Projevilo se to velmi výrazně při veřejném líčení k návrhu na obnovu řízení z let 1982-5, které proběhlo 1.prosince 2005 u Krajského soudu v Praze za hojné účasti novinářů. Připomínám, že Rostislav Roztočil byl před dvaceti lety v nepřítomnosti jako uprchlík odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 let za brutální vraždu, kterou měl spáchat koncem ledna 1975. Počátkem r. 1980 emigroval do Rakouska, odkud se přestěhoval do Německa. V letech 1993-2000 jezdil často do staré vlasti, přestože v r.1991 na něj byl vydán zatykač. Zcela nečekaně byl zatčen při příjezdu do Československa až v r. 2000, tedy za 25 let od činu a 15 let po rozsudku. Bez velkých cirátů pak putoval přes "mezipřistání" ve sklepní kobce pankrácké vazební věznice do Valdic, později na Bory, odkud 8.11.2005 uprchl. Rostislav Roztočil svou vinu popírá.

Během jeho exilu žádalo Československo dvakrát o jeho vydání. Ani Rakousko v letech 1982-3, ani Německo v letech 1991-3 ho nevydaly. Rakouské vydávací řízení provázela mediální kampaň, v které byl Roztočil líčen jako oběť intrik čsl. tajných služeb, které měly obvinění proti němu vykonstruovat (zájemce o podrobnosti odkazuji na internetové stránky občanského sdružení Šalamoun).

Až dosud všechny pokusy o obnovu procesu ztroskotaly. Veřejné líčení 1. prosince bylo vyvoláno návrhem, který podala v říjnu 2004 Roztočilova sestra, německá občanka českého původu, pí. Stanislava Rupp. Odsouzený se k jejímu návrhu připojil. Jejich úsilí o obnovu procesu podporuje občanské sdružení Šalamoun, které v této fázi neprosazuje domněnku neviny odsouzeného, ale trvá na nutnosti napravit zřejmě protiprávní jednání české justice, jež v rozporu s mezinárodněprávními závazky státu neposkytla odsouzenému po návratu právo na obhajobu ve spravedlivém procesu. Sdružené návrhy na obnovu sice obsahují nemilosrdnou kritiku věcných a právních pochybení trestního řízení z let 1982-5, ale poukazují také na porušení Úmluvy o ochraně základních práv a svobod i na podezření, že řízení v letech 1982-5 bylo zmanipulováno tajnými službami.

Za těchto okolností nabývá řízení o obnovu Roztočilova procesu zvláštního charakteru. Hraje se v něm nejen o individuální osud odsouzeného, ale i o věrohodnost prezentace a sebereflexe České republiky jako právního státu, ctícího lidská práva i své mezinárodněprávní závazky. Mimo to v sobě skrývá možnost odhalení zločinu, jehož se možná na odsouzeném dopustily tajné služby totalitního režimu, a paradoxně jej dovršily naše současné orgány jeho protiprávním vězněním. Návrh na obnovu procesu je tak zastřenou obžalobou jak totalitního Československa, tak současného státu, pro možný zločin neoprávněného odebrání osobní svobody a poškození dalších souvisejících individuelních práv odsouzeného. Z pohledu jak mezinárodních úmluv, tak dobového i současného trestního práva byl odsouzený poškozen i v případě, že skutečně vraždil: byl souzen způsobem, jenž vylučoval možnost obhajoby, čili protiprávně, a po zatčení nebyla zjednána náprava. Rozsudek z r.1985 není spravedlivým rozsudkem nezávislého soudu, výslednicí trestního řízení, vedeného v podmínkách spravedlivého procesu.

Přesto z pohledu pravidel pro obnovu řízení, stanovených trestním řádem, je kritika věcných a procesních vad řízení z let 1982-5 -- a že jich je jako máku -- pro obnovu řízení bezvýznamná. Obnova řízení je totiž možná pouze tehdy, vyskytnou-li se nová skutková zjištění nebo okolnosti, které by zásadně ovlivnily postavení obžalovaného, kdyby v době původního řízení byly soudu známy. Nelze obnovit řízení na základě kritiky nesprávného vyhodnocení dostupných důkazů, protože soud má právo na jejich volné hodnocení a v případě potvrzení jeho vývodů v odvolacím řízení, případně v řízení k mimořádným opravným prostředkům, je již nelze dále zpochybnit. Právě v tom je kámen úrazu. Paní Rupp sice v rozhovoru pro TV Nova sebevědomě prohlásila, že jsou důkazy a svědci, kteří potvrdí, že její bratr nevraždil, ale to je jen výraz jejího zbožného přání: nic takového není.

Z tohoto hlediska průběh líčení z 1. prosince odsouzenému nic dobrého nevěstí. Předsedkyně senátu se pídila pouze po důkazech, vztahujících se bezprostředně ke skutkovým zjištěním z r. 1985. Zdá se, že by návrh na obnovu již při tomto líčení zamítla, ale plány jí zkřížil státní zástupce, který kritizoval skutečnost, že odsouzený nebyl k této věci nikdy vyslýchán ani policií, ani před soudem, a vyžádal si jeho výslech, zprostředkovaný německým soudem. To nešlo dost dobře odmítnout a předsedkyně senátu pak připustila také návrh obhájkyně na předvolání dvou svědků a líčení odročila na 20. 1. 2005.

Bylo zřejmé, že úvahy o poškození základních práv odsouzeného vězněním bez spravedlivého soudu tento soud nedojímají. Lze to částečně omluvit, neboť v požadavku na uznání práva na obnovu na základě mezinárodněprávních závazků ČR popírá ČR tradiční zásadu, podle níž je zpětné působení zákona vyloučeno. Česká republika zakotvila v trestním řádu právo uprchlíka na spravedlivý proces po návratu do země až v roce 2002, ale Roztočil byl zatčen již v r. 2000. Lze pochopit, že soud se za daných zvyklostí vzpírá přijmout hledisko, že by příslušné ustanovení bylo možno použít i na případy, které nastaly před jeho vyhlášením. Pokud by jednal jinak, dostal by se do rozporu s tradičním myšlením. Nevidím do hlavy předsedkyně senátu, nicméně by mě nepřekvapilo, kdyby se svěřila, že nechce nést odpovědnost za vyhlášení netradičního rozhodnutí o obnově řízení a ráda ji přenese na Ústavní soud ČR, ke kterému se navrhovatelé v případě neúspěchu u obecných soudů určitě obrátí.

Jinak je tomu se "špionskou" stránkou příběhu Rostislava Roztočila. Podezření vzniklo díky článkům z dobového rakouského tisku. Soudy v r. 1985 o něm věděly, neboť jeden článek se dostal do spisu. Ale i kdyby měly k disposici celou současnou kolekci devíti článků, nebylo by jim to nic platné, protože v té době si orgány činné v trestním řízení nemohly dovolit zkoumat podezření na "živé" nezákonnosti tajných služeb. Tato okolnost by ve spojení s respektováním mezinárodněprávní úpravy trestního stíhání uprchlíka po návratu do země měla bez dalších úvah přímět soud k obnově řízení.

Jedině tak lze vyvolat řádné přešetření případu běžnými kriminalistickými postupy, včetně vyžádání mezinárodní právní pomoci a pátrání v archivech zahraničních tajných služeb. Je zde o důvod více, aby soud právě této části argumentace navrhovatelů věnoval náležitou péči: podařilo se získat několik kamínků do mozaiky životního příběhu Rostislava Roztočila, které dokazují, že domněnka zásahu čsl. tajných služeb do jeho osudu nemusí být tak nesmyslná, jak tvrdí všichni zúčastnění, jimž by její potvrzení nebylo milé z důvodu spoluviny.

Soud o nich ale nechce nic vědět. Vše zatím nasvědčuje tomu, že předsedkyně senátu vůbec nemíní zabývat se tímto okruhem argumentů navrhovatelů. Přestože obdržela včas návrh na předvolání svědka k této věci dokonce dvakrát, až při třetím předložení přímo před soudem se teprve začala pokoušet slabikovat jeho neobvyklé jméno.

Druhého nabídnutého svědka, jenž dobrovolně přijel z velké dálky, aby mohl podat svědectví, prostě ignorovala. Nevyžádala si z Archivu ministerstva vnitra listinné materiály, bez nichž nebude schopna prověřit věrohodnost jisté svědecké výpovědi, atd. Ve chvíli, kdy obhájkyně začala nesměle mluvit o tomto okruhu argumentů, dokonce neovládla svou mimiku a dala najevo, že se cítí znechucena a pohoršena.

V tomto bodě přecházíme k etické stránce řízení. Ods. Roztočil není jednobarevná osobnost. V posledních letech před emigrací byl několikrát trestán pro drobné "útoky na majetek v socialistickém vlastnictví". Vesměs šlo o krácení tržeb. Kdyby neemigroval, musel by tehdy nastoupit trest. Přesto většina jeho známých o něm mluví jako o slušném člověkovi.

Výjimku činí dva budoucí svědci tohoto procesu, jejichž pověst by v případě Roztočilova případného vyvinění určitým způsobem utrpěla. Vedle velmi volného vztahu k socialistickému vlastnictví a oblíbenosti u žen měl Roztočil ještě jednu výraznou vlastnost: měl v nelásce komunisty a zásoboval své okolí exilovou literaturou. To mu nebránilo oženit se s dcerou partajního tajemníka a pokusit se i s ní a dětmi emigrovat již v r. 1979.

Někdo je tehdy udal, přišli o pasy a z útěku sešlo. Po rozvodu pak odešel sám. Stejnou "lásku" k totalitnímu režimu chovala v srdci jeho sestra, která odsun na Západ vyřešila sňatkem. Je paradoxní, že o osudu exulantské rodiny nyní rozhoduje soudkyně, která složila slib věrnosti totalitnímu státu ve stejném roce, v němž Roztočil emigroval. Toho se sourozenci Roztočilovi při odchodu ze země jistě nenadáli, že budou po dvacetipěti letech v rukou stejné sorty lidí, před kterou utíkali. Tento soud se díky tomu rázem stává scénou z absurdního divadla. Je nepochopitelné, že se předsedkyně senátu za těchto okolností z řízení nevyloučí, aby předešla podezření, že vede proces tak, aby znemožnila odhalení nekalých rejdů předlistopadových tajných služeb.

Výsledek čtvrtečního řízení vzbuzuje rozpaky. Německo zatím trvá na rozsudku z r. 1992, jímž tehdy odmítlo Roztočila vydat k výkonu trestu. Nelze se tomu divit, protože česká justice svým jednáním v letech 2000-5 dokázala, že německé obavy o nedbání základních práv uprchlíka byly oprávněné. Rozhodnutí o povolení obnovy řízení by patrně tento postoj změnilo. Okamžitý souhlas by umožnil našim orgánům doložit žádost o Roztočilovo vydání ve lhůtě čtyřiceti dní, takže uprchlík by se dokonce mohl dočasně vrátit z německé vydávací vazby do péče svých tuzemských věznitelů. Odročení řízení na 20.1.2006 bude mít patrně za následek propuštění Roztočila z vazby před vánocemi. Zamítne-li pak soud obnovu řízení, odsouzený před ním již nikdy nestane, protože ho nikdo nedonutí k návratu do ČR. Pokud by byl Roztočil skutečně vrah, rozhodnutí o odročení řízení na příští rok by mělo ve spojení s rozhodnutím o zamítnutí obnovy praktický význam darování čtrnácti let svobody odsouzenému, jenž by jinak měl nezpochybnitelný nárok na vykonání trestu. Myšlení zřejmě bolí.

(Věnováno Michaele K.)