero podobné junáckým pravidlům.

Co by se také dalo namítat proti tomu, že pionýr je čestný, pravdomluvný, pečuje o mladší a pomáhá starším, je smělý, nebojí se těžkostí ani překážek, je přítelem a ochráncem přírody ? Nic.

Brzy jsem však zjistila zajímavou pravdu. Ani soudruzi na OV SSM toto desatero neznali. Znát takovouhle pravdu se mi v životě ještě mnohokráte hodilo -- nemusela jsem například vstupovat do SSM, neboť jsem si obhájila, že pionýr je součástí SSM (vždyť nesl název PO SSM), a tak tam vlastně už jsem. Dokázala jsem si obhájit nesmyslnost ideologie u dětí, neboť z jejich strany by nepochopené činy nebyly čestným jednáním a tím by děti porušovaly "Zásady pionýra", na které při slavnostním slibu přísahaly, a my ty děti přece nemůžeme vychovávat ke lži a podvodům.

Žádný soudruh ani soudružka mi to nedokázali vymluvit. Přesto jsem dokázala naplnit povinný počet účasti při slavnostním kladení věnců na kdejaké narozeniny Lenina a jiných svatých u památníků osvobození města, kde žádný padlý neležel, neboť se ve městě za 2. světové války neválčilo.

Posílala jsem tam své oddílové hříšníky za trest a tím jsem si udržovala morálku v oddíle i svoji autoritu. Díky věncům jsem s dětmi mohla jezdit do přírody a po památkách, aniž bych se musela obávat nějakých dětských nepředložeností, kterých jsem ze svého vlastního dětství znala až přespříliš. Veřejné ponížení s rudým šátkem na krku bylo již v této době dosti krutým trestem, ale nějaký ten hřešící začátečník se v oddíle vždycky našel.

Po čase jsem se již zase stala společenským nepřítelem se vším, co k tomu patří. Ale přestože jsem v osobních spisech měla napsáno, že nejsem schopná pochopit principy světlých zítřků komunismu a výhody socialistické společnosti a z těchto důvodů se hodím pouze na pomocné dělnické práce, byla jsem po čase (to už v jiném městě) přemlouvána k vedení nového pionýrského oddílu - jiskřiček.

Situace na trhu oddílových vedoucích byla v některých městech zoufalá, spořádaní občané již nechtěli mít s pionýrem nic společného, v některých třídách se oddílu musela ujmout třídní učitelka nebo tam byla dosazena soudružka z továrny.

Představa, že mé vlastní děti, které bych jinak musela oddělit od školního kolektivu, povede v oddíle nějaká uvědomělá soudružka milicionářka byla natolik hrozná, že jsem se jejich třídy ujala sama, bylo mně těch dětí líto. To už se 8O.léta chýlila ke konci a pionýr už byl jeden velký chaos, jehož úroveň naprosto nikoho nezajímala. Najednou se hodili i třídní nepřátelé a úředně potvrzení omezenci. Pro nás to bylo vítězství nad režimem.

V roce 1990 jsem s chutí pomáhala pionýrskou skupinu likvidovat a vrátila jsem se do obnoveného Skautu.

Přítel či nepřítel -- toť hamletovská otázka. Mne ale vůbec netrápí, protože vím, že jsem pro spoustu dětí udělala to nejlepší, co jsem pro ně mohla udělat. Několik jsem jich přivedla k ekologii, několik jich pochopilo absurditu společenského zřízení. A to je, myslím, dost.