Kumštýři (a na to nepotřebovali Freuda, Junga, populární kulturu nebo evoluční biologii), si po tisícletí byli vědomi síly podvědomí, přitažlivosti témat, která odrážejí základní biologické vztahy a instinkty (co je nakonec Hamlet nebo Othello), ale taky si byli vědomi, že přítomnost těchto archetypů ještě nedělá z díla umění. K tomu je zapotřebí něco víc, něco, co se vymyká definici, co je třeba kultivovat a čemu je nutné se naučit a porozumět, jak na straně autora tak konzumenta, protože to nepřichází samo. Ano, jak říkal jeden čínský zenový mistr, "Budhu lze nalézt i v hovně" - ale to ještě neznamená, že hovno je totéž co Budha.

Souhlasím, že kritických diskusí o médiích je zapotřebí, ale tento způsob debaty a přístupu k problematice se mi zdá zcela impotentní, když už pro nic jiného, tak proto, že vyjma několika intelektuálů, takhle nikdo neuvažuje. Ti, co media ovládají, převážně velké korporace, právníci, účetní a producenti-manažeři, je vidí jako mocenský a ekonomický fenomén, nástroj k propagandě a vydělávání peněz. Ti, co je sledují a konzumují, si nedělají starosti s dynamikou podvědomí, symbolů, archetypů a psychopatologie, berou produkty masových medií tak, jak jim jsou podávány, jako drogy pomáhající zabíjet čas, potravu pro své mozky, vyprahlé mechanickou existencí. Ti zodpovědní za obsah, řekněme tvůrci, se tím prostě živí. Kdyby byla doba jiná, snažili by se patrně dělat něco jiného. Jelikož doba je taková jaká je, vyrábějí junk food pro mozek, protože junk food je to, co se dobře prodává. Je návykový, relativně levný a většině lidí chutná. Že je nebo může být škodlivý? Máme svobodu. Nikdo vás nenutí, aby jste se tím cpali od rána do večera.

Jeden z největších problému západních intelektuálů je hluboké přesvědčení, že když se něco pojmenuje nebo umně vysvětlí, tak je to vyřešeno. Obávám se, že tomu tak není. Většina problémů, které nás týrají a pronásledují dodnes, byla pojmenována a umně vysvětlena už před tisíci lety. Možná, že bychom si měli klást otázky poněkud jiným způsobem. Skutečná nebo správně položená otázka o vlivu "corporate culture" na společnost by mohla např. vypadat takto: Vzhledem k tomu, že je dána nepopiratelná dvojakost dopadu tohoto fenoménu na současnou společnost (a o tom snad nikdo, včetně Jana Sterna, nepochybuje), můžeme si dovolit žít s jeho škodlivým vlivem, anebo je cena, kterou platíme za některé jeho výhody, příliš vysoká? Jestliže si odpovíme "ano, ne", dál o tom nemluvme, protože to začíná být únavné. Jestliže si odpovíme "ne ano", jestliže dojdeme k závěru, že corporate culture koroduje základní mechanizmy našeho vnímání a myšlení, musíme se zeptat co s tím můžeme udělat a dá-li se s tím vůbec něco udělat. Jaké alternativy a řešení, stranou cenzury, která nikdy nefungovala, můžeme nabídnout? A především... Je to teprve začátek spirály dekadence, která zhltne každou civilizaci, exponenciálně vzrůstající počet sviní s atributem blbosti v pozicích moci (parafrázováno podle The Basic Laws Of Human Stupidity by C. M. Cipolla) a domestikovaný degenerovaný dav, který nezajímá nic jiného než chléb a hry a nebo je to jenom dospívání, přechodná neschopnost vyrovnat se s novými technologiemi, z které, doufejme, vyrosteme? Jenže tady je právě kořen problému. Nejenom, že odpověď na tyto otázky nemůže být nikdy jednoznačná, ale pokud nás historie něco naučila, většina z nás si je dokáže položit teprve tehdy, když už je pozdě. Je mnohem jednodušší se upsychoanalyzovat nebo udrogovat k smrti. Nejlépe pak obojí.