Jméno lídra vysloví jako první premiér, jinak také místopředseda ČSSD a pražský člen. Vedení pražské organizace tomu zatleská, jmenovaný se posléze kandidatury vzdá, za což je opět odměněn potleskem. Ten při nominaci i rezignaci patřil jedné a téže osobě, Martinu Jahnovi (neboli jako v památných časech listopadových, Už je to tady! a Děkujeme odejděte!. Obojí pod jedním kloboukem). Jedni tleskali Jahnovu úmyslu vstoupit do politiky v bláhovém domnění, že se Jahn stane tím pádem sociálně demokratickým více než doposud, jiní tleskali Jahnovu úmyslu nevstoupit do politiky ve strachu, že se sociální demokracie stane ještě méně sociální a ještě méně demokratickou.

Mimochodem, odcházející vicepremiér a nestraník Jahn byl obdařován aureolou téměř světově proslulého ekonoma. Do tohoto pomyslného exkluzivního klubu jsou v Čechách zřejmě zařazování ti, kteří v příhodnou dobu alespoň 1x lyžovali ve švýcarském Davosu a vynikají liberálním pohledem na svět a ne ti, kteří se (sebe)kriticky stavějí k tzv. mainstreamovým idejím, které ovládají (čti také globalizují) nejen svět, a také i jejich šiřitele. Bohužel jsem se nikde nedočetl, jak by na Léčbu Jahnem pohlížel premiérův poradce, prof. Valtr Komárek. Fidelovi kdysi radil dobře.

Po odstoupení mladého muže Jahna nastoupil - již za premiérování Stanislava Grosse - "osvědčený" plán B. Odpadne-li Muž A, muže B (nejde o výkon, ale o pořadí) hledej v Bruselu. Nápad zněl zapoj do hry Teličku.

Nahrazením Martina Jahna bývalým eurovyjednávačem coby lídrem pražské ČSSD pro parlamentní volby 2006 by sociální demokracie mohla relativně "úspěšně navázat" na její eurodebakl v eurovolbách r. 2004, který následně vedl k pádu Vladimíra Špidly. Ten pak, jak známo, svou tehdejší osobní situaci "vyřešil" tím, že jím nominovaného Teličku v Bruselu nahradil. Navržením Teličky lze sice spoléhat třeba na to, že v Praze asi není moc zemědělců - voličů ČSSD. Řada Pražáků ale jezdí na chalupu a tam jistě je s pár zemědělci ve styku a tak se o jejich problémech po vstupu do EU dozví. Rozhodně však nelze spoléhat na to, že by Pražáci nesledovali televizi, kde téměř nemine den, aby se ve zpravodajství nezmínili o nějakém problému, který souvisí s EU (např. "euroceny" u evropského cukru i neevropských banánů, rýže apod.) Konkrétně, i potencionální další kandidát na pražského lídra, poslanec Křeček, by jistě mohl např. vyprávět o tom, co je tzv. "nedovolená podpora" (město prodává byty nájemníkům pod tržní cenou a tím si stát koleduje o mastnou pokutu od Evropské komise). A proto si nemyslím, že by sociálně demokraticky orientovaní Pražané eurovyjednávače Teličku vnímali pozitivně, spíš pro ně bude zosobňovat zdroj jejich problémů po vstupu ČR do EU. Očekávat totiž od loajálního vysokého státního úředníka, byť bývalého, že by svou kampaň postavil na tom, co se vyjednalo špatně, o čem se cíleně nejednalo a na co se jenom zapomnělo, je pro pražského voliče, který má k vládnímu establishmentu tzv. nejblíž, něco zcela nepředstavitelného. Nicméně to premiér s eurovyjednávačem špatně vyjednal.

Dovoluji si však nepředpokládat, že by za Teličkovým odmítnutím stály primárně jeho (sebe)kritické postoje k české eurorealitě, ale spíše jeho přímá osobní zkušenost se Špidlou a další, byť nepřímá vzpomínka na Stanislava Grosse, který z Bruselu "povolal" vyslance Kohouta, aby pak i díky přispění KDU-ČSL neletěl do kouta, ale zpět do Bruselu.

Tím proces výběru pražského lídra dostává již podobu reality show pravděpodobně inspirované seriálem Ano, pane premiére...

Muž č. C je po kariérním diplomatovi zřejmě vybírán tak, aby díky svému Egu (potažmo hypersuverenitě neuhnul před kariérou jako jeho předchůdci, lídři-čekatelé a lídři odmítatelé.

Není sice ekonomem, ale jen čerstvým ministrem, lékařem s letitou praxí jak v klinických oborech, tak i v řídících funkcích Lékařského odborového klubu a v Lékařské komoře. Je proto až s podivem, jak ještě může najít čas na vysokoškolské přednášky, kamarády, děti, manželku a "kamarádku". Je tedy pochopitelné, že v takto nabitém programu zatím čas na vyplnění přihlášky do ČSSD nevybyl. Avšak ani to, že současný čestný předseda ODS a současný prezident všech Václav Klaus se svým bývalým spolustraníkem MUDr. Rathem ani sklenku šampaňského při jeho inauguraci nevypil, jej od kandidatury zatím neodrazuje. Snad dokonce možná naopak. Jó, to tak za 1. republiky, za prezidenta Osvoboditele se stát, tak nevím, nevím. Kladný výsledek testu dnešním Hradem by byl smrtící injekcí i pro zkušeného lékaře.

Zatím tedy zbývá poměrně malá naděje, že bude realizována varianta D, totiž, že pražského lídra bude vybírat primárně pražská organizace ČSSD a premiér si její názory vyslechne a o svých představách s přáteli (novočeské označení stranických soudruhů) si upřímně podebatuje. Že zvlášť přihlédne k názorům Platformy za renesanci strany a Levicové frakce, neboť obě tato uskupení v době, kdy ostatní členové pouze mechanicky dávali "bezvýhradnou" podporu mužům č. 1, se snažili situaci analyzovat, diskutovat o ní a dávat návrhy řešení. Teprve s odstupem času se zdá, že jak Vladimír Špidla, tak Stanislav Gross se částečně dobírají k poznání o kontraproduktivnosti oné mechanické podpory. Neboť jedna část "členů ČSSD -- podporovatelů" na víc neměla a další část podporu poskytovala s cílem, že vhodně dávkovaná a ryze mechanicky poskytovaná a navíc jakoby naivně bezvýhradná podpora téměř každému jedinci na vrcholu stranické pyramidy nakonec spolehlivě podrazí nohy, aniž by pak on nebo jeho nástupce mohl na někoho ukázat prstem.

Případná realizace plánu D by dokonce mohla sdělit voličům, že nejen pražská, ale i celorepubliková ČSSD není pod nucenou správou, že ve straně je demokracie jak sociální, tak i stranická. Řada členů ČSSD si to zaslouží, což myslím upřímně.

Pokud si někdo při čtení vzpomene na Tonyho Blaira a Gerharda Schrödera na straně jedné a naopak Oskara Lafontaina na straně druhé, pak se jedná o asociaci příhodnou.