Kramerovy rozhory, jako mnoho jiných analýz v současné době, se zabývají na prvním místě tzv. předvolební matematikou. Protože ve stávajícím volebním systému se od roku 1990 nepředpokládá přesvědčivé vítězství jedné strany, volič ústy redaktorů žádá vědět, s kým se jemu blízká strana spojí do koalice. Zdá se, že je to kritérium čím dál důležitější. S nedostatkem nosných a věrohodných idejí, vyčpělostí ideologií, neřkuli programových konkret rádoby kritérium vylučovací. Nepostradatelným hráčem je ten předem vyloučený. Je to KSČM, tzv. komunisté.

Nejnověji KSČM nechali projít vládní rozpočet, tím, že nehlasovali. Díky rudé hrozbě zůstali lidovci po celé volební období ve vládě a přestáli všechny vládní krize, protože přece nepustí do vlády komunisty. I když neprosadili svoje (třeba změny Zákoníku práce), o nějakém programu Kalousek v zápalu boje nemluvil. Ale o zadržování komunismu jako primárním motivu k držbě postů nikdy mluvit nepřestal. Klausovi komunisté v tichosti pomohli do prezidentského křesla.

Univerzální rudé alibi slouží polistopadovým sociálním demokratům u vlády od časů tzv. Opoziční smlouvy (poté, co US ještě pravolevé objetí odmítla), až se skoro totéž později institucionalizovalo pod Špidlou. Tehdy údajně soc.dem. před svůdnou vidinou menšinové vlády vidinou levicové 111 většiny dala se sebezapřením přednost kompromisu chabé většiny 101 a spojila se deklarovanou pravicí formace DEUS a pravým středem KDU. Není divu, že z volebních slibů pak musí slevit a soc.dem. kýve k nepopulárním, ale nutným opatřením, která by si do programu před volbami nedala. (Před volbami zdroje jsou.) Průkopník velkých koalic, premiér Paroubek, dnes realisticky a téměř upřímně říká (rozhovor s Kramerem) "I kdybychom nechtěli tyto věci provést, příval událostí nás k tomu stejně nutí." (Míněna deregulace.)

Paroubek říká otevřeně, co z dosavadního vývoje (rozvržení politických sil, resp. volebních preferencí) vyvozuje: "Jediná možná úvaha -- kromě hypotetické úvahy o koalici s lidovci, je koalice velká, tzn. s ODS."

Od ODS pak Paroubek očekává "přihlášení se k evropské integraci", resp. "k zásadám evropského sociálního státu." Co tyto zásady znamenají, dnes, kdy vše -- nejen v Evropě - plyne poněkud rychleji než dříve, se z Kramerova rozhovoru nedovíme. Paroubek, tázán Kramerem zda bez ironie věří, že se ODS stala sociální stranou, říká: "Já si myslím, že je to jenom úhybný taktický manévr. Tato politická generace ODS je neúspěšnou ... na centrální úrovni a zoufale se snaží, aby uspěla. Jsou ochotni udělat cokoliv. Verbálně. Protože pak zjistí, že zdroje na jejich politiku prostě nejsou."

Nehledě na tuto a řadu dalších k ODS vstřícných Paroubkových vět komentátor Práva A. Mitrofanov radí o pár stránek vpřed nedat na první dojem a vyvozuje závěr titulkem "Paroubek nechce být omezován." Rozebírá možné koaliční varianty, kde je překvapivá snad jen staronová fantazie o prosazení Zemana na Hrad (jako jedna z podmínek soc.dem), ale hlavní vyznění je v duchu Paroubkovy neochvějné představy o nynějším omnipotentním koaličním postavení ČSSD. Čili že když všechno půjde tak jak jde, bez soc.dem. se příští vláda nevznikne. Mitrofanov v duchu Kramerových někdy hodně manipulativních otázek tvrdí, že "razantní" Topolánek se k velké koalici staví "se mnou nikdy." V Kramerově článku to ale nenajdete: Kramer jen od Topolánka chce znát jeho názor na v alternativu Velké koalice bez Topolánka, kterou prý iniciuje pražská ODS. Topolánek podle Práva říká: " ... ve hře je více hráčů. Umím si představit situaci, kdy se všechny strany kromě komunistů spojí do jednoho bloku, který bych nazval nekomunistickou koalicí. Z mého pohledu je to naprosto havarijní varianta, ale jako demokrat ji nemohu zcela vyloučit."

Oba hlavní aktéři tedy garantují, že komunista si do příští vlády nesedne. Od komunistů, kteří v příští vládě s Paroubkem nebudou, žádá premiér do dalších let "vyjádřit se jednoznačně ke zločinům bývalého režimu," (???) dále přihlásit se pozitivně k NATO, EU, brát jako posvátné soukromé vlastnictví a zachovávat fiskální kázeň.

Paroubkovým cílem vůči komunistům je "aby ztratili jakýkoli radikální nebo revoluční charakter."

Co by potom zbylo z komunistické ideologie a praxe, když nebude ani radikální, je nabíledni. Respektive je to otázka již dnes, kdy je našim komunistům vzorem, ale sotva oporou, Čína a Vietnam.

O tom, jaké má Paroubek nebo Topolánek ideály, lze jenom spekulovat. Jaké mají jejich strany reálné zájmy, vazby, konexe a závazky, s tím se tu a tam setkáváme, více či méně oficiálně ve zprávách. Takže zatímco se s komunisty nemluví, naši demokraté, co si zbyli, si opět budou muset rozdělit moc. Sociální demokracie, která jako úspěch představuje každou novou průmyslovou zónu a vytvořenou pracovní příležitost, třebas vznikla stěhováním (zavřením a propouštěním) fabriky ze Západu za komparativními výhodami, jistě najde (se sebezapřením) s ODS společnou evropskou řeč i národní zájem.

Zbývá otázka, k čemu je tolik stran, když koalice je už teď de facto jenom jedna.