Novináři mají stejný postoj vůči "maloformátové" korupci a přijímají ji úplně stejně, jak ji přijímá průměrný Čech. Na tom není nic překvapivého, řeklo by mnoho pozorovatelů, vždyť to přece jsou taky Češi. Mnozí však netuší, že v některých jiných kulturách, ať už jsou třeba jakkoliv promořeny korupcí existuje u novinářů daleko silnějši pocit poslání - novináři dodržují základní množinu etických norem. I když jsou například jihoamerické země silně korupční, tamější novináři jsou jen málokdy obviňováni, že by psali prodejné články za peníze.

Metzová zjišťuje, že země jako Rusko nebo Rumunsko mají daleko větší problém s články psanými a vydávanými za peníze. V České republice se za korupční články nevyplácejí velké peníze. Češí novináři napíší prodejný, reklamní článek za velmi malý úplatek. Metzová tomu říká "typický malý český oportunismus" - Češi se nenechávají zkorumpovat za velké peníze, ale za pár halířů.

V mnoha západních kulturách je výraznou charakteristikou většiny lidí, kteří pracují v novinářské branži, idealismus. Češi se však idealismu vysmívají jako něčemu zbytečnému nebo utopickému a naivnímu.

Češi jsou silně pragmatický národ. Odmítají subjektivismus. Lidé v České republice už jako děti rychle pochopí, že ideály, etika, nebo hrdá individuální filozofie jsou většinovou společností odmítány či zesměšňovány. Proto se většina lidí už v raném věku přidá k davu a individuální ideály odmítne. Proto pak v české společnosti nenajdeme příliš mnoho novinářů, kteří považují svou práci za posvátné poslání (takové lidi, v České republice, mimochodem, většinou nenajdeme ani mezi lékaři).

Velmi málo českých novinářů se považuje za hlídací psy ve společnosti. Ve většině zemí světa je takovéto poslání pro novináře obrovským zdrojem hrdosti. Kdyby se kdokoliv pokusil v českém prostředí postavit se k novinářské práci jako k poslání, kdyby měl považovat novinářskou práci za nástroj pravdy, za veřejnou službu, vystavil by se jen nevybíravým vtipům - lidé by ho odmítli jako snílka.

Je tomu tak proto, že Češi jsou mistři při likvidaci mystifikací a při proměňování oficiózních situací či rituálů v parodie. Je velmi zajímavé, jak nepříjemné je pro Čechy účastnit se akcí, kdy se mají chovat předem daným, očekávaným způsobem - ať už je to při udílení cen, při politických aktech, při náboženských rituálech nebo dokonce i při pohřbech. Mlčky všichni dělají, co se od nich očekává, ale je jim při tom trapně a vnitřně mají pocit trapnosti. Češi jsou jedním z nejsvětštějších národů na světě právě proto, že odmítají to, na co si nemohou sáhnout - že odmítají rituály.

Jenže důsledkem je skutečnost, že novinářům chybí idealismus - a tak lehce propadají korupci. Nerespektujete-li Boha, který od vás očekává morální chování, přispívá k tomu, že si nikdo nemyslí, že by se měl pyšnit tím, že pracuje jako novinář, bojovník za pravdu.

Někteří novináři začali psát, protože toužili po moci. Chtěli ovlivňovat lidi i politiky. Většinou se stali novináři nikoliv z idealismu, ale z dogmatismu - chtěli zneužívat sdělovacích prostředků, aby v nich mohli slepě hájit své přesvědčení. Takoví lidé se vyskytovali velmi často v redakcích v prvních letech po listopadové revoluci. Tolik se jich prostě snažilo různými triky ovlivnit čtenáře, aby zaujali pozitivní či negativní postoj vůči levici nebo pravici, podle svých politických preferencí. Ale tento postoj už téměř úplně zmizel, když už pro nic jiného, tak proto, že v novinách většinou pracují mladší lidé (kteří dokáží přežít z velmi nízkých platů, které jsou tam k dispozici) a mladá generace se tolik zrovna o politiku nezajímá.

Jiní lidé, kteří se stali novináři, zaznamenali pocit moci proto, že byli svědky, že to, co napsali, vedlo k změnám. To v lidském těle může vyvolat příjemné chemické reakce. Většina novinářů však zjistila velmi rychle, že sdělovací prostředky sice dokáží ovlivňovat sympatie a ničit lidem pověst, avšak nejsou tak mocné, jak by si mnozí přáli, zejména dnes, kdy o občanovu pozornost soupeří tolik nejrůznějších vlivů.

Pro většinu novinářů v ČR je práce v tisku prostě jen obyčejným zaměstnáním, jako je každé jiné. Proto tak lehce z novin odcházejí, když jim někdo nabídne lepší plat - stačí se podívat, kdo je tiskovým mluvčím na většině ministerstev nebo u velkých firem - jsou to známé tváře z televize. Nejnovější "mluvčí" bude Veronika Sedláčková, moderátorka pořadu ČT Události, komentáře, která se rozhodla odejít z tohoto vlivného pracovního místa a bude od nynějška pracovat pro Českou správu letišť. Žádný skutečný novinář, který by se rozhodl zvolit si tu profesi jako poslání, by neopustil místo moderátora televizního analytického pořadu, na který se dívají statisíce lidí, jen pro to, aby mohl pracovat v nějaké funkci na letišti.

Tato absence idealismu - to, že skoro nikdo nepovažuje novinářskou práci za poslání a pro všechny je to jen dočasná, "nějaká práce" - vede k tomu, že novináři neváhají podlehnout korupci.

Avšak přijal snad Ivan Brezina peníze od ČEZu či od kohokoliv jiného, aby napsal o Temelínu pozitivní článek?

Pochybuji. Brezina je spíš jako oni aktivističtí novináři, kteří drží vlajku a brání určitou množinu dogmatických názorů. Je to mediální politik. Brezina je antiteze Jakuba Patočky. Zatímco Patočka zneužívá stránky legendárních Literárních novin, a publikuje tam jen svou ideologickou propagandu, Brezina přijal image antiekologického novináře. Avšak je nutno podotknout, že píše i o celé řadě dalších věcí.

Když jsem pracoval jako šéfredaktor nyní už neexistujícího zpravodajského týdeníku Redhot (od roku 2002 začal tohoto titulu používat erotický magazín), rozhodl jsem se otisknout osmistránkový článek o dobrých stránkách Temelína. V redakci mi téměř vznikla revoluce.

Článek, který jsem chtěl vydat, byl velmi dobře napsaný. Poukazoval například na to, že jaderné elektrárny v podstatě neprodukují žádné emise skleníkových plynů, ani neznečišťují ovzduší kysličníkem uhelnatým, kysličníkem syřičitým, rtutí, oxidy dusíku ani částečkami znečištění. Argumentoval, že pravděpodobnost havárie, k jaké došlo v Černobylu, je statisticky nižší než v každé jiné elektrárně. Že je lehké protestovat proti Temelínu, aniž by protestující navrhli jakoukoliv jinou alternativu. A že je lehké křičet proti jaderné elektrárně, když nám všem ze zásuvek stále ještě plyne relativně levná elektrická energie.

Nabídl jsem ekologovi z organizace, která bojuje proti Temelínu, prostor pro jeho argumenty. Aby mohl napsat, že jaderné zplodiny z elektrárny budou nebezpečné po tisíce let, že důsledky havárie by mohly být katastrofální, že likvidace jaderných elektráren je nesmírně nákladná.

Avšak v redakci zavládla všeobecná atmosféra typu: "Ten článek jsme nečetli, ale pro Temelín nebudeme." Proč? Bylo to módní mezi mladými lidmi. Bylo daleko populárnější být "proti" Temelínu než pro něj. Později trochu postoje lidí paradoxně pozměnili rakouští ekologičtí aktivisté. Všeobecné antipatie Čechů proti Rakušanům i to, že demostrace rakouských aktivistů vyvolávaly na hranicích vážné dopravní problémy, přiměly mnoho lidí, že se nakonec postavili za Temelín.

Mým úkolem jako novináře (který svou práci považuje za poslání) bylo zveřejnit obě strany argumentace a názor vyjádřit buď až v redakčním komentáři, anebo u stolu v hospodě. Jsem přesvědčen, že je mým úkolem poskytnout všem stranám vyváženě prostor k tomu, aby vyjádřily své názory.

To ale není v České republice běžně zvykem. Čeští novináři buď zneužívají svých článků k prosazování svého politického přesvědčení, anebo jsou to lidé, kteří neprojevují vlbec žádný zájem, kromě zájmu o plat na konci měsíce.

Mnoho lidí se octlo ve stavu zmatku a snažili se časopis Redhot nacpat do nějaké kategorie, jako "levicový" či "prohavlovský" a tak. Takovýto postoj je pozůstatkem komunistického režimu, který předstíral, že je svět černobílý a vy musíte být buď pro něco, anebo proti něčemu.

Komunismus zlikvidoval relativismus a důsledek je ten, že tímto dědíctvím komunismu trpí stále ještě i generace, které byly tehdy pouze dětmi.

Vzhledem k tomu, že o mně mnozí věděli, že jsem onen novinář, který napsal článek, na který Vladimír Železný útočil hned ve třech pořadech Volejte řediteli, lidi si mysleli, že musím být pro Ronalda Laudera. Když jsem pak vydal články, v nichž jsem ukázal Ronalda Laudera ve špatném světle, čtenáři se mě ptali, "na čí straně" tedy vlastně stojím! I Železný byl přesvědčen, že mě přece "musí platit" Lauder, když jsem napsal onen "velmi dobře sestavený" článek, jímž jsem odhalil manipulační taktiky, které používal ve svém pořadu Volejte řediteli. I pro Železného bylo nepochopitelné, že by mohl novinář napsat takový článek z vlastní vůle, jen v zájmu pravdy.

Petr Žantovský, bývalý člen RRTV, který se chystá převzít křeslo po Sedláčkové, například jednou v článku kritizoval text, který jsem napsal v časopisu Redhot o globalizaci. Lidé v českých médiích Žantovského považují za stoupence Václava Klause a Vladimíra Železného, vzhledem k tomu, že neustále publikuje četné články, hájící tyto lidi a útočící na osoby "z druhé strany".

Pravděpodobně proto, že jsem během krize v České televizi v roce 2000 psal články ve prospěch televizních vzbouřenců, si Žantovský myslel, že musím být nějaký levičák či anarchista. Takže v článku, jímž kritizoval Žantovský mé pojetí globalizace, mě v podstatě obviňuje, že jsem jakýsi antiglobalizační aktivista. Bohužel si Žantovský můj článek pořádně nepřečetl. Přitom ten článek obsahoval mnoho kritiky antiglobalistů. Zesměšňoval jejich utopianismus. Dokonce jsem se snažil poukázat na rozpory v jejich postojích tím, že jsem zveřejnil na titulní stráce svou vlastní fotografii, s tváří Che Guevary, ale s tělem oblečeným do značkových oděvů globalizačních firem...

Najal jsem dokonce Marka Stoniše, bývalého zaměstnance televize Nova, který podporoval ODS, aby psal v Redhotu články, které měly vyvažovat moje texty. A poté, co Britské listy zveřejnily můj nesouhlas s postoji Jany Dědečkové, zajistil jsem, aby s ní Redhot udělal rozhovor. Publikovaný interview ji ukázal v lidském světle v době, kdy ji mnozí považovali za čarodějnici.

Ale přesto si mě Češi zaškatulkovali - po násilných útocích z 11. září 2001. Odvážil jsem se totiž nevěřit všemu, co tvrdil americký prezident George W. Bush. No, tak to mnoho českých kolegů novinářů tedy dospělo k názoru - "Musí to být levičák, asi dokonce je to komunista!"

Na druhé straně, protože píšu proti monarchii Fidela Castra, převlečené za komunismus, mnozí z toho mají v hlavě ještě větší zmatek. Štěpán Kotrba si dokonce po určitou dobu myslel, že pracuju pro americkou aktivistickou organizaci Freedom House, protože Britské listy shodou okolností zveřejnily můj článek, kritizující Castra, den předtím, než v Praze zorganizovali protikubánskou demonstraci staré známé firmy, s těsnými styky s americkými institucemi.

Tahle nepotlačitelná potřeba, toto nutkání, které mají Češi, tato představa, že "nezávislost neexistuje" a "všichni přece podporují nějakou kauzu", vede také k pomýlenému přesvědčení, že určité články prostě MUSEJÍ být aktivistické, jinak to přece nejde!

Čeští novináři prostě nedokážou pochopit (a přitom je to tak prosté, je to koneckonců základním principem práce společnosti BBC, pozn. JČ), že já při psaní článků nechávám své politické sympatie doma, do práce je s sebou netahám! Jako novinář jsem hrdý na své úsilí projevovat pokud možno neutralitu a vždycky usilovat o vyvážený pohled z obou stran. Mým cílem je být prostředníkem pravdy ve prospěch společnosti.

To znamená, napříkald, že jsem mnohokrát ignoroval osobní zájem mnoha přátel i podnikatelský zájem institucí, v nichž jsem pracoval, což znamenalo, že jsem přišel o některé přátele i o několik zaměstnání.

V Britských listech jsem byl například odříznut od interní redakční pošty, když se v BL zjistilo, že je Tomáš Pecina terčem podezření, že zpronevěřil finance Britských listů, a v redakční poště se hovořilo o tom, jakým způsobem ten problém řešit. Informoval jsem o těchto interních emailech Filipa Rožánka. Očekávalo se však ode mne, že budu loajální vůči redakci Britských listů a nepoškodím jejich existenci.

Avšak já jsem musel učinit novinářské rozhodnutí: měl jsem přístup k informacím, z nichž vyplývalo, že není vyloučeno, že někdo zneužil veřejné peníze. Zároveň hrozilo nebezpečí, že u mnoha čtenářů zdiskredituju deník, s nímž sám úzce spolupracuji. Rozhodl jsem se podle svého idealistického chápání toho, co se očekává od mé profese.

(Nikdy samozřejmě nepřicházelo v úvahu, že by Britské listy případnou zpronevěru svého spolupracovníka čtenářům utajily; případ pak také medializovaly. Redakce BL ovšem nesouhlasila s Fabianem Golgem v tom, že problém tehdy veřejně ventiloval, publikací soukromých mailů, dříve, než mohl být řádně řešen a než mohla redakce BL k věci zaujmout stanovisko. Je to přirozeně otázka úsudku. Neupíráme v žádném případě Fabianu Golgovi právo publikovat si svobodně, co chce, i v BL, pokud to není žalovatelné, avšak v tomto případě bychom bývali argumentovali, že měl vzít v úvahu, zda se Britské listy chystají reagovat na potenciální skandál tajnůstkářsky a korupčně, anebo zda jsou ochotny po zjištění veškerých okolností se k věci postavit otevřeně a čestně. Pokud nedostaly možnost věc nejprve samy vysvětlit, překotné zveřejnění neúplných informací zavání poněkud bulvárem, domníváme se, protože "spěchá do tisku" s čerstvou, částečnou informací, aniž by uvážilo okolností a dalo prostor všem stranám. To je ovšem jen náš názor, pozn. JČ)

Protože téměř žádný novinář v této zemi není ochoten riskovat své zaměstnání a svou povět jménem novinářských ideálů, a protože jsou platy tak nízké, není vůbec obtížné najít někoho, kdo píše korupční články za peníze.

A měli bychom si uvědomit, že podplacen musí být šéfredaktor listu anebo jeho majitel. Protože samostatný článek nelze jen tak zveřejnit, reportéři v ČR nemají v novinách vlastní prostor, do něhož by si mohli napsat, co sami chtějí. Všechno, co se tiskne, schvaluje šéfredaktor. A korupční článek, jehož účelem je reklama, samozřejmě novináři hned poznají. Takže pokud chtěl napsal Brezina článek ve prospěch Temelínu, úplatek by býval musel dostat šéfredaktor jeho listu. Anebo by musel být tak naivní, že by mu nedošlo, že jde o článek - reklamu.

A já mám skutečně konkrétní informace, že majitelé českého tisku rádi tajně prodávají stránky svých novin a časopisů placené inzerci, která se tváří jako normální, objektivní články. Tyto příkazy však jdou seshora, od vedení redakce, takové články nevznikají z iniciativy jednotlivých reportérů.

O Brezinovi si však nemyslím, že byl podplacen. Brezina je dogmatik a nevzdá se lehce svého přesvědčení.

Jde-li o korupci, musíme se bát nikoliv dogmatiků, ale těch lidí, kteří nemají žádné názory.