Tak se spravedlivě pohoršíme nad zničením soch Buddhů v Afghánistánu, "dvojčat" v New Yorku (tam je to ještě komplikované nesmyslnou smrtí pár tisíců lidí), nebo vypleněním tibetských (ale i jiných) klášterů. Pozdvihnuvše hlas, dštíme oheň a síru na Vandaly, jimž "nic není svaté": "Hle, jak odporné a zavrženíhodné chování!"

Zavrženíhodné? Zajisté. Nikoliv však neobvyklé!

Statisíce Středoevropanů jezdí v létě do Chorvatska. Mnozí obdivují rotundu sv. Donáta v Zadaru. Pochází z 9. století a je opravdu úžasná. Vznešený a hrdý symbol křesťanství. Stačí se ovšem chviličku zastavit, prohlédnout si stavbu "zvenčí" a nevěříme svým očím: - základ stavby je "obohacen" o rozbité části antických sloupů, stržených na někdejším Foru. "Provinily" se tím, že symbolizovaly období nadvlády Římanů nad městem, jež ve své době přinesla celé provincii rozkvět. Proto byly strženy, rozmetány a - aby předvedly dostatečnou pohanu doby, kterou reprezentovaly - viditelně použity jako základ stavby, která symbolizovala novou ideologii - křesťanství.

Máte-li pocit, že tento "balkánský" příklad je příliš vzdálený a neodpovídá vyspělosti středoevropské, tedy připomínám, že pět dnů po vzniku Československé republiky - 3.11.1918 - byl na Staroměstském náměstí v Praze stržen barokní mariánský sloup. Franta Sauer se svými kumpány se tak vypořádal s hanebným symbolem Habsburské poroby.

I tato příhoda se zdá být příliš vzdálená? Vzpomeňme tedy na oblíbenou "kratochvíli" všech hrdinů revolučních zvratů, kteří se ujišťují o svém vítězství strháváním soch a cedulí se jmény ulic a náměstí, nahrazujíce je názvy novými. Možná si vzpomenete na rudou barvou ozvláštněné sochy vůdce ruské revoluce, nebo naopak růžovou barvou opatlaný tank, který poté musel ustoupit novému světonázoru.

Chcete ještě nedávnější skutek? Vzpomínáte na ničení sochy diktátora Saddáma v přímém televizním přenosu? Dokonce za aktivní pomoci techniky osvoboditelů, kteří přinášeli demokracii? Velmi ochotně se přidali k ničení symbolů. Nemluvě o tom, že svůj velitelský stan rozbili v nejvzácnějších prostorách pláce někdejšího diktátora. Tím se arci v ničem neodlišovali od vítězů (byť i jen dočasných) ve všech válkách.

Nerozumím tedy příliš rozhorlení komentátorů nad chováním Palestinců. Dokonce si dovoluji tvrdit, že se zachovali přirozeně: plni nenávisti ničili symboly osmatřicetileté okupace. Ale mnozí navíc rabovali!? - Podobně, jako vítězové, kteří po druhé světové osídlovali vylidněné Sudety či plenili obchody vyhnaných kolaborantů. Stejně jako ti, kdo zůstali v opuštěném zaplaveném New Orleansu, nebo všichni ostatní, kteří jsou - kdekoliv na světě - vždy připraveni využít vítězství, porážky, katastrofy, zmatku.

Je to zavrženíhodné? Ovšem. Ale vůbec to nesvědčí o "vyspělosti" té či oné kultury, ani o morální či etické úrovni dotčené společnosti. O schopnosti jejího vedení nemluvě.

Jen se tak naplňuje vrozená potřeba lidského rodu zničit symboly minulosti. Což samozřejmě tyto hanebnosti v nejmenším neomlouvá. Jen bychom měli šetřit silnými slovy odsouzení, majíce sami dostatek žluklého másla na hlavě.