Křivým zrcadlem našeho vývoje k demokracii je srovnání se Španělskem, které vstoupilo na cestu od diktatury k demokracii o šestnáct let dříve než my. Na startovní čáře mělo s námi dosti společného, ale i odlišného: zemi zdevastovanou následky občanské války a po ní následující diktatury, nevyřízené účty obětí režimu, nostalgii po starých pořádcích v určitých kruzích a nerozvinutou občanskou společnost. Postihlo je bujení korupce, klientelismu a kriminality. Podobně jako u nás nebyla zakázána komunistická strana, ve Španělsku nebyla zakázána fašistická strana Falanga. Komunistická strana měla úplně jinou pozici než u nás: byla významnou složkou protifrancovské opozice, proto byla velmi silná. Silní byli i anarchisté, hrající významnou úlohu za občanské války. Falanga dosud přežívá. Ale její vliv se vytratil. Zbylí falangisté se scházejí, vzpomínají na zlaté časy vlády "caudilla" Franca, ale jejich veřejná shromáždění probíhají pod ochranou policie, aby horkokrevní odpůrci fašismu té hrstce Francových pohrobků neublížili. Kdysi mocná komunistická strana dnes přežívá jako jedna z frakcí malé parlamentní strany Sjednocená levice. Zkušenost poučila Španěly, že přes všechny stíny demokracie strany s totalitní, extremistickou ideologií nejsou schopny řešit problémy společnosti nenásilnými prostředky a prostě je přestali volit. Uvážíme-li mezinárodní proslulost Komunistické strany Španělska a intelektuální potenciál jejích vůdců, je to vývoj vskutku překvapující, nicméně ukazující sílu vnitřních obranných mechanismů vyspělého demokratického systému, schopného vyloučit ze svého nitra cizorodý prvek. Ani anarchistům se 32 let po rezignaci Franca na postavení předsedy vlády a 30 let po jeho smrti v demokratickém Španělsku nevede.

Snad bychom se i my začali rychleji vzdalovat od totalitní ideologické minulosti, kdyby se političtí představitelé přestali vyžívat v divadelních gestech a věnovali se podstatě obtíží, jimž musí denně čelit většina občanů této země. Politika jako divadlo prázdných gest je nudná, diváky odpuzuje. Takovým prázdným divadelním gestem je přetahování se o omluvu za minulost. Nechápu, proč by měl být Vojtěch Filip nucen, aby se omlouval za Klementa Gottwalda, kterého nevychoval, nemohl ovlivnit jeho činy, a patrně je ani neschvaluje. Naproti tomu žádná Filipova omluva nevrátí životy popraveným politickým odpůrcům, jejichž rozsudky Gottwald podepsal.

Je to podobné jako s vnucováním naší mladé generaci pocitu provinění za vysídlení německého obyvatelstva po válce: je to součást skutečnosti, do které se narodila, nijak ji neovlivnila a většinou ani není schopna objektivně posoudit, zda to, co se stalo, bylo nevyhnutelné. Ostatně nikomu nepomůže hřejivý pocit z omluvy komunistických vůdců za hříchy jejich minulosti, když si sice posypou hlavy popelem, ale budou dále pokračovat v uskutečňování svých představ a cílů, hluboce zakotvených v jejich propracované ideologii. Také během čtyřiceti let totality komunisté občas připouštěli chyby, omlouvali se za ně pracujícím, a dokonce ve schopnosti uznat chyby a napravit je viděli jednu ze svých hlavních předností. Provedli kritiku a sebekritiku, ale pak klidně pokračovali v cestě do pekel. Dnes se chovají stejně.

Je naopak nesmysl, pokud Miroslav Kalousek vytlouká kapitál z omluvy za Josefa Plojhara, a to z důvodů výše uvedených. Žádný z Plojharových činů nelze Kalouskovou omluvou zahladit ani napravit. A není příliš hrdinské měnit v politická aktiva odsouzení člověka dávno mrtvého, jenž se nemůže bránit. Posouzení jeho konání přísluší historikům, nikoli politikům.

Souhlasím, že ideologie, na kterou navazují všechny naše komunistické strany, je nebezpečná, protože připouští použití násilí proti odpůrcům, omezování demokratických práv a svobod a směřuje k takovému modelu správy věcí veřejných, jehož nastolení by v podmínkách evropských tradic nutně vedlo k všeobecnému úpadku a ke ztrátě konkurenceschopnosti naší společnosti v globálním měřítku. Souhlasím, že se může zdát protismyslné poskytování všech výhod demokracie komunistům, když naproti tomu projevy neonacismu jsou potírány. Ale na druhé straně musíme vidět, že nacismus a fašismus nám v minulosti nikdy nepřinesly nic kladného, zatímco komunisté měli tradičně významné postavení mezi uměleckými elitami a přispěli tak k rozvoji naší kultury, sehráli významnou úlohu v odboji za 2. světové války a v poválečném období celoevropského úpadku se postarali o malé, ale spolehlivě zajištěné sociální jistoty. Vynucená změna názvů komunistických stran, zákaz používání komunistických symbolů a šíření komunistické ideologie samy o sobě jsou jen vnějškové cíle, které nezmění nic na podstatě věci. Komunisté jsou tradičně mistry ve využívání nástrojů parlamentní demokracie, v ilegalitě se pohybují jako ve vodě. Potlačení jejich vnějškových projevů nic nevyřeší, nevytlačí-li většinová společnost jejich ideologii do polohy okrajového jevu.

Chyba je jednoznačně v nás, nekomunistické většině. Dosud jsme se nezbavili totalitního pasivního postoje k dění ve společnosti a raději odjedeme na chalupu, než bychom přišli k volbám a podpořili hlasem kteroukoli z demokratických stran. Téměř padesát let jsme neměli právo mluvit do věcí veřejných a také to nějak dopadlo, jedinec nic nezmůže, tak proč se namáhat ? -- to je většinový postoj k politice. Komunisté jsou tradičně disciplinovaní, chovají se opačně a vítězí. Novodobá Národní fronta nás utvrzuje v pasivních postojích, seč jí síly stačí: např. nás všemi mediálními kanály přesvědčuje, že nemá smysl volit neparlamentní strany, které by do zahnívajícího rybníka české politiky mohly vnést změnu. A když se někde vynoří skutečně velký skandál, ohrožující postavení některé z parlamentních stran, nakonec se před očima znechucené veřejnosti všechno "zažehlí" -- vrána vráně přece oči nevyklove: jednou zamhouříme oči my, příště zase vy, a jede se dál...

Nepoctivé jsou Filipovy útoky na Kalouska v souvislosti s totalitní minulostí KDU, přesněji - její předchůdkyně, Čsl. strany lidové. Především komunisté si obě nekomunistické strany Národní fronty pěstovali jako zástěrku pravé povahy režimu za účelem klamání veřejnosti demokratických států. Používali je ale také jako sondu do menšinového myšlení. A ti nekomunističtí politici, kteří byli ochotni s nimi tuto hru hrát, kromě zbabělosti a starosti o svůj blahobyt prokázali víru v sílu demokracie a návrat lepších časů: uchovali v lůně totalitního režimu pro polistopadovou dobu politické struktury, které nesly v kolektivní paměti principy demokratického vládnutí. Uvnitř obou nekomunistických stran se myslelo a mluvilo jinak, než mezi komunisty, a obě poskytly velmi kvalitní kacířské politické vzdělání řadě současných veřejných činitelů.

Jejich zásluhou získali praktickou administrativněsprávní zkušenost také někteří nekomunisté, kteří ji dnes bohatě zhodnocují. KDU-ČSL je významným spolutvůrcem naší politické kultury. Nebyla by tak silná a zralá, kdyby se po Únoru 1948 nechala rozehnat. To, že přežila totalitu, je její ctnost, nikoli provinění. (Podotýkám, že nejsem voličem KDU-ČSL.)