Nikdy jsem nepochopil pohyb vln obrovských částek, které kráčejí, nohu přes nohu, na molu, kde jedna nejkrásnější modelka je k nerozeznání od druhé nejkrásnější modelky a Miss vesmíru se ztratí vedle Miss Evropy a ta zase vedle Miss Kanárských ostrovů.

Zřetelně ovšem vidím, čas od času na televizní obrazovce, že obchod s módou stále kvete a krása titulních stránek magazínů má stále stejný obličej. Jen vysoce odborné poroty rozeznají druh i způsob krásy a pánové mediálně společenských úsměvů to všechno rozeznají a odliší a korunují zlatě a stříbrně a bronzově a vinou stuhy kolem sošných postav, nad nimiž jedny divukrásnější a ještě krásnější pohledy zdobené mohutnými řasami (až desetkrát větší objem) pláčí slzami dojetí.

Nečtu rozhovory s modelkami, které i bez toho nerozeznám, a když už sem tam přečtu řádek, dozvím se, že se jedná o nesmírně namáhavou, duševně vyčerpávající práci, k níž je zapotřebí i nemalé dávky talentu. Nasoukat se do prádla nebo vysoukat se z bikin, to fakt vyžaduje kus nadání. Občas vyjde knížka, kde modelka, typ : zklamaná byznysem s krásou a poměry ve světě módy, oznámí světu, že se nejedná o žádnou práci, nýbrž o pěkný sajrat a prasárnu, a mola září dál i s těmi úsměvy.

Nedávno jsem na čekal na kamaráda v bistru a tam měli noviny, kde si pán zasmušile odulé tváře postěžoval, že jej láska s modelkou stála pěkné peníze a to si ta mrcha ještě dovoluje zklamaného pána žalovat o další peníze a to manželka toho pána tak nenechá, protože ji hluboce zklamala milenka jejího muže, člověka citlivého a starostlivého.

Já nevím, proč si to pán zklamaný životem a marně investovaným citem nevyřizuje s tou slečnou a paní doma, ale je pravda, že jsem mohl čekat - a nečíst, nebo čekat a číst něco jiného.Nestěžuji si, jen dokládám, že se velkém světě astronomických částek módy, krásy , estetiky a potřeby být "in", jak se říká v opaku ke stavu být "out", tedy být dacanem nebo blbem, že se v tom světě nevyznám.

Jak si tak okolo všímám už dlouho, chodí okolní národ ve všem a nic nikoho nepřekvapí. Pubertální dívenky, které nosívaly v létě kombiné po babičce, už také nikterak nevyniknou a nešokují, což platí i o oblečení teplém. Nedávno se z kombinace vlněného trpaslíka, strašáka do máku a domorodého nosiče nákladů v Himalájích vyklubala v kavárně jedna známá a ta je na světě už půl století, což pravda, dokud se neodvlnila a neodšálila, nebylo poznat.

Rozvláčně mluvím s despektem o něčem, čemu ani zbla nerozumím, v tramvaji nebo v metru mám spíše dojem, že jsme všichni prošli vietnamskou tržnicí tam i nazpátek a lstiví vietkongové nám to teď nandavají za americké Rangers, nebo co to proti nám mají. Oni proti nám ovšem nemají nic, jsou pilní, pracovití, úslužní a legrační a především levní a my nemáme peníze, tak si k firmě Boss chodíme do tržnic.

V padesátých letech také všichni nosili tepláky a rádiovky.

Nevím zda-li v letošním podzimu bude převládat šedomodrá a lehce oranžová, zato vím, že módní trendy v politice jsou neméně vrtkavé, a naučil jsem se lety cviku kývat při vášnivých náhodných politických debatách hlavou --jakože tedy na tom něco bude, i když.

Slýchávám padat hrozná slova na adresu Klause, Havla, Paroubka, Pitharta, Svobody, o Sváťovi Karáskovi se dozvídám věci, že si s ním snad přestanu tykat a budu požadovat jeho upálení nikoli v daleké Kostnici, abychom z toho také něco měli. Ne pořád jen Němci. Ve dvě odpoledne si tak poslechnu, že za všechno může Klaus, a ten Havel je chudák "tak nějak odstrčenej", ve čtyři slyším, že Havel prodal zem i národ za Barrandov Chemapolu, a nemít Klause, už dávno jsme skončili v jeskyni, a stejně tady za Havla vládla Veškrnová, v sedm je třeba ukamenovat Paroubka a o hodinu později Topolánka. A do toho tu máme komunisty.

To už mne skutečně dojímá. Otravovali mne, a nebyl jsem prý sám, od dětství, mládí i v letech dalších, a kdyby je byli zakázali co stranu, neměl bych pranic proti tomu, i když nevím, jaký by to byl rozdíl, kdyby se dnes jmenovali třeba strana Sociální demokratické jistoty a seděli by v Parlamentu, jako tam sedí dnes. Nedávno jedna kamarádka, které je bratru už celých pětadvacet a po svém zvyku mi přišla ukázat třicátého druhého partnera, který je ten pravý, konečně, se především svěřila, že se stala marxistkou, neboť to, v čem žijeme, je jedna nespravedlnost za druhou a jen oni, soudruzi, to dokáží napravit a uvést do pořádku.

Pravil jsem , že jí to přejde až s jedním z těch "pravých do konce života" bude mít do konce života dítě, ale ona řekla, že jí to nepřejde nikdy, neboť je "přesvědčená marxistka" a také to studuje. S ostatními pěti soudruhy a soudružkami.

Před dvěma lety se přišla okázale rozloučit, protože odjížděla navěky do Izraele, učila se hebrejsky, byla šíleně smutná, že nikdo z dostupných předků nebyl žid, a tázala se, zda to nebude vadit, když ona se chce stát ortodoxní, abych ji za čtrnáct dní potkal u sochy svatého Václava, kde mi nabídla startku a svěřila se mi, že odjíždí do Indie, neboť jedině Budha může spasit její karmu a naléhala, abych něco učinil se svou aurou, protože je matná.

K ortodoxii má poměr negativní, ať už je laděna do jakékoli polohy, Budha mi připadá jako docela kuriózní postava z pohádek jiných světů a marxisté mne dnes zajímají do té míry, že mi stále ještě nesvěřili, co si počnou bez proletariátu, a mám podezření, že na tom dost závisela jejich ideologie i plán celosvětové revoluce. Dnes by se mohli spojit tak dva proletáři se Žižkova s jedním mongolským a co se těch vykořisťovaných týče, včera mi vyprávěla jedna známá, že jedna její kamarádka, prodavačka v supermarketu, musí nosit červenou pásku na rukávu, když "má své dny", aby upozornila zákazníka na svou psychickou labilitu. Otroci při stavbě pyramid na tom byli možná lépe.

Prodavačky celého světa,spojte se!

Poznal jsem zblízka tak zuřivé antikomunisty, že si v ničem nezadali se zuřivými komunisty a začínám si pomalu, ale jistě dělit lidstvo podle jiných kritérií než je stranická legitimace.

Jenže, zjišťuji rovněž, že nikdy si nejsem jist, kde a před kým jsem "in" a kde a před kým "out" a koukám okolo sebe, jak mocný strach právě z toho cloumá občany, protože dříve se báli potíží, dnes se bojí o existenci a šéf, člen nějaké Strany, nebo její "prodloužená ruka", kosí podřízené ještě nemilosrdněji než Husákovi chlapci, ale to se už nesmí říkat vůbec, protože se dotknete všech zúčastněných -- kositelů i kosených. Připadá mi úsměvné, když stále někdo hloubá nad tím, kdo kuje pikle z táborů naoko protivných s tím či oním, jaký vliv mají politické strany na výběr pro možné i nemožné funkce, politika pracuje odjakživa na principu divadla. Na jevišti se odehrává inscenace pro veřejnost, do zákulisí -- vstup jen povolaným.

Ignorovat ovšem politiku je čirý nesmysl srovnatelný s tím, jako by někdo chtěl na plachetnici ignorovat oceán. Je to úkaz, bohužel či bohudík, tak složitý, že pochopit jeho zákonitosti a pravidla je bez debaty na úrovni exaktní vědy.Za domácí úkol může zvědavec řešit třeba případ Markus Porcius Kato mladší. Zemřel sice v roce 49 před naším letopočtem, ale politické, jakož i životní, situace se neustále opakují.

Kato patřil k duševně nejčilejším občanům Říma, byl neohrožený, mravně bezúhonný a nezištný. Ideálem mu byla svobodná republika, chráněná dostatečnými mechanismy proti ctižádostivým jedincům a jejich pokusům o individuální vládu, jak dodnes píší knihy. Proti Ceasarovi, tak rovněž píší, neměl sebemenší šanci. A tak spáchal sebevraždu. V okamžiku, kdy si do srdce vrazil meč, skončil ústavní boj, jako by kouzelným proutkem mávl. Hledači souvislosti přeji dobré zdraví, pevné nervy, hodně času , trpělivosti a nezbytnou Múzu.

Kterak málo i politologů i žurnalistů se řídí radou Machiavelliho -- neposlouchej, co politik říká, ale zjisti, co chce. Takže si, zpívej kolovrátku svou věčnou píseň, neustále čteme o tom, co kdo řekl a co mu kdo odpověděl a lidé u nás, jako mnohde na světě, mají k politice už pohrdlivě nezúčastněný vztah a o volby se nezajímají s argumentem, že je to úplně jedno, kdo je "u koryta".

Občas v důvěrném kroužku, kde si myslím, že mám jistotu, kterak mne nikdo neudá, špitnu, zda by nás nemohl řídit někdo jiný než Strany, ale dozvídám se, že ne, to že nejde, to že musí být.

Čímž jsou strany rovny Bohu, amen. Jen s tím rozdílem, že Bůh prý stvořil svět, ale politické strany s jistotou stvořil člověk. Takže chovám nadále naději v transformaci politického života, až jednou lidstvo přijde na něco, co bude fungovat lépe a dokonce k všeobecnému vlastnímu prospěchu.